Módní designérka Hana Zárubová, pro kterou je typický minimalismus, architektonické pojetí střihů a barevná strohost, se snaží své zákazníky překvapovat. Proto jim občas všije tajný vzkaz na rub kabátu nebo z nich udělá hvězdy kampaně.
Žena, který byla před nedávnem nominována na ceny Czech Grand Design 2018 v kategorii Módní designér roku, nám prozradila, co ji dělá radost i kdy má tvůrčí krize.
Co byste jednou chtěla navrhnout?
Boty! To je takový můj malý sen.
To asi není vůbec jednoduché.
To ne, i když nejsložitější je prý navrhnout židli. Jednou mi to říkal designér Michal Froněk.
Navrhujete módu, která bývá multifunkční…
Občas je těžké vybalancovat to, aby ta věc byla jiná, aby zaujala, ale zároveň nesmí nositele obtěžovat. Někteří návrháři to přepísknou a pak tvoří módu, která je až moc…
Co musí mít návrhář, aby uspěl?
Podle mě musí mít talent a disciplínu, musí znát řemeslo. Možná teď jdu proti oboru všech návrhářů, když řeknu, že často bývají nadaní, ale chybí jim řemeslo a technické znalosti. Je nenahraditelné, když návrhář umí celý proces vzniku dané věci, od návrhu přes výrobu. Jinými slovy, že návrhář má přesně vědět, jak má věc vypadat, jak má fungovat, jak ji udělat technologicky, jak mají vypadat její vnitřnosti. A díky tomu, že tohle zná, může vymyslet nové postupy a nové technologie. Dřív jsem byla přesvědčená o tom, že se návrh musí nejdřív nakreslit na papír. Dnes to dělám jen výjimečně. Častěji rovnou tvořím. Už mám své platformy a své střihy.
To je gró vaší tvorby? Střihy?
Ano, kdyby shořela dílna a v ní mé střihy, tak jsem nula! Ze střihů vycházím a ten finální je výsledkem třeba deseti předcházejících, které nebyly dokonalé, ale vyzkoušela jsem si na nich fungující mechanismy. A pak sice zůstane jen jeden střih, ale ten mohu i po pěti letech vzít, rozbalit a inovovat. Z jednoho střihu může vycházet třeba pět šest kultivarů. Je to vlastně taková moje střihová kuchařka.
Co je pro návrháře největší výzva, když začnete navrhovat novou kolekci?Najít si téma. Bývá to tak, že si zpracovávám sezonu a téma, vezmu si tu svou kuchařčičku, dokončím kolekce – a najednou plác! U posledního kusu otevřu nějaké nové téma, které začnu zpracovávat dál. Ale to jde jen v případě, že se člověk dokáže plně soustředit. Vlastně díky jedné kolekci něco nového zjistím a s novým zjištěním pracuji nadále. Díky tomu se posouvám dál. A proto mě to vlastně pořád tak baví. Ale až poslední dobou jsem schopná to takhle popsat. Předtím to jednoduše fungovalo bez přemýšlení. Až Jiří Macek, kreativní ředitel Designbloku, mi po návratu z Paříže, kde dělal rozhovor s designéry Vandeworst, řekl: „Ty máš to samé, co mají oni – kontinuitu.“ No, potěšil mě! Tímhle způsobem jsem tedy nejspíš vytvořila svůj styl, aniž bych o tom věděla. To samovznikání je fascinující.
Tak tohle je ta kreativita! Čekala jsem, že mi řeknete, že témata jsou ve vzduchu, nebo že inspiraci hledáte na cestách.
Cesty jsou důležité, ale spíš v tom, že vás osvobodí od rutinních úkolů a dovolí vám nadechnout se a uvolnit mysl. Nápady jsou schované v hlavě. Na cestách se můžete oprostit od každodenností, které vás trochu svazují. A víte, co je ještě na navrhování super?
To nevím. Co?
To, že tvořím pro reálné lidi. A přitom jsem se tomu paradoxně ze začátku bránila, dlouho jsem navrhovala jen do šuplíku. Když jsem měla přehlídku v New Yorku, společně s Liběnou Rochovou, Denisou Novou a dalšími návrháři, přišla za mnou jedna Američanka a chtěla si můj model koupit. A já jí ho neprodala! Nebyla jsem si totiž jistá, jestli mám doma upravený střih… Moje návrhářské kolegyně ze mě šly do mdlob! Tehdy jsem se nechtěla svých věcí zbavovat. Teď to mám jinak – mám značku a tyhle pocity se mi úplně obrátily. Mám svou klientelu, většina z nich se stala mými přáteli, jsem šťastná, když vidím, jak jim moje modely sluší, dávají mi zpětnou vazbu. Sdělují mi svoje pocity i výtky, a tak už vím, že do pánských kalhot musím dávat ještě vnitřní kapsičku
a že není dobré mít lemování v podpaží, protože tam dráždí lymfu. To jsou praktické připomínky, které jsou ale důležité. Hm, teď si říkám, jestli nejsem jen praktik?!
Poznáte, že děláte bestseller?
Někdy si myslím, že šiju hit, ale spletu se. Jindy je zase bestseller z něčeho, na co bych nesázela. První hit byla No.kolo bunda. Ten poznala Liběna Rochová. Prošívaná bunda – kolo byla součástí obrazu a prezentovala se na EXPO v Šanghaji. Šlo o kolekci, která fungovala ve 2D i ve 3D. Z obrazu šla bunda odepnout a normálně nosit. V konstrukci střihu se tedy musely splňovat oba aspekty – vytvořit placatou i prostorovou věc v jednom. A nejdřív jsem taky slyšela, že to nejde. Až ve výrobně spacáků jsme na to přišli! A Liběna mi zavolala a řekla mi: „Holka, ty bundy bys měla dělat!“ Tak jo! Nechala jsem udělat deset černých bund, jednu si hned koupila Liběna, další Lucie Bílá a zbytek se prodal za čtyři dny! To bylo neskutečné! Příběh s No.kolo bundou pak tedy ještě pokračoval, když mi výrobce spacáků ukradl střih a chtěl bundy vyrábět v Číně. To mu nevyšlo, na světě jich není víc než dvacet pět.
Co je to značka?
Nejsou to jen ty hadry… Nestačí vymyslet produkt a předvést ho na přehlídce. Věc je jen začátek. Musíte ji podpořit dalšími kanály. Musíte ji vyfotit, umístit na web, udělat jí promo, dát jí label, pak ji nějak zabalit, poslat, někomu přijde balík, na něm je nějaké razítko, pak balíček rozbalí a celé to nějak voní, pak najde v kapse vzkaz, ať se mu dobře nosí… Prostě prodáváte celkový pocit. Tohle kolem je stejně důležité jako tričko.
Je pravda, že to tady v showroomu krásně jemně voní…
Vůně je podle mě zásadní! Teď tu v interiéru cítíte parfém od Le Labo, což je moje oblíbená značka, protože nemá jen vychytané vůně, ale všechno kolem. Baví mě jejich koncept. Parfém vám načepuje sympatická obsluha v plášti, na flakon vám vytisknout jméno. Je to prostě zážitek. Osobně jsem na vůně hodně zaměřená, pořád k něčemu čichám, poznám po čichu svoje děti. Když dávám jejich pyžamka do pračky, vždycky si k nim přivoním. Všímám si, jak mi voní lidi. A přece se tak pozná i láska ‑ když vám váš muž voní. Takže k tomu, že bych chtěla navrhovat boty, přidávám ještě vlastní parfém… A pak bych ke každé věci přidávala ještě vonný sáček.
Měla jste někdy nějaké tvůrčí krize?
Ty mám často! Že už přestanu dělat módu a budu se věnovat jen dětem. Někdy trpím pocitem, že se jim dostatečně nevěnuji a že rychle vyrostou a už mě nebudou potřebovat…
Dokázala byste to? Věnovat se jen dětem?
To víte, že asi ne. Bez své profese si nedovedu představit život. Proto moc nechápu, když někdo chce úplně změnit obor. To já ne. Spíš přemýšlím, že bych ještě chtěla studovat, třeba bych ráda občas zašla na přednášku z architektury. Věřím, že by mě to obohatilo i v módě.
Co vám dělá radost?
Lidi mi dělají radost! Je jedno, jestli je to dítě, obsluha v kavárně, manžel, kamarádka, prodavač, švadlenka… Když se s někým pořádně zasměju, směju se pak zpětně i v posteli. Když můžu prožívat štěstí s lidmi, které mám ráda, to je moje radost.
