Zeleň ve veřejném prostoru. Téma, o kterém se hodně mluví, sledujeme ho každý den, nakonec ho ale stejně hlavně cítíme a žijeme.
Zapomeňte na vertikální zahrady francouzského botanika Patricka Blanca. Jsou krásné a působivé, jasně, ale taky nesmírně náročné na údržbu a zdroje. Pro ekologii a život ve městě mají asi tak stejný smysl jako obraz Picassa. Stojí hodně, všichni ho obdivují… A to je všechno. Se skutečným posláním zeleně ve veřejném prostoru nemají společného vůbec nic. To je mnohem komplexnější a především trvalejší a udržitelnější. Například podporuje biodiverzitu, zlepšuje mikroklima a hlavně – vytváří prostředí, ve kterém se lidi můžou cítit příjemně a kvalitně trávit každý svůj den.
Je důležité si připomenut, že kousky přírody nebyly v hustě obydlených oblastech vítány vždycky. Stromy neměly v koncepci středověkého města své místo. Jednak proto, že pro obyvatele neznamenaly žádný praktický přínos, co ale hrálo ještě důležitější roli – toho času byla příroda vnímána jako zdroj nebezpečí a nečitelnosti. V renesanci už se mohla bohatá šlechta tanečním krokem a se slunečníkem v ruce procházet mezi pečlivě střiženými ornamenty z květin a trávníků, ovšem ani tyhle zahrady příliš nezasahovaly do funkčního chodu města a byly schované převážně za zdí.
Dnes, v době blahobytu a relativního bezpečí, očekáváme od života ve městě pochopitelně něco jiného. „Zeleň ve veřejném prostoru musí zohledňovat historii, ale i různé další kontexty. Bezhlavé podléhání trendům je nešťastné. Nemůžeme odpovědět na přehřívání měst tím, že najednou budeme plošně sázet stromy a kamkoliv do centra vkládat záhony. Ne všude má zeleň svoje místo, ne všude má být,“ vysvětluje krajinářská architektka Jitka Tomsová, jejíž obor se dnes těší velké popularitě. „Mám z toho samozřejmě radost, ale ještě víc pro mě znamená vzrůstající otevřenost k mezioborové spolupráci, kterou považuju za základ funkčních a dlouhodobě udržitelných projektů. Zatímco dřív jsme byli k realizaci přizváni většinou až ve chvíli, kdy byla samotná stavba hotová, dnes začíná být normální, že s urbanisty, architekty a dalšími experty tvoříme od začátku společně a koncepčně.“
Venku jako doma
Co pro vás znamená domov? Váš byt? Dům? Čtvrť? Že místo, kde žiju, pro mě nezačíná a nekončí dveřmi od bytu, jsem si nejvíc uvědomila, když jsem se kdysi přestěhovala na Letnou. Najednou jsem začala mít chuť trávit venku ve svém „hoodu“ každou volnou chvíli – bylo kde, jak a s kým – a bylo mi tak dobře, že jsem nikam jinam skoro nepotřebovala. Odborně se tomu říká pobytovost veřejného prostoru a zeleň, respektive empatická práce s ní, v tom hraje naprosto zásadní roli. „Tímhle tématem se hodně zabývám. Ráda pracuju se zelení ve městě tak, aby vyzývala k pobytu venku a zároveň ho umožňovala. Když lidi cítí, že jsou ve veřejném prostoru vítáni, je tu pro ně, tak je jim v něm hezky, chtějí se na něm podílet, vytvoří si k němu a konec konců i k sobě navzájem úplně jiný vztah. Chtějí se setkávat a být součástí veřejného života, to v rámci dnešní společnosti považuji za nesmírně důležité,“ říká Jitka Tomsová s tím, že otázka pobytovosti je, obzvlášť u nás, docela novinkou. Přesněji tedy – kontinua krajinářské architektury, která byla za první republiky na vysoké úrovni, byla jako v případě dalších oborů narušena komunistickou érou. Tehdejší režim o setkávání lidí mimo pracoviště a domovy nestál.
Město 2020
Květnaté louky zvoucí včely na snídani, extenzivní záhony se společenstvími rostlin, které si žijí svým životem – do města se vrací přirozenost, jednoduchost a jakási úmyslná divokost, ostatně stejně jako do našich myslí a do nejrůznějších oblastí života. Vše je propojené a jedno neustále reflektuje druhé – to je přesně ta cesta, jak veřejný prostor nenuceně přiblížit mentalitě moderního městského člověka. „Keře sice zpevňují svahy a jsou útočištěm hmyzu, pro člověka jsou ale zdrojem nebezpečí, protože brání čitelnosti, nevíme, co se za nimi odehrává. A to jde zase proti tomu konceptu pobytovosti. Mnohem oblíbenější jsou proto stromy, které nijak neblokují prostor, zlepšují mikroklima, ochlazují vzduch a umožňují stín. Z hlediska funkčnosti i udržitelnosti jsou také významnější. Snažíme se teď hodně pracovat i s ovocnými druhy. Lidi je mají rádi a děti k nim mají skvělý vztah. Vážně mě těší, že už jsme v tomhle uvolněném období. Pro mě je zábavné tvořit a všechno to dává smysl,“ dodává Jitka.
Způsobů, jak formální veřejný prostor otevřít lidem a začlenit jej do jejich života, je spousta, a i krajinářští architekti nabízejí vedle designování zahrad a parků celou řadu překvapivých a milých řešení. Ve spolupráci s Ondřejem Kobzou navrhla Jitka Tomsová například Poeziomat, trubku na poezii umístěnou uprostřed parku nebo na ulici – momentálně v New Yorku, v Londýně, v Praze a dalších městech –, jejímž účelem je lidi přimět zastavit se a na daném místě pobýt. V souladu s tématem pobytovosti se Jitka podílela také na rajčatové zahradě a třešňovém sadu na střeše Lucerny, na višňovém sadu na střeše Radost i na nedávné akci Prostřený most, v rámci něhož společně povečeřeli obyvatelé Prahy u půlkilometrového stolu. Dalším „jejím“ projektem, tentokrát ve spolupráci s Lukášem Otevřelem, bude novodobý příměstský park v blízkosti letiště, do kterého se budeme moci zapojit všichni. Například sázením stromů, které nás budou vítat při návratu letadlem z dalekých krajů domů, a zároveň tak za naše cestování vzduchem zaplatíme planetě.
