Když herečka Selma Blair před dvěma lety emotivně vyprávěla o diagnóze roztroušené sklerózy, postěžovala si, jak moc obtížné je pro ni shánět vkusné oblečení, které by vyhovovalo jejím novým potřebám. Otevřela tak velmi důležité téma nedostatečně pokrytého trhu s oděvem pro postižené. V České republice žije zdravotně handicapovaných lidí nad patnáct let více než jeden milion. Celosvětově pak jejich počet překračuje dvě miliardy. Mají ale vůbec možnost sehnat stylové, trendy a udržitelné modely, které by jim navíc usnadňovaly každodenní boj s oblékáním? A jak je na tom adaptivní móda v České republice?
Asi největším módním trendem současnosti je důraz udržitelnost. Lidé se vesměs odnaučili bezhlavě nakupovat kvanta často nekvalitního oblečení a od maloobchodníků požadují transparentnost a odpovědnost. Není tak divu, že přibývá prodejců secondhandových kousků a například v Americe by měl mít trh s použitým oblečením v roce 2028 až 1,5krát vyšší hodnotu než trh s „rychlou módou“. Pro ty, kteří se rozhodli nakupovat vědomě a s ohledem na planetu, už tak dnes není problém sehnat stylové kousky, které nezatěžují přírodu. Velmi dobrý výběr udržitelného a trendy oblečení pak mají i lidé s nadměrnými velikostmi, čemuž dříve rozhodně tak nebývalo. Jak jsou na tom ale lidé se zdravotním postižením? V současné době je jich na světě více než 2 miliardy, což je 37,5 procenta světové populace, a dokonce se očekává, že celosvětový trh s adaptivní módou bude do roku 2026 na hodnotě okolo 400 miliard dolarů. Mají ale hendikepovaní dostatečný výběr kvalitního, stylového a třeba i udržitelného oděvu?
I handicapovaní chtějí být styloví
Pro zdravotně postižené jedince je totiž naše běžná rutina, kdy na sebe během pár minut navlečeme komplet outfit, nandáme si boty a vyrazíme ven, každodenní výzvou a někdy dokonce frustrujícím úkolem. Nemluvě o tom, že neustálé zápasení s oblečením může ovlivnit jejich život a sebevědomí, zvláště pak u dětí a dospívajících. Řešením je v tomto případě adaptivní móda – oděvy, které jsou určené a speciálně upravené pro lidi, pro něž je oblékání překážkou. Na takových kouscích můžete najít například zapínání na magnetky namísto knoflíků, suché zipy místo obyčejných, skryté přístupové otvory k hadičkám, rozepínání na kotnících, díky kterým dostanete látky typu denim snáz přes protézy, speciálně upravené košile a další alternativní způsoby, jak snáz oblékat i svlékat jednotlivé kousky. „Na českém trhu je ale velmi malý výběr a většinou se dá něco sehnat jen pro vozíčkáře. Jako žena, co se ráda hezky oblékne, bych uvítala třeba stylové společenské kalhoty nebo legíny pro lidi s protézami, bohužel ale člověk musí pátrat v zahraničí nebo si je nechat ušít speciálně na míru. Připadá mi, že si snad lidé myslí, že hendikepovaní chtějí chodit ven jen v teplácích. Ale tak to rozhodně není,” říká osmadvacetiletá Tereza, která přišla jako náctiletá o nohu při autonehodě.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Vše je o penězích
Že není tuzemský trh k osobám se zdravotním postižením příliš vstřícný, potvrzuje i Martina Václavíková, která v roce 2011 přišla se značkou Adaptia, vůbec prvním obchodem, který se u nás zabývá módou pro postižené, v tomto případě kalhotami pro vozíčkáře. „Od doby mých začátků se situace změnila jen velmi málo. Za ta léta se totiž totiž kromě nás objevil na trhu jen jeden nový výrobce. Vše je dáno tím, že při vyšších nákladech na výrobu a nižším počtu zákazníků, než je třeba v Německu, kde je tento sortiment nejrozšířenější, není oblast tohoto podnikání pro vstup dalších konkurenčních značek zajímavá. Všechno je o penězích. Myslím, že by se do oblasti adaptivní módy klidně rádi zapojili i čeští návrháři a mohli by ji obohatit, nicméně i práce návrháře se pak musí promítnout do celkové výrobní ceny produktů a prodejnost za vysoké ceny už je u nás problematická. Všeobecně je totiž největším úskalím tohoto typu podnikání velikost sérií, které se dají ušít a prodat, a přitom zůstat cenové přijatelné pro české vozíčkáře,” vysvětluje Martina Václavíková, proč výroba adaptivního oblečení české tvůrce a návrháře tolik neláká.
Přesto, že by podle handicapované Terezy i ostatní její známí uvítali, aby obchodů, v nichž si budou moci vybrat oblečení na nejrůznější příležitosti, bylo více a sortiment rozmanitější, tak tomu, že se situace v dohledné době zlepší, příliš nevěří. Stejně tak asi nemůžeme čekat, že by velké řetězce vytvořily ke každé nové kolekci i pár kousků s adaptivní módou a postižení jedinci by si tak mohli jako ostatní vybírat stylové a trendy oblečení, které je právě v kurzu. „Známé značky a řetězce jsou totiž zvyklé na velké obraty, což v oblasti adaptivní mody není rozhodně splnitelné. Třeba móda pro vozíčkáře je tak všude ve světě doménou malých specializovaných výrobců. Je to dané především tím, že tato skupina osob je v celosvětovém měřítku velmi malá,” myslí si Václavíková.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Důraz na důstojnost i styl
Ve světě je ale přesto situace o něco příznivější. Asi nejznámějším jménem, které se rozhodlo dát módě pro handicapované šanci, je značka Tommy Hilfiger, která svůj krok přestat se tomuto odvětví bránit popsala jako součást „demokratizace módy“. Dnes tak nabízí širokou škálu trendy produktů včetně košil, kalhot, bund nebo šatů, které jsou velmi povedené. Ceny, za něž společnost prodává například plátěné šortky, jsou ale podle Václavíkové mimo finanční možnosti většiny zákazníků v České republice.
Zajímavý příběh se pak ukrývá za vznikem značky Unhidden Clothing. Jak její zakladatelka Victoria Jenkins uvádí na svých stránkách, před lety ji šokovalo, když se v nemocnici setkala se ženou, která měla na těle velké množství hadiček a kolostomický vak, a tak se musela kompletně vysvléknout, aby ji lékaři mohli vyšetřit. Poté dostala tamní oblečení, které jí ale prakticky znemožňovalo pohyb. Victoria tedy začala pátrat po tom, jak je na tom trh s adaptivní módou a zjistila, že nenabízí nic trendy a už vůbec ne udržitelného. A tak se rozhodla do kousků pro postižené vložit exkluzivitu, styl a při tvorbě brát ohled na důstojnost hendikepovaných i přírodu. Své modely totiž šije z přebytečných látek jiných společností nebo fabrik. Vzhledem k tomu, že se 80 procent osob se zdravotním postižením nenarodilo, Victoria se navíc snaží předcházet plýtvání tím, že nabízí i workshopy, kde handicapované učí, jak předělat jejich vlastní oblečení v pohodlí domova tak, aby pro ně bylo pohodlné a funkční.
Obouvat se bez pomoci rukou
V Belgii zase založily velmi zajímavou značku dvě bývalé ergoterapeutky, které využily svých znalostí a navrhují udržitelné kalhoty a bundy pro lidi upoutané na invalidní vozík. Britský trh pak myslí například i na jedince po vážných operacích břicha. Džíny I Am Denim vyrobené z eko materiálu jsou ale vhodné třeba i pro ženy po porodu. Ze známějších značek se pak snaží postiženým ulehčit život například i společnost Nike, která uvedla na trh řadu bot řadu zvanou FlyEase. Jde o tenisky, které používají zipy a další úpravy usnadňující obouvání a vyzouvání z obuvi. K jejich vytvoření značku inspiroval teenager Matthew Walzer trpící dětskou mozkovou obrnou. Walzer tehdy napsal společnosti Nike dopis, v němž ji žádá, aby zvážila vývoj designu obuvi pro lidi, kteří mohou mít potíže se zavázáním tkaniček. A tak vznikl prototyp obuvi, kterou mohou pohodlně nosit i lidé se zdravotním postižením. Během let pak značka přišla i s modelem, který lze nazout a vyzout bez použití rukou. Co se týká udržitelné obuvi pro handicapované, ve světě také není problém si nějaké pěkné eko boty pořídit.
Udržitelnost jako samozřejmost
A jak jsou na tom s udržitelností svých oděvů čeští zástupci? „Udržitelnost je v poslední době módní pojem. Aniž bychom kdy dávali našemu zboží tuto nálepku, výrobu oděvů jsme vždy zakládali na faktu, že zákazník na vozíku má dlouhodobě specifické potřeby a nemá peněz nazbyt. Proto vnímáme jako naprostou samozřejmost vysokou kvalitu produktů, která umožní zákazníkovi dlouhodobě používat zboží i při specifickém zvýšeném namáhání. Samozřejmě používáme přírodní materiály, které jsou pro sedícího člověka a jeho pokožku šetrnější – a tím pádem i pro přírodu. Na udržitelnost poukazuje i výběr našeho sortimentu, který je spíše dlouhodobě trvale přítomen v šatníku, než že by podléhal ojedinělým módním vlnám,” upřesňuje Martina Václavíková, která jako největší problém nevnímá fakt, že známé řetězce nenabízí adaptivní módu, ale spíš způsob, jakým handicapovaným komplikují nákup klasického zboží. „Myslím, že každý člověk na vozíku má určitě spoustu oblečení, které si vybral nebo může vybírat i v běžných obchodech jako kdokoliv jiný. I dospívající dívka bude hledat především ve stejných prodejnách, jako její spolužačky. Podle mě je pro tyto zákazníky mnohem větší bariéra to, jak jsou nakupujícím přizpůsobeny obchody a kabinky. Často mám totiž sama problém se do nich s taškou a kabátem vejít, natož kdybych s sebou měla ještě invalidní vozík nebo si potřebovala k oblékání lehnout. Domnívám se, že na tom by mohly řetězce mnohem více zapracovat,” vysvětluje Martina Václavíková, která plánuje do budoucna rozšířit sortiment pro handicapované například i o spodní prádlo, košile nebo mikiny. Zda se brzy rozhodnou na trh s adaptivním zbožím vrhnout i nějaké nové značky, jde jen těžko odhadnout, důležité je ale zjištění, že téma začalo rezonovat společností.
