Vždycky, když někde čtu bizarní úrazy z dovolených, říkám si: „Ty lidi jsou blázni, proč to dělali?” Následující příhoda mě z podobných údivů navždy vyléčila. Můj bývalý manžel Goran před mnoha lety pořídil motorový člun s kajutou. Rozhodl se, že dovolené budeme i s malým synem trávit na vodě.
Naše první plavba vedla ze Zadaru do Dubrovníku. Je to docela daleko, navíc jsme neměli velké zkušenosti. Při zpáteční cestě nás chytla bouřka. V momentě, kdy Goran zavelel, ať si oblékneme záchranné vesty, jsem věděla, že tady končí legrace. Přes loď se valily třímetrové vlny, s lodí to házelo sem a tam a každé dvě vteřiny jsme dostali slanou sprchu do obličeje.
Šestiletý Natan si hodil přes hlavu ručník a ptal se, jestli tohle přežijeme. Ale zvládli jsme to, dojeli jsme v pořádku. Když nás uviděli kamarádi, kteří na náš čekali, smáli se, vypadali jsme totiž jako zmoklé slepice v oranžových vestách. Tenhle zážitek nás ale neodradil a projezdili jsme pak ještě spoustu malých ostrovů.
Mám pocit, že na lodi člověk zažije velký relax. I z třídenního výletu jsem se totiž vracela odpočatá jako po týdnu na souši.
Naštěstí jsem se ve zdraví vrátila zpět a můžu dělat to, co je mi nejmilejší – navrhovat.
