Důležité je se nebát a nezaprodat se, říká autorka šokujících váz Zuzana Svatik

Zuzana Svatik je rodilá Bratislavanka žijící v Berlíně. Proslavila se šokujícími vázami s autorskými malbami a právě ony si vysloužily nejednu nálepku, mimo jiné i politická agitka nebo feministická póza. Přitom jí šlo vždycky jen o to, dělat něco, co ji baví a přináší satisfakci. Představujeme vám tvorbu jejíma očima…

Když jsem skončila bratislavskou VŠVU (Vysoká škola výtvarných umění, pozn. red.) a dostala titul, najednou jsem měla v hlavě velký chaos – a co teď? Pár měsíců mi trvalo, než jsem si ujasnila, zda se vůbec chci věnovat keramice, kterou jsem vystudovala. Na vysoké jsem měla hodně pedagogů, kteří byli nakloněni velkým porcelánkám a designerské produkci. Mě designérská tvorba a bílý „dokonalý“ porcelán zase až tolik nebavily, a tak jsem s tímto jejich přístupem na škole trochu bojovala. A najednou jsem měla pocit absolutní volby a svobody: uvědomila jsem si, že se konečně můžu věnovat tomu, co mě skutečně naplňuje. Nemůžu být v komfortní zóně, to by mě strašně brzdilo. I proto mi keramika vyhovuje – to médium mi nikdy nedovolí ustrnout a být si na sto procent jistá výsledkem.

Hledání sebe sama

Když tvoříte tak dlouho pod střechou nějaké instituce, zvykněte si na zpětnou vazbu, kterou jako umělec potřebujete. Po každé klauzurní práci dostanete feedback – ať už pozitivní, či negativní – a to vás nějakým způsobem naplní a na čas uspokojí. Zkrátka tam máte nějaké publikum, o které se postará škola, studenti nebo pedagogové. Když jsem opustila vysokou, zákonitě jsem toto publikum ztratila. Kdyby se mě někdo zeptal, co bych za svých studií udělala jinak, tak řeknu, že bych se rozhodně více věnovala prezentaci své tvorby mimo domovskou školu, a to i na sociálních sítích. Instagram mám teprve rok a jde to velmi pomalu. V tom jsem udělala chybu. Vůbec jsem nad tím na škole neuvažovala byznysově, nemyslela na to, co přijde pak. Profesoři nám dávali technologický background, svůj čas, um, ateliér, nedostávali jsme ale od nich žádné know-how z pohledu člověka, který ví, jak to v uměleckém světě chodí. Když jsem pak dostala titul, dlouho mi trvalo najít se jednak jako člověk, ale také v umělecké sféře. Objevit svoje místo, publikum, najít, co a jak chci dělat. Tehdy jsem se také rozhodla, že se přestěhuji do Berlína. S manželem jsme potřebovali změnu prostředí a Berlín s jeho pulzující uměleckou scénou nám přišel jako skvělá volba. K dnešnímu dni je to rok a půl, co mám v Berlíně ateliér. Nejvíc mě těší, když jsem celý den zaneprázdněna a mám svůj režim, neumím sedět doma na gauči.

Tvorba a užitek

Nevěnuji se produktovému designu ani zakázkové tvorbě. Kdybych se nedokázala uživit svojí tvorbou, tak bych spíš než vyrábět na zakázku šálky do kavárny šla do té kavárny pracovat. Produkovat nějakou zakázku je pro mě stejné jako pracovat kdekoli jinde. Nedává mi to satisfakci, kterou od tvorby potřebuji. Ale nemyslete si, že jsem jen zhýčkaná, že nad něčím ohrnuji nos. To, že můžu dělat právě to, co chci a věnovat se umění, není jen o štěstí, i když být ve správný čas na správném místě může být v některých ohledech klíčové. Je to těžká práce, pracuji na tom kontinuálně už téměř 15 let. Věřím, že kromě štěstí je to i o tom být inovativní, autentický, otevřený, dát médiu nový vklad, nebát se a hlavně se nezaprodat. Důležité je neustále se vzdělávat, číst, otevírat nové obzory, komunikovat se zajímavými lidmi. Je strašně moc faktorů, které se za všechny ty roky nahromadí – a z toho pak vzejde hotový člověk, který bude schopen tvořit. Vlastně už na střední škole jsem si uvědomila, že mě velmi baví pracovat s materiálem ve 3D.

O keramiku jako takovou mi vlastně nikdy nešlo – vnímám ji jen jako médium, se kterým pracuji. Vyhovuje mi po technologické, ale hlavně po ideové stránce. Keramika s sebou nese jakousi provinčnost, tradici, a různé historické konotace. Přemýšlela jsem nad tím v rámci své prezentace na Designbloku v Národopisném muzeu: když se díváme na všechny ty historické objekty, někdy dostáváme melancholický až nostalgický pocit smutku po starých časech. Romantizujeme je, myslíme si, že lidé v minulosti žili čisté, „zemité“ životy, nezatížené výdobytky moderní civilizace, že si všechno vyráběli vlastníma rukama. Ale ve skutečnosti byl jejich život otřesný – oni necítili, že tvoří nějakou tradici, potřebovali hlavně přežít. Dnes chodíme v muzeu okolo těchto artefaktů ve svých drahých kabátech a zasněně přemýšlíme o čistotě toho pokolení. Je to svým způsobem paradox.

Cíl? Ovlivnit současníky

 Je velmi pravděpodobné, že pro někoho v budoucnu to budeme my, čistí a tradiční. Někdy mám pocit, že v rámci toho tradování úplně chybí jakákoliv selekce, že slovo tradice se často používá jako štít, za který se schovávají nejhanebnější a nejzbabělejší úmysly. Nemyslím si ale, že moje věci přežijí tak dlouho – většina z nich už je stejně rozbitá (smích). Co se týče mého vlastního odkazu, domnívám se, že je důležité žít v tom, co je teď. Jestli má moje tvorba někoho ovlivnit, tak moje současníky.