Proč stavíme štěstí na absurditách, jak špatná výchova dětí ovlivňuje jejich tělesné funkce v dospělosti a z jakého důvodu lidská mysl neumí dlouhodobě prožívat radost? To nám prozradil uznávaný fyzioterapeut Tomáš Rychnovský, který je například i spoluautorem knihy Každá bolest má svou příčinu, v níž společně s psychoterapeutem Milanem Studničkou popisují souvislosti mezi tělesnou bolestí a tím, co pacienti prožívají ve svém osobním i pracovním životě.
Jaká je podle vás bolest dnešní doby?
Dnešní doba nás prostě nutí být dokonalí. Musíme mít dost peněz, luxusní dovolené, chceme uspět na společenském žebříčku, ženy po porodu mají vypadat jak modelky, oblečení dětí musí být sladěné s oblečením rodičů, děti musí mít ve dvou letech minimálně čtyři kroužky, vše musí být dokonalé, čisté, nablýskané. Kdo nedává na Instagram fotky z restaurací, dovolených a obchodních domů, ten jako by nebyl. Nemůžeme přiznat žádnou slabost, protože to se přece nenosí. Každý chce být pořád vytížený, zaneprázdněný, i když mu to otravuje život. Jsou to mnohdy absurdnosti, na kterých stavíme “štěstí” svého života. Bolest dnešní doby je, že zapomínáme na sebe. Nemáme na sebe čas. Necvičíme dobře, ale preferujeme ta cvičení či pohyb, který jsou trendy. Všechny problémy, z našeho “úspěšného” žití, tak musíme “léčit” pobyty v ájurvédských resortech, jógou, meditacemi, spoléháme se na slova autorit a guru, namísto toho, bychom se byli schopni zastavit sami nad sebou. Přitom i to je součástí normálního žití. Všeho s mírou. V těle, stejně jako v přírodě, musí být vše v rovnováze. Jenže to nás nikdo neučí ani to nikdo neoslavuje.
Za vámi prý chodí často právě lidé, kteří mají sice problémy s pohybovým ústrojím, ale stojí za nimi psychika…
Ano. Psychika totiž stojí v pozadí bolesti těla asi u poloviny všech mých pacientů. Hodně pak záleží na tom, co si je každý z nich je ochoten přiznat. Většina pacientů se mnou ale spolupracuje a nebrání se tomu slyšet, že i na jejich nálezu je něco, čemu nepomůže pouze fyzioterapie a cvičení. I když jsou lidé navenek úspěšní či oblíbení, neznamená to, že je nic netrápí. A to někdy dost podstatně.
Přiznat si psychické problémy ale není vždy úplně jednoduché. Za léta praxe takových příběhů budete mít asi hodně. Jaký vám zůstal v hlavě dodnes?
Ono je pro mě vždycky krásným výsledkem, když pacient odchází bez bolesti a lehčí o své trable. Když si představíte, že ke mně přichází lidé, kterým nikde jinde nepomohli a u mě naleznou řešení, je to pro mě dar, ke kterému přistupuji s pokorou a vděčností. Příběhů je opravdu mnoho, ale vzpomínám si například na jednu pacientku, která se dlouho trápila pro neurologické projevy do dolní končetiny způsobené výhřezem ploténky. Byly podstatně spojeny se smutkem, který držela v sobě z úmrtí své maminky. Bylo zapotřebí, aby si jej pomocí technik na práci s emocemi, odstranila.
Může si vlastně člověk v podobné situaci poradit sám, nebo by měl raději vyhledat odborníky?
Samozřejmě jsou stavy, se kterými si můžeme poradit. Pokud my sami chceme porozumět tomu, co se v nás děje a proč, jsme vždy na dobré cestě. V nějaké fázi procesu je ale určitě fajn nebo nezbytné vyhledat pomoc odborníka. Ten by měl naučit pacienta si s životními situacemi v budoucnu poradit.
Pro hodně lidí je ale v takových chvílích jednodušší vzít si lék a neřešit původ bolesti …
Buďme rádi za léky, protože bolest je někdy pro pacienty opravdu vyčerpávající. Nicméně jde zase o tu míru. Je rozdíl si dát antibiotika nebo léky na bolest jednou za čas, nebo jimi pravidelně léčit sebemenší neduhy. Je moudré mít celý rok na paměti, jak žiju a co je pro mě dobré a co není. A to souvisí právě s tím výkonem, sebepojetím, radostí nebo urputností života, jestli se dokážu v tom koloběhu zastavit a zapřemýšlet nad sebou.
Ve vaší knize Každá bolest má svou příčinu je zmíněno, že lidská mysl neumí dlouhodobě prožívat radost, což nezní úplně optimisticky…
Neumí to tehdy, pokud má v sobě nějakou tíhu. Negativní emoci. Ta umí “nádherně” udusit radost ze života. Důvodů, proč tomu tak je, je víc. Všeobecně jde hlavně o to, jak jsme byli vychováni. Jak nám výchova nebo její systém vzali či ponechali radost z bytí a žití. Často se místo radostného prožívání činnosti upřednostňuje spíš výkon, výsledek. Pokud je prioritou výkon, člověk se postupně dostane pod tlak a nedělá činnost, kvůli tomu, že jí dělá rád a dává mu smysl, ale z jiných motivů. Proto se vytratí radost a s tou i někdy smysl života.
Kde se podle vás bolest, kterou si neseme z dětství do dospělosti, rodí?
Rodí se v nezájmu a nevnímání rodičů/dospělých. Děti dostanou naprosto běžně sto povelů za den. Nekřič, neskákej, neběhej, mluv, nemluv, jez, spi a podobné příkazy. Každý se jich ptá, co bylo na oběd. Stojí děti o tyto otázky? Považují je za absolutně zbytečné. Nikdo se jich ale neptá, na to podstatné. Na jejich názor, na to, co chtějí a nechtějí, co by chtěly jinak. Jak se cítí a co prožívají v životních situacích, které je v životě potkávají. A to je problém. Nemají možnost rozvíjet vnímání sebe sama. Cítí se nepřijati, osamoceni, nepochopeni, bojí se, nevěří si, uzavírají se do sebe.
Tomu se dá ale předcházet…
Ano. V dětství tím, že rodiče se budou zajímat o lidskou stránku svého dítěte. Výborně o tom mluví a píše kolega Milan Studnička. A v oblasti tělesné je to mít radost z pohybu, který dělám. Vědět, že není důležité být hned dokonalý a bezchybný a umět všechno. Naopak cesta je cíl, a proto náš může těšit, že se každý den mohu zlepšit. Ne přímo to, že soupeřům nasázím pět gólů. Ale ta cesta, moje dennodenní zlepšování je klíč k tomu, že sport i jiné činnosti děti baví a dělají je rády.
A co tedy vidíte jako klíč k souznění a porozumění mezi dětmi a rodiči?
Laskavost. Laskavé prostředí je totiž důležité pro důvěru, pro uklidnění, pro vzájemnou kvalitní komunikaci, pro budování vztahu a jeho sílu. Síla vztahu k sobě a k nejbližším má vztah k sebedůvěře, osobní schopnosti a “odolnosti”. Laskavost je také nejsilnějším prostředkem pro zdraví. Mysl a tělesné pochody fungují zdravěji a spokojeněji na laskavosti než na vzteku, smutku, úzkosti či bezmoci.
Možná i z důvodu chybějícího porozumění ze strany rodičů má dnes velká část dospívajících deprese a úzkosti. Vnímáte čím dál častěji se objevující psychické problémy mladistvých?
Ano a je to samozřejmě multifaktoriální problém. Ve zkratce mohu jmenovat absenci budování a udržování vztahů v rodině, absenci komunikace, tlak a důraz na výkon, absenci vzoru nebo například zmatení rolí žena a muž. Dřív to bylo jiné. Každý pokrok společnosti (technologický, materiální apod.) totiž odvádí postupně člověka od sebe sama. Od lidské podstaty bytí.
Dá se tedy vůbec zabránit tomu, že by člověk, který prožil nešťastné dětství, skončil i v dospělosti jako “bolavý” po všech stránkách?
Určitě. Tělo i mysl jsou tvárné. Lze je dostat do stavu, kdy žijete spokojeně/ji a s menší či žádnou bolestí.
