Ultratrailová běžkyně Lenka Vacvalová: Na 1000 kilometrů troje boty a skoro žádná sprcha

Lenka Vacvalová o sobě říká, že je profesionální dobrodruh. Vystudovala herectví, hrála v několika seriálech a byla moderátorkou Fashion TV, dnes je však známější jako ultratrailová běžkyně a brzy o tom vydá druhou knihu. Pochází ze Slovenska, žije v Praze, ale za poslední rok tam vlastně strávila jen dva měsíce. Jinak je pořád někde v horách, ať už je se svým partnerem zlézá, nebo přes ně běhá. Loni v září uběhla 1020 km dlouhou trasu přes severoamerické hory po stopách zlaté horečky.

Běháte v horách, často jste tam sama. Tam si asi nemůžete říct, už nemůžu, dál už neběžím…

To přesně říkám, když se někdo ptá, jak se dají překonat krize. Nemám na výběr. Obvykle jsem uprostřed ničeho a musím pokračovat, protože tam se za mnou nikdo nedostane, aby mě objal a řekl: „Pojď, to bude dobré.“ Prostě pokračuju a nějak tu krizi rozchodím.

Na dlouhých trasách vám dělá support partner. Jak to probíhá?

Například teď na Colorado Trail jsme se ráno vždycky dohodli, kde se večer potkáme. Měli jsme vytipovaná místa, kam se dá teoreticky dostat autem. Říkám teoreticky, protože jsme to viděli na mapě, ale nevěděli jsme, jestli se tam dá reálně dostat. Partner třeba někam přijel, byla dole závora a on musel hledat kovboje, kterým ten ranč patřil, aby ho pustili přes svoji dvacetikilometrovou prérii. Mohla jsem jen doufat, že se večer setkáme. Na domluvené místo přijel autem, rozložil stan, dovezl nějaké jídlo… To byl zrovna v Americe problém. Dopředu musel mít naplánované, kde ho bude moct koupit, protože tam není všude obchod, jak jsme tady zvyklí. Takže měl nakoupené zásoby na tři dny, já jsem si to ráno doplnila do batohu a vyrazila jsem zase na další úsek.

Chápu, že v horách je pusto, ale ani kolem té trasy nejsou nějaké obslužné body?

Vůbec. Tam nebyla například za celých tisíc kilometrů jediná chata. Občas byly cestou campsity, kde si člověk zaplatil, že tam mohl přespat, ale nebyla tam ani sprcha, maximálně suché záchody. Žádné obchody, restaurace, horské chaty. Až okolo Denveru, což bylo asi po 750 kilometrech, bylo pár takových míst, ale jinak nic. I hikeři s tím měli celkem problém, protože si museli stopnout auto do nějakého města, aby zregenerovali, a zabralo jim to třeba dva dny.

Vy jste jenom přespala a běžela hned dál?

Neměla jsem žádný volný den. Myslím, že kdybych si dala jeden volný den, ten další už bych se nepostavila. Když je člověk v takovém zápřahu, tak prostě pokračuje, ale v momentě, když vypne, je těžší to rozběhat.

Jak po takovém výkonu spíte? Dovolí vám adrenalin vůbec usnout? Nebo jste tak unavená, že padnete a spíte?

V momentě, kdy se večer najím, tak padnu a spím. Colorado Trail je v nadmořské výšce mezi třemi a čtyřmi tisícovkami, což je problém, protože tělo, aby zregenerovalo, by potřebovalo jít níž. Byly dny, kdy jsem spala v nadmořské výšce 3800 m n. m., nebyla jsem moc dobře aklimatizovaná a budila jsem se, protože se mi špatně dýchalo. Ale jinak je člověk fakt tak unavený, že je jak zabitý. Sdílela jsem svou cestu na Instagramu kvůli charitativní sbírce a to už mi telefon kolikrát padal únavou z ruky. Potom jsem byla vděčná za místa, kde nebyl signál.

Tam asi signál moc není. Jak se dovoláte pomoci, když by se vám něco stalo?

Paradoxem je, že na některých čtyřtisícových vrcholcích bylo 5G, což my máme v centru Prahy. Ale to coloradské 5G bylo takové naše LTE, takže když člověk chytil LTE, už to byl hodně špatný signál. Ve výškách signál byl, jinak ne. A to mám vyřešené tak, že u sebe nosím tracker InReach od Garminu. Díky tomu partner viděl, kde se zrovna nacházím. Přes to můžu posílat zprávy, a kdybych nebyla schopná poslat zprávu, je tam tlačítko SOS, což by odeslalo oznámení, že potřebuju pomoc. Chvála bohu jsem to nikdy nemusela zmáčknout.

Co vlastně všechno nosíte u sebe?

Těch věcí je poměrně dost. Vyšlo mi neskutečně dobré počasí, ale jsou to vysoké hory, proto jsem vždycky připravená na všechny varianty, protože když se zkazí počasí, může to být osudové. Neexistuje, abych vyrazila na čtyřtisícovku a neměla s sebou věci do špatného počasí. Takže mám v batohu větruvzdornou bundu, větruvzdorné kalhoty, náhradní tričko, někdy rukavice. A potom jídlo, protože spotřebuju hodně energie. Vodu jsem si až tolik nosit nemusela, protože jsem měla aplikaci, která na dálkových trasách ukazuje nejbližší prameny. Funguje i offline, takže víte, že například za pět kilometrů bude pramen. Problém byl, když tam bylo napsané, že je to seasonal stream (sezónní tok – pozn. red.), a zrovna asi u mnohých streamů nebyla season, tak jsem častokrát skončila bez vody. Jinak mám ještě základní lékárničku a úplně nejdůležitější věc, termofólii, kdyby se mi něco stalo, abych dokázala přečkat, než přijde pomoc.

A co náhradní boty? Stačí vám na tisíc kilometrů jedny boty?

To ne. Úplně do nuly jsme zničila dvoje a jedny jsem načala. Ale ty má partner v autě.

Když tam není voda ani ty sprchy, jak tedy cestou řešíte hygienu?

Ideální je, když se večer setkáme někde u vody, ale to bylo tak z 50 %. V dalších 50 % měl partner nakoupené bandasky s vodou a prostě jsem se umyla, jak to šlo. Asi dvakrát za celou trasu se stalo, že tam byl camping se sprchou. Když si dá člověk teplou sprchu, je to bomba. Háže do toho mince jak divý a ty dvě minuty, co mu teče teplá, uběhnou strašně rychle. Tohle je těžké. První týden se na to soustředíte a přijde vám to hodně důležité, ale pak už se tak sžijete s přírodou… Večer hodně klesá teplota, přes den bylo skoro třicet stupňů a večer nula, takže když se teplota začne blížit nule a člověk je unavený, už si kolikrát řekne: „Á, nějak to vydržím, zítra máme spát u vody.“

Jak ty vaše traily vůbec prožívá partner? Nechá vás běžet samotnou a pak tam někde sedí a bojí se o vás?

Pro něho je to takový záhul, že ani nemá čas sedět a bát se. Když já přeběhnu přes hory například 60 kilometrů, on to může mít autem 250, klidně 300. Musí řídit dlouhé trasy častokrát i dost špatným terénem a k tomu se musí o všechno postarat, aby mi opravdu nic nechybělo. Pro něj je to většinou tak náročné, že stejně jak padnu večer já, padne i on. Ale v Coloradu mi večer říkal, že se mu vždycky strašně uleví, když večer dorazím. Samozřejmě má strach, jestli jsem v pořádku, a je to pro něho psychicky náročné.

Co vás čeká teď? Další trasa, nebo spíš opočinek?

Jasně, já bych šla hned, a čím divnější nápad, tím pravědpodobnější, že mě zaujme. Teď jsem slyšela podcast s nějakým polárníkem, tak si říkám Antarktida, tam jsem ještě nebyla! Ale chválabohu to není až tak dostupný výlet. Člověk asi nemůže žít jen od projektu k projektu a půl roku se chystat na to, že pak se bude tři týdny něco dít, a potom zase plánovat něco velkého. Určitě nějaká velká trasa bude, ale teď je pro mě větší prioritou vybudovat si nějaký domov. Je to podle mě větší výzva než nějaká dlouhá trasa, protože vím, že dlouhé vzdálenosti zvládnu, ale mít svůj domov se mi zatím ještě nikdy nepodařilo.

Kdo je Lenka Vacvalová

Od roku 2018 běhá ultratraily, tedy trasy přes 100 km, a vybírá při tom peníze na charitu. Uběhla 770 km dlouhou Cestu hrdinů SNP přes slovenské hory, z níž napsala knihu Najdu odvahu. V polovině února 2022 vydává druhou knihu Víc odvahy, kde zpracovala zážitky z trasy GR11 přes španělské Pyreneje. V září 2021 uběhla 1020 km přes Colorado Trail, Skalnaté hory a Never Summer Mountains v USA a vybrala 3 100 000 Kč pro kliniku dětské plastické chirugie FN Královské Vinohrady. Součástí cesty do Ameriky bylo také pátrání po jejím prapradědečkovi, o čemž točila dokument, který má být hotový na jaře. Teď už se zase chystá na další výpravu – 22. února poběží etapový závod Ice Ultra za polárním kruhem. Na většině cest ji doprovází partner Jan Poláček, který je jejím dvorním fotografem. Díky němu si vybudovala velkou lásku k horám a společně se věnují horolezectví a skialpinismu.