Je to osmnáct let, co na studentská víza odjeli zkoušet štěstí do Sydney. Od té doby žili v Kongkongu, Singapuru, Jordánsku, Dauhá nebo Maui. On je úspěšným mužem, který vedl hotely po celém světě, neumí dát nohu z plynu a nedávno se stal prvním Čechem v pozici generálního ředitele hotelu Four Seasons v Praze. Ona je renomovanou výživovou specialistkou a autorkou GAPS kuchařek, která za roky na cestách po boku svého manžela zvládla výchovu dvou dětí i rozjezd vlastní kariéry. V rozhovoru nám Jana Dell-Plotnárková a Martin Dell prozradili, v čem tkví recept na šťastné dvoukariérní manželství, co je překvapilo na Vánocích v zahraničí i v jaké destinaci zažili atentát na velvyslance.
Pro velkou část Čechů symbolizují Vánoce stoly prohýbající se pod hromadou řízků, kaprů a cukroví, sledování Popelky, stres a šílený hon na dárky. Jak vnímáte blížící se svátky vy?
Jana Úplně stejně (směje se).
Martin Já totiž salát, řízek, Popelku i všechny naše tradice miluju. I přesto, že jsme osmnáct let žili mimo Českou republiku, žádné cizí vánoční zvyky se k nám nedostaly. Takže od té doby, co máme děti, nám šlo hlavně o to, aby věděly, o čem české Vánoce jsou. I když se tedy například v některých destinací slaví Štědrý den až pětadvacátého prosince, my ho každý rok máme klasicky čtyřiadvacátého, kdy si beru výjimečně půl dne volna.
Jana A já každý rok dělám bramborový salát, rybu, řízek a peču cukroví. Děti mají adventní kalendáře a chodí k nám čert s Mikulášem, i když tedy trošku jinak než v Čechách. Jelikož tahle tradice v žádné zemi, kde jsme žili, neexistuje, nebyla jsem je schopná sehnat, takže k nám chodili v noci a ráno děti našly dárečky. Syn i dcera se tedy strašně bojí čertů, i když je vlastně nikdy neviděli. A to je Stelle skoro 13 a Lucovi téměř 8. Je hrozně hezké, že taky oba věří na Ježíška, i když tedy u Stelly to asi bude poslední rok. Mám totiž podezření, že už tuší, jak je to doopravdy, jen je jí líto nám to prozradit, takže hraje tu hru s námi.
Všimla jsem si, že na Instagram dáváte zdravější varianty vánočního cukroví. Jako výživová specialistka a autorka GAPS i nízkosacharidových kuchařek máte asi také alternativy k celé štědrovečerní tabuli.
Jana Ano, připravuji alternativu ke všemu. Dlouho jsem kvůli zdravotním komplikacím nemohla jíst brambory, takže jsem si dělala bramborový salát zvlášť. Ted už je jíst sice můžu, ale stejně dávám do salátu hodně celeru, mrkve a třeba i kvalitní nebo domácí majonézu. Sobě a dceři pak třeba obaluju řízky v kokosu, protože nemůžu lepek. A cukroví pečeme hodně z ořechů. Vzhledově pak všechno vypadá stejně a jelikož jsem už léta zvyklá nejíst nic jiného, tak mi to stejně i chutná.
Dá se říct, kdo z vás dvou je víc vánoční typ?
Martin Já musím říct, že jsem hodně vánoční typ, možná až moc.
Jana To je pravda. Já mám Vánoce ráda, ale třeba dárky se snažím držet zkrátka, zato Martin by jich nakupoval strašné množství a nejlépe už tři měsíce předem. Takže jeden rok se nám třeba stalo, že doslova donutil děti napsat Ježíškovi už v září. Máme pravidlo, že si můžou přát každý tři věci, tak on ty tři dárky nakoupil podle zářijového seznamu, děti se v říjnu rozmyslely, tak nakoupil další tři věci. A jelikož k poslednímu listopadu se píše finální seznam, byly na něm zase jiná tři přání. Martin je samozřejmě zase sehnal. No a když jsem pak šla balit dárky, ležela přede mnou taková hromada, že jsem zabalila jen půlku, další část dostaly k narozeninám a poslední ještě k narozeninám o rok později.
Martin Já bych k tomu rád dodal, že se to odehrálo první rok na Havaji, kde je málo obchodů a já měl strach, že když dárky neobjednám dost brzo, nestihnou přijít.
Jana Přišlo všechno.
Martin Musím přiznat, že už se mi všechny ty balíčky pak i špatně srovnávaly v kanceláři, jak postupně docházelo místo. A taky bych chtěl říct, že se se ženou hádáme jen jednou za rok, a to den před Vánoci. Já totiž neumím balit dárky, takže to dělá manželka 23. prosince. A když je pak vyndám ze všech těch skříní a kufru od auta, raději utíkám.
Jana Utíká, protože dohoda zněla jasně a on se prostě neumí udržet. Miluje nakupování a každý rok má pocit, že musí být pod stromečkem něco speciálního. Jenže děti mají radost ze všeho, vždyť jsou to děti. Navíc je nerada vychovávám v rozmaru, nechci, aby byly rozmazlené. Myslím, že si musí umět vážit toho, co mají. A není toho málo. Já samozřejmě také strašně ráda dávám dárky, jen k tomu máme oba jiný přístup.
Když pomineme dárky, tak muselo být zajímavé už jen to, prožívat svátky v tak odlišných destinacích, jako jsou Sydney, Hongkong, Dauhá, Jordánsko, Singapur nebo Maui. Jak na ně vzpomínáte?
Martin Je pravda, že když jsme ještě neměli děti a naše první destinace byla Sydney, bylo něco opravdu speciálního vidět “santovské” čepice na pláži a na surfu. Prožívat Vánoce v létě, což se nám vlastně povedlo celých těch osmnáct let, je něco naprosto odlišného od toho být v Čechách v zimě. Třeba v Hongkongu se sice Vánoce slaví, ale mnohem víc prožívají čínský Nový rok, kdy si lidé dávají červené obálky s penězi a tancují se lví tance. Na Blízkém východě, v Jordánsku a Kataru, mají zase ramadán a na Maui se Vánoce slaví zase na pláži v teple a dárky se otevírají o den později než u nás. Takže všechny zvyky a tradice bylo určitě zajímavé sledovat, ale my si vždy užívali ty ryze české. Všude jsme měli stromeček a můj známý mi pomohl s Českou televizí, takže jsme v cizině naladili i všechny české programy a pohádky.
Jana Ale vždy se snažíme nějakým způsobem přizpůsobit tomu, kde jsme. Třeba na Havaji byl Martin na Štědrý den dopoledne v práci, a tak jsme s dětmi jeli za ním do hotelu, kde měli krásnou tradici, že přijel Santa na kánoi v kraťasech a havajské košili a na pláži bylo obrovské haló. Zajímavé je, že třeba i v Jordánsku jsme měli na hotelu stromeček i štědrovečerní večeři, přestože tyto svátky neslaví jako my a nemuseli to dělat. Chtěli ale respektovat hotelové hosty a vytvořili pro ně nádech Vánoc. Oni totiž Arabové a vlastně i Asiaté podobné zvyky přebírají, jen je nevnímají jako náboženský svátek.
Bylo něco, co vás na Vánocích v zahraničí překvapilo?
Martin Asi to, jak brzy začínají v Asii s vánoční výzdobou. Třeba v Singapuru už mají na konci října vše připravené a všude slyšíte vánoční hudbu. Ale co vím, tak úplné prvenství si drží Filipíny, které začínají zdobit už v září. Když nad tím tak přemýšlím, měl jsem hodně kolegů právě z Filipín, tak jsem se musel tou vánoční atmosférou asi nakazit od nich.
Jana Hlavně jsme byli zvyklí, že stromeček nám vždy nosil Ježíšek 23. prosince. Jenže v Singapuru tou dobou už nebyl.
Martin V Ikee nám tehdy řekli, že dováží stromečky do 18. listopadu. No, a tak jsme museli vysvětlovat dětem, že Ježíšek ho může přinést klidně i v jiný den a neozdobený, aby ho stihl dopravit i k jiným rodinám. Vznikla tak naše nová tradice, že zdobíme stromeček všichni společně a pomáháme tak Ježíškovi. Jinak nás ale asi nic vyloženě nepřekvapilo. Zato já, když v jsem práci ukazoval videa, jak probíhají naše Velikonoce, nikdo mi nevěřil, že je to pravda. Všichni na mě koukali, jak je možné, že se ženy nechají dobrovolně vyšupat pomlázkou, a ještě za to mužům něco dávají. Tehdy mi poprvé řekli, že je ta naše země nějaká divná. Takže kdekoliv na světě jsem, těším se, až v den Velikonočního pondělí přijdu do práce na ranní meeting s prezentací, kam přidám ještě video, jak probíhá pomlázka. Užívám si, jak na mě všichni koukají, a když jim to vysvětlím, nevěří mi, začnou si vše okamžitě googlit a během dne mi pak psát, jak máme zvláštní tradice.
Právě připomínání si rodinných tradic ale i kořenů, zvlášť tak daleko od rodné země, může být hodně důležité. Jak vlastně zvládáte to neustálé budování nových domovů a po pár letech zase jejich opouštění?
Jana Musím říct, že k překvapení ostatních mě to vlastně hrozně baví. Pokaždé se těším, jak bude vypadat náš nový byt nebo dům. Aby si děti lépe zvykaly, stěhujeme se vždy se všemi věcmi a kdekoliv zakotvíme, mají Stellinka i Luca svůj naprosto identický pokojíček – se stejným nábytkem rozmístěným úplně totožně jako v předchozí destinaci. A tak se hned cítí doma. Stella se ale také stěhuje hrozně ráda, nemá se změnou absolutně žádný problém, i když jsme si říkali, že čím bude starší, tím to bude horší, třeba i kvůli opouštění kamarádů. Ale ona se prostě vždycky rozloučí a jde. Zato syn snáší stěhování trošku hůř. V Singapuru strávil první tři roky života, které si však nepamatuje. A pak jsme žili až donedávna na Havaji, který považuje za svůj domov. Do Čech se tedy stěhovat nechtěl a prvních pět týdnů se ptal, kdy už konečně pojedeme domů.
Martin Protože on v té době miloval sopky a před stěhováním se ptal, jestli jsou nějaké i v Čechách. Když zjistil, že nejsou, tak byl zklamaný a přesun snášel o něco hůř než Stella. Ale myslím, už se zabydlel. Ještě jsem ale chtěl říct, že i když jsme si ze žádné destinace nepřisvojili žádné tradice a zvyky, tak si v každé zemi kupujeme nějaký kus nábytku, obraz nebo něco malého, co si s sebou převážíme z místa na místo a co nám danou destinaci připomíná, ať jedeme kamkoliv. Tenhle kočovný způsob života musí prostě bavit oba dva a nejde tak žít, pokud by pro jednoho z páru bylo komplikované začínat stále znova.
Zdroj: rodinný archiv, Stella a Luca 
Zdroj: rodinný archiv, Stella a Luca na Hawaii
Předpokládám, že většina věcí okolo stěhování se je ale asi na ženě.
Martin Ano, je to na manželce. Kamkoliv totiž přiletíme, jdu okamžitě do práce. A Jana tak musí zařídit všechno ohledně dětí, školy, bydlení i auta. Pro mě je to jednodušší v tom, že cestuju po světě stále s jednou společností, od které vím, co čekat. A když přijdu do hotelu, všichni na mě čekají a chtějí mi pomoct, protože jsem nový a cizinec. Proto se nikdy nechci stěhovat sám první, ale až s celou rodinou. Nechtěl bych totiž hledat byt (směje se).
Pro jednoho člověka to asi musí být hodně náročné. Neznámé prostředí, určitá jazyková bariéra, žádná spřízněná duše…
Jana První rok je vždycky strašně náročný. Nejtěžší období je to, než potkáte alespoň jednoho člověka, který vám je sympatický tak, že s ním můžete trávit trošku volného času. Jak říkal Martin, tak my přijedeme a on jde okamžitě do práce, ve které je dvanáct hodin denně. Já zůstanu sama, neznám živou duši, nevím, kam mám jít nakoupit, nevím nic. I z toho důvodu, jakým stylem žijeme a jak se stravujeme, tak to není tak, že bych mohla vzít děti do fastfoodu a dát jim cokoliv. První čtyři týdny sice žijeme na hotelu, tak mi to třeba pár věcí usnadní, ale na druhou stranu se tam trápím, protože si nemůžu uvařit, není to to pravé doma. Ale třeba tady v Praze mi to nevadilo, měla jsem totiž hrozně hezký pocit, že jsem si s lidmi mohla povídat. Ne v každém hotelu jsou zaměstnanci k manželce generálního ředitele od počátku vřelí.
Čím to je? Bojí se?
Jana Vůbec nevím. Já jsem ten typ člověka, který je nejraději neviditelný, takže když jako manželka generálního ředitele procházím hotelem a všichni mi v pozoru říkají dobrý den, nejraději bych se ztratila. Na Maui to byl pravý opak, tam ani po letech kolikrát netušili, kdo jsem, což bylo fantastické. Na začátku se s vámi ale nikdy nikde nebaví jako s každým jiným člověkem, ale jako s manželkou ředitele, bojí se a je tam obrovská bariéra. Pokaždé se tedy snažím povídat si s nimi lidsky, aby se prolomila.
Martin Hodně také záleží na tom, v jaké zemi jste. Někde vás vezmou normálně, jako Janu, manželku Martina, ale pak přijedete do Asie, jste pro ně paní Dell a trvá klidně měsíce, aby si s vámi povídali jako s Janou. No a mně zase trvá několik týdnů, než mi lidé začnou říkat Martine. Nemám totiž rád, když mě někdo oslovuje pane řediteli. Pro hodně zaměstnanců je to ze začátku problém, a tak jim vyhrožuju, že jestli mi nebudou říkat Martine, nebudu jim odpovídat (směje se).
Jana Je pravda, že v Asii jsou někteří lidé hodně zvědaví. Dcera je zrzavá a modrooká, což je pro ně v Hongkongu rarita. Někdy mi ji tedy tahali z kočárku, protože nic podobného na vlastní oči nikdy neviděli. Musela jsem je dokonce občas “plácat přes ruku”, aby mi na ni nesahali, když byla ještě miminko. Ale zase jsou hrozně vstřícní a stejně tak i v Singapuru. Na Maui ani v Sydney taková zvědavost a touha vědět, co dělám, nebyla. Možná proto, že většina usoudila, že nedělám nic (smích).
Martin Každá země je jiná, ať už jde o zvyky nebo to, jak lidé žijí. Třeba o Hongkongu se říká, že lidé žijí v “krabicích na boty”, protože má každý hrozně malinký byt, prakticky jen na přespání a často v něm není ani kuchyň. Oni se vlastně ani moc nezdržují doma nebo se nenavštěvují. Jen pracují a večer v osm se sejdou ve městě na nějaký snack a čaj, pak jdou třeba do kina a o půlnoci domu. U dětí si pak zase zakládají na vzdělání, protože věří tomu, že čím víc se bude dítě učit, tím bude mít lepší život. Měl jsem tam dokonce i kolegy, kteří s dětmi dělali úkoly až do jedenácti do večera. A ráno pak přišli do práce naprosto vyčerpaní.
V Singapuru zase platí i některé trošku bizarní zákony, jako jsou zákaz žvýkání nebo falešného zpěvu. Narazili jste na něco, co by vás omezovalo?
Martin Je pravda, že žvýkačky si tam nekoupíte.Začalo to skoro před ticeti lety, kdy měli v Singapuru v metrech obrovské problémy právě se žvýkačkami nalepenými pod sedačkami nebo i na ulicích. Tak je zakázali a myslím, že už se to nikdy nezmění. Ale že by nás něco omezovalo, to ne. Spíš naopak. Když se někdo odstěhuje do Asie, tak právě Singapur je tím nejlepším místem, kam se vydat. Všichni mluví anglicky, je tam čisto a bezpečno. A když bych shrnul celou zemi včetně zdravotnictví, školství i ekonomiky, tak všechno šlape perfektně. Možná kdyby tam nebylo takové vedro a dusno, tak bychom tam i zůstali.
V Kataru ale byly asi podmínky pro život o něco přísnější…
Jana Pro mě osobně byl Katar tou nejpříjemnější destinací, v níž jsem zaplula do komunity až neuvěřitelně rychle. Tehdy totiž na Facebooku existovala skupina Katarské maminky a v ní bylo tisíce žen. Více než tři čtvrtiny země jsou totiž cizinci a seznámit se není problém. Okamžitě jsem tak začala pracovat, získala ohromnou klientelu a měla i čekací list na volná místa. V Kataru navíc milují děti, které tam mohou všechno. Jediné, na co si člověk musí dávat pozor, je, zahalit si ramena a kolena. Což vlastně jen znamená jen to, že si přes šaty vezmete ještě šálu.
Takže co se týká přísného života v některých arabských zemí, jde často jen o předsudky…
Martin Často ano, ale já bych třeba manželce nemohl dát na veřejnosti pusu.
Nebo si vypít skleničku vína…
Jana Já nepiju, takže mně je to jedno (směje se).
Martin To já si zase dám skleničku vína rád, takže mě mile potěšilo, že si ho v Kataru ve všech restauracích a barech můžete objednat. Majitelé ale musí mít licenci, že mohou prodávat víno a pivo. Na tvrdý alkohol má licenci málokdo. A vše se přísně hlídá. V době, kdy jsme žili v Kataru, tak konkrétně v Dauhá byl jen jediný obchod, kde se alkohol prodával. Pokud si ho tedy chcete koupit, jedete do obchodu v poušti, sejdete se tam s člověkem, který je vyškolený vám vše vysvětlit, a zažádáte o kartičku, abyste do obchodu mohli. Musíte s sebou také mít výplatní pásku nebo pracovní smlouvu a ukázat, kolik máte roční příjem. A jen kolem deseti procent z něj vám pak dovolí za alkohol utratit. Nechtějí totiž, aby byli z lidí alkoholici. Třeba v hotelovém baru, který jsme měli otevřený i v noci, když si někdo popil víc, než by bylo vhodné, a ještě měl s někým fyzický střet, okamžitě přijela policie, která ho odvezla na letadlo a vyhostila ze země. Člověk by tedy měl vždycky dobře znát zákony země, do níž cestuje, aby pak nebyl nepříjemně překvapený.
A objevilo se něco, co nepříjemně zaskočilo vás?
Martin Určitě Jordánsko. Představte si, že odjedete z Hongkongu, kde to žije, do malinké vesničky u Mrtvého moře. Lidé byli sice fantastičtí, rodinní, všichni nás zvali domů, brali nás za svoje. Ale život u Mrtvého moře byl pro nás hrozně pomalý.
Jana To je jedna věc. Horší ale bylo, že Martin by musel jezdit denně do práce padesát kilometrů takovou nebezpečnou silnicí, kde stáli ozbrojení vojáci se samopalem a byli připraveni střílet. Když se vcházelo do hotelu, museli jste projít rentgenem. A to samé i v obchoďácích. Nenašli byste tam hřiště, budovy kolem byly zase jen rozestavěné nebo rozbourané. Necítila jsem se tam dobře. Navíc Stellince tehdy bylo jen osmnáct měsíců, a když jsem s ní šla sama s kočárem, měla jsem zvláštní pocit.
Martin Oni nejsou moc zvyklí na Evropany. Jordánsko bylo také jediné místo, ze kterého jsme se rozhodli odejít už po třech měsících.
Jana A udělali jsme dobré rozhodnutí. Měsíc poté totiž začala válka v Sýrii. Ještě, když jsme tam žili, odehrál se tam atentát na izraelského velvyslance, který jezdil stejnou cestou kolem hotelu. Jediné, co nás mrzí, je, že jsme se nepodívali do Petry, městečka ve skalách. Ale třeba se tam ještě vrátíme, protože Praha je jen další z přestupů na naší cestě.
A neškodí neustálé měnění destinací vaší práci? Přeci jen, sotva si vybudujete klientelu, zase jedete dál.
Jana Mně to nevadí. Naštěstí můžu pracovat všude, jelikož mám klientelu po celém světě.
Martin Ale hlavně je úžasné, že když jsme před osmnácti lety odjeli do Sydney, kde manželce neuznali vzdělání zdravotní sestry a musela si najít jinou práci, dokázala během cestování po mém boku z naprostého ničeho vybudovat skvělou kariéru, a ještě vychovat dvě děti.
To je obdivuhodné, zvlášť když vezmeme v potaz, že jste s budováním kariéry vůbec začít nemusela a mohla jste jen cestovat a užívat si života.
Jana Vlastně jediné místo, kde jsem nepracovala, byl Hongkong v době mého těhotenství. A vzpomínám, jak moc to pro mě tehdy bylo těžké. Nikoho jsem neznala, bylo složité se začlenit, protože v Hongkongu, když nemáte dítě, tak je seznámení bez šance. Všichni pracují a vy nikam nepatříte. V Singapuru jsem zase pracovala dost a vlastně ve všech destinacích hlavně proto, abych se nezbláznila. Luca na tom byl totiž špatně zdravotně a já si tedy chodila do práce odpočinout, i když třeba když jsem pracovala na klinice, byla to opravdu psychicky i fyzicky náročná práce. Nikdy jsem nechtěla jenom následovat manžela, protože je podstatné, aby za mnou něco zůstalo, i když nejsem kariéristka. Je důležité mít něco svého, něco, co dělám pro sebe. Jen jsem nečekala, že se to tak rozjede.
Říká se, že dvoukariérní manželství je obrovská dřina. Připadá mi, že vy ho ale zvládáte s lehkostí.
Martin Myslím, že hodně pomáhá, že jsme každý jiný a skvěle se doplňujeme. Když jdu doprava, Jana jde doleva a ve finále se sejdeme. Měli jsme také velké štěstí na destinace, nikde se netrápili. Já jsem navíc nesmírně šťastný za to, pro jakou společnost pracuju a Jana zase nečekala, že se její hobby stane její prací. Nesmírně nás také nabíjí, že se syn zdravotně zlepšil. To všechno hraje významnou roli v tom, jaký život vedeme.
Jana Hlavně já svou práci dělám, protože mě baví, přizpůsobuju ji rodině a jdu ve vlnách. Když se syn učí, já pracuju. U toho sice odpovídám, jak se chytá kapr nebo co dělá jaký pokémon, ale naštěstí jsem člověk, co může dělat sedmnáct věcí najednou a všechny dopadnou dobře. Na druhou stranu jsem i prokrastinátor, deadline je pro mě smrtelná záležitost, kterou ale naštěstí nakonec vždycky zvládnu. Jen prostě tím způsobem, že klidně měsíc nic nedělám a vše doháním na poslední chvíli. Martin je pravý opak, ten neumí nic nedělat. Je tím, kdo jede hlavní kariéru a já se jen tak vlním okolo. A možná proto všechno funguje. A také proto, že se naštěstí nedohadujeme, čí práce je důležitější.
Martin Ty máš totiž brzdu a plyn. Já si přibržďovat nemůžu dovolit, protože když to udělám, naše cesta se změní. A to nechceme, protože nás oba takhle žít baví. A tak jedu dál, dál cestujeme po světě a jsme rádi, že zrovna teď jsme na zastávce v Čechách, protože Stella tady hrozně moc chtěla žít.
Jana To je pravda. Splnil se jí sen. Obě naše děti samozřejmě odmala mluví plynule česky, protože doma se jinak nemluví. Stella dokonce dělala rozdílové zkoušky za čtvrtou, pátou i šestou třídu a dostala jedničku. Ona si opravdu váží toho, že teď žijeme právě tady, i když ví, že je to jen na pár let. Má k Česku hrozně hezký vztah, i když se za Češku nepovažuje. Když se jí někdo zeptá na národnost, říká, že je Australanka.
Zdroj: rodinný archiv, Martin Dell a Jana Dell-Plotnárková 
Zdroj: rodinný archiv, Martin Dell a Jana Dell-Plotnárková 
Zdroj: rodinný archiv, Martin Dell a Jana Dell-Plotnárková s dětmi
Na delší dobu jste se do Čech vrátili po osmnácti letech. Jak se ve vašich očích země za tu dobu změnila?
Jana My tak trošku věděli, do čeho jdeme a co čekat, protože sem jezdíme každý rok v létě na dva až tři měsíce. Rok za rokem ale bylo vidět zlepšování, lidé se víc usmívají, prodavačky si se mnou povídají, na úřadech jsou více přátelští, z čehož jsme mile překvapeni. Je to ale i o tom, jakou energii člověk vysílá. No a Luca byl samozřejmě nadšený ze sněhu, je to pro něj první zima, kdy vidí sníh. Když tedy nepočítáme minulý březen na horách.
Martin Je těžké, že jsme sem přišli zrovna dva týdny před covidem. Ten rok je tak hodně zvláštní. Já ho třeba strávil celý v hotelu, právě kvůli Covidu-19, největší krizi cestovního ruchu v historii. Od března tedy žijeme ve své zvětšené bublině a uvidíme, jaký bude další rok. Myslím, že nejsložitější na životě v Čechách je, přizpůsobit se krátkým zimním dnům. Ale zase jsou to první Vánoce, kdy nebude vedro, na což se hrozně těším.
