Zpěvák, textař, fotograf, přední český odonatolog, tedy entomolog zabývající se vážkami, a taky student aplikované ekologie – tím vším je Dan Bárta. S výjimkou jediného navštívil všech sedm kontinentů, ale nebyla to žádná turistika, jak ji obvykle vnímáme. Pěkně na vlastní pěst a nebezpečí, v teple tropů, jen s foťákem a pár nezbytnostmi. Jak by vypadal svět bez hmyzu a jaká je jeho srdeční země?
Už přes dvacet let se vydáváte na cesty za vážkami. Kde všude už jste za nimi byl?
Na všech kontinentech, kde vážky žijí. Takže na všech kromě Antarktidy.
A co je pro vás zatím „terra incognita“?
Země neznámá… Neviděl jsem deštné lesy afrických tropů, jen tak trochu jsem se o ně šmrncnul v Mosambiku, ale to ještě zdaleka není ono. To by ještě stálo za to: Kamerun, Kongo nebo tak něco. A Celebes, to je sen od roku 1996. Ale myslím, že se bez toho obejdu, když to bude muset být.
Jaká země nebo území je vaším favoritem, srdeční záležitostí?
Papua Nová Guinea mě uchvátila. Indonésii mám rád, opravdicky. Amazonii. No, prostě tropické deštné lesy a speciálně potoky a říčky v nich. Tam, kolem vody a v korunách stromů, to je život sám.
Uměl byste si představit sám sebe na obyčejné dovolené – jen klid a odpočinek, moře a jeden dva výlety za nějakou tou blízkou pamětihodností?
Ale jo, já s tím nemám tolik starostí, s ležením, jezením, povídáním si a čtením a tak. Pět dnů ročně rozdělených do dvou menších bloků je fajn trávit takhle. Je to trochu nuda, ale v nudě spočívá tvrdé jádro odpočinku… Samozřejmě, že přeháním. Umím koukat do nebe z lehátka na pláži celý boží den. Daleko obtížnější je přesvědčit sám sebe, že je to jako koupel nebo krátký půst, nechat myšlenky, ať si dělají, co chtějí. Že tím neztrácím čas, naopak.
Byl jste protagonistou televizního seriálu Češi zachraňují, který mapoval úsilí českých přírodovědců o záchranu ohrožených druhů zvířat. Podíval jste se se štábem někam, kde jste „zůstal stát s pusou dokořán“?
Ta míra autencity, kterou jsme zažili, byla „pusuotevírající“ sama o sobě. Pořád jste u zadních vrátek, v dílnách a kuchyních, mezi lidmi nenapojenými na turistické služby, mimo hlavní trasy – a k tomu máte překladatele, znalce poměrů a skvělého průvodce. Od rána do večera chytáte atmosféru a snažíte se ji uložit a přenést, snažíte se pochopit nějaký systém, porozumět mu. Neviděli jsme, ó, krásný vodopád opodál, kam bílá noha ještě, ó, á, nikdy nevstoupila, ale o to vůbec nešlo. V knížce Kup si svou revoltu, kterou vřele doporučuju, protože odidealizovává a současně odideologizovává současnost, a navíc je vtipná, se píše, že nejlepší způsob, jak poznat cizí zemi, pokud máte k dispozici jen omezený čas, je služební cesta. Takže tak.
Dospěli jste v seriálu k odpovědi na otázku, proč tolik živočišných druhů vymírá?
Tu jsme znali už předtím. Tolik živočišných druhů vymírá proto, že mizí prostředí vhodné k jejich životům a ty zbytky jsou ostrůvkovité a izolované pidiplošky, kde se dá sotva přežít, žít už ne.
Jakou roli v tom hraje pytláctví?
Jako příčina vymírání je pytláctví na druhém místě. Přesněji, na druhém místě je tradiční čínská medicína, takže pytláctví vzácných a erbovních druhů. Pytláctví potažmo, jako způsob, jak si opatřit prášek z rozemletých tygřích varlat nebo nosorožčího rohu, aby vám o metr poporostl penis a aby se do vás zítra zamilovala ta o metr vyšší blondýna z apartmá v hotelu U pěti hvězd. Nebo hromadu želvích vajec, aby vám vyrostly třetí zuby a váš soused viděl, že jste opravdu mocný muž. A ženšen se salámem z delfína proti cukrovce a rakovině. Pevně věřím, že tu idiotskou dementní zhovadilost, pardon, chtěl jsem říct tradiční čínskou medicínu, někdo někdy nějak vymýtí, jakkoliv vím, že nevymýtí, neboť blbství jest věčné, ámen.
Britský list The Guardian publikoval analýzu, z níž vyplývá, že mnohem rychleji než savci, ptáci a plazi mizí z planety hmyz. A že by mohl do sta let zmizet úplně. Co by následovalo?
Hmyz je potravinová základna. Hlavní opylovač. Hlavní rozkladač. Tak si to představte. Nikdo, ptáci, savci, plazi, ryby nebudou mít ani co jíst, ani co žrát, žádná budoucnost. Takže sbohem. Rostliny opylované hmyzem se můžou jít klouzat – žádné plody, žádná semena, žádná budoucnost. Takže sbohem. Nikdo nerozmělní trus, nic a nikdo se nezmění v půdu, žádný koloběh živin, žádná budoucnost. Takže sbohem. Nekonečné moře suché třtiny. Hlad a chudoba. Po zemi se budou válet nerozložitelné mrtvoly vyhladovělých tvorů a řeky budou plné lidských a kuřecích výkalů nebo chemikálií. A nad tím čoud z vypálených osad. Ale my si nějak poradíme. Rozemeleme to všechno do krmiva pro naše rychle rostoucí kuřátka, drobátko tím přihnojíme tu hlušinu, které říkáme širé lány, sestrojíme opylovací drony. A nějaká ta úrodička bude, jářku, bude. Zbytky uklidí uprchlíci a ostatní podlidi za byt a stravu. A v neděli půjdeme všichni na vyhlášené smažené cibulové kroužky k oltáříčku do ZOO. Nebojte, vezmeme je s sebou, aby také viděli, uprchlíci a podlidi, jak bizarní byl svět. Haha.
Co je příčinou toho úbytku hmyzí říše?
Podle všeho nastupující klimatická změna a změny rytmů v krajině. Agresivní průmyslové velkoplošné přehnojené zemědělství hubící všechno živé kromě předmětných plodin, i to ostatní, co se k tomu přimotá. Takové pole technické řepky nebo kukuřice do biopaliv, dotované – na rozdíl od potravin, protože těch je nadbytek, a tedy není cílem je pěstovat – Evropskou unií v rámci Programu Ochrany Všeho Životního Prostředí, obývá asi tolik druhů živočichů a rostlin jako přistávací ranvej letiště ve Frankfurtu nad Mohanem. Patnáct procent osevní plochy to je, prosím. Smrkovým plantážím se u nás říká les. Krajina je rozbitá, neprůchozí, všude stejná, překyselená, přehnojená, současně opuštěná a celá pod hrozným tlakem. Tak to je příčinou. Ale sto let, pch, do těch se toho vymyslí! Například krásnej novej stavební zákon. Takže je možné, že skutečnou příčinou je to, že tomu, že je situace opravdu vážná, zatím pořád nikdo moc nevěří, furt je to jakžtakž zelený, tak jakýpa copa.
Dá se to nějak vyřešit?
Řešení je, jako vždycky, politické. Porozumět tomu, co se změří a spočítá, trochu nad tím pokecat, pohádat se, změnit legislativu, systém dotací, a hlavně věcně a nelhat, pohoda, zkrátka sranda standard. Český hmyz má zatím ale, zdá se, smůlu, protože jednak je, jako vy nebo já nebo naši čtenáři nedobrovolnou, ale o to pevnější součástí Firmy předsedy naší vlády eseró, který je jako na potvoru v Česku agrobaronem číslo jedna, a jednak na něj nemáme čas, na hmyz, protože vedeme v barvách duhové antikominterny pod rudou vlajkou spravedlivý třídní boj za čistou rasu ve jménu ženy v domácnosti proti bublinám. Prostě pech.
Vážky nejen zkoumáte, ale taky fotíte – a jejich velkoformátové snímky občas taky vystavujete. Co je při focení vážek nejpodstatnější – postřeh, trpělivost, odolnost, nebo ještě něco jiného?
Odolnost asi ne. Možná bych za ni dosadil něco jako znalost, dobrý odhad. Jednak, kde ty vážky jsou, a pak jak se tam, kde jsou, chovají. A taky trochu vidět dopředu, jaká je šance na světlo a barvy a pozadí. A možná, že místo postřehu spíš obecně pozorování. A dobrej foťák a dobrej objektiv. Štěstí. A čas, ten musíte mít, jinak z toho většinou nic nekouká.
