Představujeme vám výjimečné ženy, které nikdy nepřestaly věřit tomu, že jejich sny jsou zrealizovatelné. Zapojily se do projektu Dream gap, který by se dal přeložit jako „propast mezi sny a realitou“ a měl by být inspirací pro ženy, které chtějí tuto mezeru překlenout. Jednou z nich je i odbornice na umělou inteligenci Sara Polak.
Má za sebou studium na Oxfordu. Studovala archeologii – disciplínu o časech dávno minulých. Teď se zabývá převážně umělou inteligencí zaměřenou na budoucnost. Mezi archeologií a AI je víc společného, než by se mohlo zdát, a Sara to dennodenně dokazuje. Pojímá umělou inteligenci z koncepčního – nikoli ryze technického – hlediska a prosazuje multioborovost, kudy chodí. „Jako malá jsem měla hodně koníčků. To svým způsobem odráží i můj současný život – jsem permanentně zaměstnaná. Zabývat se jen jednou věcí by mě asi nebavilo,“ říká.
Čím jste chtěla být jako malá?
Bavily mě spíš „klučičí“ věci a chtěla jsem být od prezidenta zeměkoule až po herečku. Přičemž herečkou jsem nechtěla být proto, abych nosila perly a promenádovala se po červeném koberci, ale spíš abych mohla jezdit na koni a šermovat. Pak jsem chtěla být špion. Musím ale říct, že o archeologii jsem se začala zajímat už ve věku tří let, a od té doby mě to nepustilo – být jakousi kombinací archeologa a dobrodruha na způsob Lary Croft určitě také bylo na mém seznamu.
Právě archeologii jste pak vystudovala na Oxfordu. Kdy vás napadlo, že se tomuto oboru chcete věnovat i profesně?
Jako malou mě hrozně bavilo zkoumat svět kolem nás, s neuvěřitelnou variabilitou jsem hltala všechny knížky, které byly po ruce. Archeologie mě sice zajímala vždycky, ale měla jsem spoustu dalších témat a oborů, se kterými jsem koketovala, takže pak o to těžší bylo vybrat, čemu se chci věnovat dlouhodobě. Nakonec jsem přenechala rozhodování srdci – věděla jsem, že když chci něco dělat pořádně a s vášní, musí mě to bavit. V mém případě to „něco“ bylo zkoumat svět kolem sebe a historii lidstva, abych pochopila, proč jsme takoví, jací jsme.
Je archeologie všeobecně vnímána jako mužský obor? Hraje v tomto povolání gender důležitou roli?
Já osobně jsem archeologii vždycky vnímala jako obor, který mě zajímá, a bylo mi jedno, jestli ho dělají chlapi nebo holky. Faktem ale je, že mužský a ženský mozek fungují trochu jinak. Morfologicky jsme jiní, jinak by archeologové nemohli dělat svoji práci – tím myslím forenzní určení pohlaví u vykopávek. Nejde ale o to, že bychom byli jeden horší nebo lepší – ty rozdíly jsou kolikrát minimální a zůstávají už jen na bázi nějakých evolučních tlaků. Myslím si, že je to spíš o rodičích a vzdělávacím systému, který třeba u nás je málo multioborový. Kolikrát z dobrých pohnutek rodiče nebo prarodiče sami nechtějí, aby jejich dcery nebo vnučky šly do typů zaměstnání, u nichž se bojí, že by na sebe neměly čas nebo byly moc vytížené. Jde spíš o strach o své potomky a přání, aby měli šťastný a pokud možno i pohodový život.
A jak to vnímáte u umělé inteligence, které se v posledních několika letech intenzivně věnujete?
Technologie, vývojářství, IT se přece berou jako obory, v nichž převažují muži. Je zajímavé, že když vzniklo pojmenování software a hardware, tak software původně dělaly ženy. Teď hovořím o pojetí softwaru, které se zakořenilo už během druhé světové války. Bylo to tehdy považováno za ženskou práci – sedět a vypočítávat, zaznamenávat šifry. V 70. a 80. letech se to pojetí překlopilo, a to proto, že se spojilo s finančnictvím, které bylo zase vnímáno jako ryze mužský svět. Ale to se dá říci o každém oboru, který dnes něco vydělává. Stejné je to s politikou, energetikou, ropným průmyslem. Ale je pravda, že v informatice vidíme vesměs chlapy – nevím, jestli je i tam nějaká kognitivní predispozice, to nemohu soudit. O to víc obdivuji organizace jako Czechitas, které ženy vzdělávají a inspirují, aby se do technologií nebály jít. Já jsem naštěstí nezažila, že by mě někdo nebral vážně nebo na mě koukal skrz prsty jen proto, že jsem žena. Nikdy se ale nechci dostat ani do situace, že by mě někdo zaměstnal kvůli kvótám nebo protože mu mě bylo líto, že jsem žena a tudíž znevýhodněná.
Co může žena přinést do IT?
Ženy mají jednoznačně víc soft skills, díky čemuž často dokážou úspěšně prolomit komunikační ledy, a nejde o nějaký konkrétní obor. Díky tomu, že nám, ženám, funguje mozek trochu jinak než mužům, může nezřídka dojít k nějakému heureka momentu. Ale naštěstí v technologiích lidé okolo mě řeší spíš data a je jim zcela jedno, co jste za pohlaví.
Jak byste vysvětlila skutečnost, že mladým dívkám v dospívání přijde do cesty něco, co je od vysněné představy nebo profese odradí?
Opět si myslím, že i zde jistou roli mohou hrát rodiče. Dospělí se dívají na svět nebo status quo přes vlastní prisma a často tlačí děti do své subjektivní reality. Ničí je tím, že si myslí, že vědí, co společnost chce. Ale archeologie si pamatuje všechny společenské fáze. Starý Řím přece také byl nejdřív republika, a pak impérium. Nebo modrá a růžová pro kluky a holky. Ve viktoriánské Anglii to bylo úplně obráceně – dívkám příslušela modrá barva. Stejně tak i způsob fungování dnešní společnosti nemusí být platný za několik desetiletí. Já jsem vždycky měla vize svého života na 5, 10, na 20 let dopředu. Myslím, že je důležité setrvat a nepustit se své dlouhodobé představy.
Měla jste v dospívání nějaký vzor?
Měla jsem to štěstí, že mi rodiče dávali obrovskou volnost ve všem. Sice trvali na tom, že vzdělání je důležité – a mě škola velmi bavila; ale i kdybych měla špatné známky, tak by jim to asi nevadilo. Spíš mě vychovávali, že je důležité se vzdělávat i jinak než přes školní docházku – chodit do muzeí, do divadla, cestovat. Při tom všem je mým role modelem Elon Musk. A Jára Cimrman – ten mě inspiroval od mých 10 let. Vzhlížím k lidem, kteří mají obrovskou vizi a dělají spoustu různých věcí. Zkrátka mi vždy byl sympatický způsob přemýšlení, že člověk žije jen jednou, tak co trochu naším společenským gulášem zamíchat a něco změnit – i když to zrovna není lehké.
Máte nějaké motto, kterým se řídíte?
Je to právě citát od Elona Muska. Něco na způsob, že člověk se nikdy nesmí vzdát, dokud není mrtvý. I v rodině mám obrovskou inspiraci. V obdobích, kdy se nám úplně nedařilo, mi maminka vždycky říkala, že je důležité se z toho nesložit. Občas je to těžké, sebrat veškerou sílu a říct si, že to dáme.
Co byste vzkázala svému mladšímu já?
Ať se naučí programovat. Vždycky jsem si říkala, že nemám matematický mozek. Matika mi šla do nějakých 12 let, pak jsem asi neměla štěstí na učitele, a získala k ní přirozenou averzi. V té době jsem usoudila, že jsem humanitně založená – což mi vůbec nevadilo, protože mě bavila archeologie a chtěla jsem se jí věnovat. Postupem času ale zjišťuji, že čistě humanitně založený člověk asi také nejsem – baví mě data.
Vzpomenete si, co vás bavilo, když vám bylo pět?
Zatloukat hřebíky, něco si montovat u dědy na chalupě, číst magazíny o technologiích. A už jsme zpátky u předchozí otázky – možná jsem měla k technologiím vždy blíž, než jsem si myslela. Samozřejmě jsem si hrála i s Barbie – akorát ne takovým tím klasickým holčičím způsobem. Dávala jsem je do Batmobilu anebo na nich prováděla komplexní sociální pokusy: simulovala jsem různé situace, například co si jedna Barbie myslí o té druhé.
Co vás aktuálně nejvíc zaměstnává?
Teď se asi nejvíc věnuji umělé inteligenci, Prg.ai mi zabírá valnou většinu mého času. Pak samozřejmě czech.global – nový projekt, který jsme rozjeli s pár nadšenci na popud Ministerstva zahraničí. Dále je tu náš Startup Disrupt, který je teď ve fázi expanze do zahraničí a tvorby komunity. Ještě se průběžně zabývám popularizací vědy v rámci Paralelní Polis a Science To Go. Takže aktuálně mi jedou simultánně nějaké čtyři věci.
