Dream gap by se dal doslovně přeložit jako „propast mezi sny a realitou“. Představujeme vám tři výjimečné ženy, které nikdy nepřestaly věřit tomu, že jejich sny – a to bez výjimky – jsou zrealizovatelné. Jednou z nich je návrhářka Hana Zárubová.
Přední česká návrhářka vytváří neuvěřitelně strukturované a precizní modely, které jsou minimalistické a rafinované zároveň. Inspiraci architekturou ve své tvorbě nezapře, ostatně architektkou chtěla být už jako malá. Svoje povolání bezmezně miluje, přiznává však, že ačkoli mnozí pokládají profesi návrháře za práci snů, je to dřina jako každá jiná. „Fascinuje mě schopnost něco vymyslet hlavou a pak to rukama vytvořit,“ popisuje.
Vzpomínáte si, čím jste chtěla být jako malá?
Vždycky jsem chtěla něco budovat, propojovat ruce a hlavu, myšlenky a ideje s řemeslem a manuální tvorbou, takže asi bych řekla, že architektem. Povolání architekta mi přijde úžasné do dneška – kromě toho, že tvoříte a musíte dokonale znát nejenom řemeslo, ale i pravidlo k tomu, výsledek vaší práce tady bude stát několik generací.
Návrhář je ale svým způsobem také „architektem oděvů“. I když nevydrží tak dlouho jako stavby, máte také viditelný výsledek své tvorby, který nezřídka propojuje generace…
Oblečení je v tomhle smyslu rozhodně povrchnější. A hlavně, když se vám to nelíbí, tak to můžete vždycky vypárat, rozstříhat, přešít. Dům obvykle jen tak nezbouráte. Je ale pravda, že jsem spíš technický typ, i doma jsem schopna něco přivrtat, ráda pracuji manuálně.
Kdy se to u vás zlomilo? Ve kterou chvíli jste se rozhodla, že architektkou nakonec nebudete?
V pubertě jsem už byla víc bohémská, a tak jsem chtěla jen malovat nebo dělat sochy. V ten moment zasáhli trochu rodiče, kteří přemýšleli praktičtěji. Takže nakonec jsem udělala přijímačky na střední průmyslovou školu oděvní, což byl pro mě skvělý základ. Tu „tvůrčí“ duši průmyslovka rychle vrátí do reality: musíte umět popsat vnitřnosti šicího stroje, jak funguje cívka v podavači, měli jsme předmět strojírenství, takže na nějaké snění a rozlet kreativní mysli tam nebyl úplně čas ani prostor. Což mi ale přišlo v tu chvíli fajn, čistě výtvarný obor by mi asi tolik nedal.
A pak následoval UMPRUM?
Ještě tam byl mezičlánek. Z technického oboru jsem to ještě šla „vybalancovat“ na dvouletou výtvarnou nástavbu na stejné škole. A pak jsem naprosto přirozeně přešla na UMPRUM. Dodnes vnímám to, že mě přijali, jako obrovské štěstí a jsem za to nesmírně vděčná – ze 100 lidí se tehdy do ročníku dostávali jen dva až tři.
Vnímala jste za studií nějakou diskriminaci nebo předsudky spojené s vaším zaměřením?
Na průmyslovce a i na výtvarném postgraduálu jsem byla spíš za toho umělce, volnomyšlenkáře. Ale později na vysoké jsem cítila, jak byl pro mě ten technický základ úžasný: uměla jsem střihy, znala jsem spoustu materiálů, technologie provedení. Obklopovali mě lidé, kteří byli naopak z výtvarných gymnázií a šli trochu jiným směrem. A tak jsem stále měla pocit, že chci a potřebuji dohnat více ty výtvarné věci – chodila jsem na figurální kresbu, víc kreslila a všechny moje klauzury byly velmi výtvarné. Jednu soutěž jsem například dělala v Botanické zahradě, kde jsem pěstovala živé organismy v oděvech. Ale právě to je na UMPRUMU skvělé, že se tam potkají různí lidé s odlišným zaměřením, a to se pak prolne do nějaké vzájemné symbiózy. Z toho vznikala neuvěřitelná přátelství. Samozřejmě ve výsledku vysoká škola – o to víc UMPRUM – není jenom o vzdělání, ale i o vazbách a o lidech, kteří vás obklopují.
Proč si myslíte, že by mohla mladá dívka, která od malička sní o tom, být módní návrhářka, ze svého snu ustoupit?
Samozřejmě představa o tom povolání je poněkud odlišná od reality. Je pravda, že „módní návrhář“ může znít trochu snově, ve výsledku je to ale práce jako každá jiná. Pro mě nikdy nebylo na pořadu dne pohybovat se v módním světě, spíš jsem si vždycky připadala jako řemeslník, ráda jsem měla věci dotažené. V tomto povolání je spousta dřiny, není to jen o tom kreslit si návrhy a ustřihávat kousky látek. Mladé dívky musí počítat s tím, že ta vysněná profese má mnoho stránek, a některé z nich vůbec snové nejsou.
Na druhou stranu jde také o obor, v němž je nesmírně velká konkurence – i to může spoustu dospívajících odradit… Sama jste říkala, že ze sta uchazečů vás brali na obor jen pár.
Jedna věc je tento obor vystudovat. Nechci to nějak podhodnocovat – první dva roky na UMPRUMU jsou skutečně dřina. Druhá věc je prorazit po škole v reálném světě. Tam ta úspěšnost je ještě nižší. Mně pomohlo i to, že jsem deset let pracovala v konfekci – což byla taková druhá vysoká škola, kde se naučíte ještě něco úplně jiného. Postavit kolekci od A do Z, která obstojí v byznyse, vás na žádné škole nenaučí. Ten obor je tak rozsáhlý, že teprve praxí nabalujete zkušenosti – to ale bude podobné i v jiných odvětvích. Moje značka funguje 15 let, a teď už můžu říct, že jsem hotový člověk a živím se tím. Ta cesta je ale strašně dlouhá.
Máte nějaký rituál, na který byste ráda našla čas?
Musím říct, že mi strašně chybí cesty do fabrik a napojení na průmysl. Naposledy jsem něco podobného absolvovala tak před pěti šesti lety, nyní už na to vůbec nemám čas. Teď mám tým šesti lidí, ze kterých každý má na starosti něco jiného, a já jsem pak takový koordinátor. Fyzické cestování do fabriky je ale pro mě rituál, který je zároveň plný podnětů. Vydala bych se tam vlakem, po cestě bych v notesu něco kreslila, poslouchala u toho hudbu. Pak jste ve fabrice, kde vás napadne strašně moc různých věcí. Vidíte barvení, vidíte střihové polohování, to, jak materiál vylézá ze stroje – je to studnice nápadů.
Vzpomenete si, co vás bavilo, když vám bylo pět?
Vzpomínám si, že jsem měla spoustu notýsků nebo papírků, které jsem pořád pokreslovala. V pozdějším věku, po tom, co jsem se naučila psát, jsem začala psát knihu. Vždycky jsem do toho potřebovala dát skicu: to, co jsem neuměla vyjádřit slovy, jsem nakreslila. To mi přijde skvělé do dneška. Například když kreslíte, a doplníte to nějak verbálně – jakmile se k tomu návrhu vrátíte, tak vám slova pomohou pochopit ilustraci nebo i obráceně. Ačkoli jsem nebyla vysloveně introvertní dítě, hodně často jsem budovala někde nějaké úkryty, abych si mohla čmárat. Takže jsme se vrátili na začátek: skici a architektura. Je pozoruhodné, že můj šestiletý syn si to buduje stejně. Co víc, dělá věci, skrze které si vybavuji, že jsem je jako malá dělávala také.
Co byste vzkázala svému mladšímu já?
Aby se víc v životě uvolnilo, ve všem, co dělá. Aby víc poslouchalo intuici, protože pak nic nemůže dopadnout špatně.
Co se vám na vaší profesi líbí, a co naopak nelíbí?
To, za co jsem nesmírně ráda, je, že si můžu vybírat lidi do týmu a spoluvytvářet s nimi. Tým je pro mě jedním z nejdůležitějších článků mé profese. V práci často trávíme víc času než doma se svojí rodinou, i proto je klíčové, jací to jsou lidé, jak je nám s nimi dobře. Jsme na sebe v týmu velmi napojeni, máme stejný smysl pro humor, víme, co můžeme od sebe vzájemně očekávat. Už se tak dobře známe, že teď často nemusím ani kreslit a můžeme si zavolat a pochopíme se. Také se mi líbí neuvěřitelná svoboda tohoto povolání. Člověk se zabývá krásnými věcmi, vytváří něco hezkého a ta pozitivní energie se vám vrací. To vnímám jako celoživotní dar. Negativní stránky si teď ani neumím vybavit – pokud opomenu daně a nekonečné papírování, ale to bude podobné v každém oboru.
The Dream Gap Projet
S pojmem „Dream Gap“ přišla v roce 2017 Caroline Riseboro, prezidentka neziskové organizace na pomoc dětem Plan International. Tento výraz by se doslovně dal přeložit jako „propast mezi sny (a realitou)“. Víc odpovídající překlad je ovšem „zhroucení snu“, situace, k níž dochází ve chvíli, kdy dívka přestane věřit tomu, že jsou její sny – a to bez výjimky – uskutečnitelné. Dle nedávné vědecké studie, na níž se mimo jiné podílela Princetonská univerzita, je tím zlomovým věkem neuvěřitelných pět let. Právě tehdy holčičky začnou samy sebe vnímat jako „méně chytré“. The Dream Gap Project odstartoval jako iniciativa společností Mattel v březnu 2019. V rámci projektu vzniká řada podpůrných aktivit, vědeckým výzkumem počínaje, shromažďováním financí, které putují na vzdělávací aktivity a sponzoring, konče. Posláním projektu je ukázat mladým dívkám, že neexistují hranice nebo předsudky, které by se nedaly překonat, a že každý dětský sen je uskutečnitelný.
