Jan Hlavsa pracoval na prvním českém uhlíkově neutrálním seriálu Novy Národní házená a s Julií Žáčkovou produkoval drama Okupace, které triumfovalo na Cenách české filmové kritiky. Okupace se stala nejlepším filmem loňského roku s nejlepší režií i scénářem. Další trofeje může přidat 5. března na Českých lvech, kde má nominace ve všech kategoriích. Není to mainstreamový film a kiny loni i kvůli covidu prošuměl, jeho úspěch u kritiků ho teď ale na chvíli do kinosálů vrací. Snímek o divadelním večírku, který se po nečekané návštěvě ruského vojáka stane zkouškou charakterů všech zúčastněných, je specifický obsahem, formou i tím, jak se natáčel.
Gratuluju k zisku cen.
Děkujeme. Bylo to trošku neočekávané, ale měli jsme z toho o to větší radost.
S jakými ambicemi jste do toho šli?
S Julií jsme si po letech, kdy jsme dělali jenom reklamy, řekli, že je načase vrátit se k filmu. Šli jsme do toho s ambicemi, že chceme točit i filmy, nejenom reklamy, chceme hledat nové talenty, chceme si rozšířit portfolio a spravit trochu karmu tím, že budem dělat i věci, které mají dlouhodobější trvání a lidi neštvou, ale spíš jim přinášejí radost. Cíleně jsme hledali projekty, které byly napsané tak, že byly jednoduše realizovatelné a jednoduše zafinancovatelné.
Nebyl to jen váš celovečerní debut, ale i režisérův. Všichni jste byli od reklamy?
Michal Nohejl studoval na FAMU v dílně u paní Chytilové, ale hned po škole začal točit reklamy. Několikrát se pokusil jít s napsaným scénářem za producenty, ale nikdy se to z různých důvodů nerealizovalo. Buď to producenti nechtěli dělat a nechali to u ledu, anebo mu do toho začalo mluvit moc lidí, anebo se nesehnaly peníze, takže všechny pokusy končily neúspěchem. I díky těm neúspěšným pokusům se snažil s klukama napsat něco jednoduchého. On si tedy myslel, že to s kameramanem Basetem Střítežským udělají úplně na koleně. Když jsme do toho vstoupili my, začalo se to trošku profesionalizovat. Díky tomu, že se podařilo sehnat peníze, které nebyly nijak velké, ale byly dostatečné, nemuseli jsme tvůrcům ani klást moc překážek v jejich rozmachu a myslím si, že to všechno zafungovalo tak, jak mělo, a ve správnou dobu.
Byly prázdniny, v divadlech se nehrálo, proto jsme si mohli dovolit ten obrovský luxus zkoušet s herci dlouho dopředu. Postavy měly sehrané charaktery, ve kterých už byly usazené. To zkoušení bylo naprosto nezbytné při takovém komorním, až divadelním formátu a pomohlo to pak zredukovat počet natáčecích dnů. Nebylo v té době tolik rozjetých filmových projektů, proto jsme mohli mít herce pro sebe a mohli jsme točit víceméně chronologicky. Herci s námi bydleli v Novém Strašecí, kde se to točilo, měli jsme je k dispozici od rána do večera i na jakoukoli úpravu a diskuzi po natáčení. V tomhle bylo natáčení netradiční.
Samozřejmě Alexej Gorbunov, náš ukrajinský herec, měl nějaké závazky, kvůli kterým se natáčecí plán musel trošku přeskládat. Ten tam s námi nebydlel, byl v Praze v hotelu. A Otakar Brousek je přece jenom taky starší generace, ten taky asi nebyl zvědavý na večírky na studentské koleji. Ale myslím, že i pan Brousek se do téhle skupiny skvěle začlenil. Zkoušel s námi, dal nám veškerý svůj čas a jeho manželka nám říkala, že to pro něj bylo skvělé natáčení a úplně jiná příležitost mimo škatulku, ve které je tady pro televizní nebo divadelní diváky zařazen. Všichni víme, kdo je pan Brousek, všichni víme, že je to uznávaný herec, ale když se mě zeptáte, z jakého filmu nebo seriálu si ho pamatuju, nebo ať je vyjmenuju, asi toho ani nebudu schopen. Myslím, že i on to vnímá tak, že to pro něj byla neuvěřitelná filmová příležitost, kterou si užil. A měli to tak všichni herci. Atmosféra na natáčení a naše soužití fungovalo skvěle a i díky tomu, jak to bylo krátké ‒ 16 dní, ani nehrozilo, že bychom si začali lézt na nervy.
Ten film je v mnoha ohledech odvážný. Kromě herců obsazených mimo svoji škatulku a neokoukaných tváří má neobvyklou psychedelickou hudbu nebo výrazný barevný vizuál. Okupace je vlastně ve všem jiná než to, co se u nás většinou točí ‒ romantické komedie, které jsou sázkou na jistotu. Nebyl to všechno od vás trochu risk?
To ale z povahy Michala, jeho osobnosti, jeho tvorby a vůbec toho scénáře nikdy neměl být nějaký kasovní trhák nebo hit. Spíš se sešlo několik zajímavých faktorů. S Julií čteme dost scénářů a některé jsou na první přečtení zajímavé, ale na druhé přečtení už si říkáte, kolik je tam chybějících elementů, aby se daný film dal dobře zhmotnit. Scénář od Marka Šindelky a Vojty Maška byl natolik dobrý, že to zarezonovalo rovnou. Druhá věc, která mě na tom bavila, byla postava režiséra. Michal je zvláštní, kontroverzní osobnost. Někdo ho miluje, někdo trošku míň. To byla taky sázka do loterie, ale já jsem mu od začátku věřil, že je skvělý režisér, a věděl jsem, že bude dělat všechno pro to, aby z toho udělal skvělý film.
Další důležitý faktor byl ten, že kameru měl už od začátku dělat Jan Baset Střítežský. Během covidu s Michalem neustále všechno probíral, rozkreslovali si scény a dost Michala „kopal do zadku“, aby si udělali kameramanskou a režisérskou přípravu, která se v současné době u českých filmů hodně podceňuje. Když se točí komedie, existuje literární scénář, ve kterém si možná režisér napíše dvě tři poznámky, tady bude jeřáb, tady se budou víc smát a tady bude o dva komparzisty víc, ale už se vůbec nedělá to, co dřív bylo naprostým standardem. Že se literární scénář předělával do technického scénáře, kde se přesně popisovalo, jaká technika, jaké úhly kamery a velikosti záběru se v dané části scénáře použijí. Myslím, že u Okupace je hodně vidět, že se nad vším přemýšlelo, všechno se připravovalo, zkoušelo se, kameraman si s režisérem rozepisoval, jak budou film záběrovat, vymýšleli barevnou stylizaci… Od samého začátku bylo jasné, že to nebude standardní komunistický šedivý film, ale půjde to úplně proti smyslu. Bude to svícené barevně, bude to přesně to, co neočekáváte. Od začátku se s hudebními skladateli konzultovalo, že tam bude hudba, která půjde proti proudu. Celý koncept, který vidíme, není hra náhody, ale poměrně promyšlená a dlouho připravovaná věc. Kdyby to byla náhoda, nikdy to takhle nebude fungovat.
Film byl specifický i ekologičtějším procesem natáčení. Co jste dělali jinak, než se dělá běžně?
Je těžké stoprocentně odlišit, co je primárně zájem udělat ekologické natáčení a co vás donutí ekonomická situace. Když točíte levný film, nemáte na to utrácet za zbytečné věci, které se rychle spotřebují a nepoužijí se znovu. Ekonomický faktor svým způsobem vytváří větší ekologičnost projektu. Když točíme seriály, které mají omezený rozpočet, musíme hlídat, aby se neplýtvalo a aby se věci opravdu znovu dostaly do oběhu.
U Okupace jsme s Julií chtěli, aby za námi nezůstala větší stopa, než je nutné. První bylo to, že jsme se přestěhovali z Prahy do Nového Strašecí a rozhodli jsme se, že nebudeme dojíždět. Zkontaktovali jsme se s místním starostou a snažili jsme se vytěžit maximum lokálních zdrojů. Domluvili jsme se s místní odbornou zemědělskou školou, kde o prázdninách nikdo nebyl, a ubytovali jsme se na jejich ubytovně. Tudíž jsme naprosto minimalizovali dopravu mezi Prahou a Novým Strašecím. Jinak bychom museli pořád pendlovat, buď svými auty, nebo mikrobusy. Jediný, kdo jezdil, byl pan Gorbunov a pan Brousek, takže vždycky jelo jedno auto tam a zpátky a přivezlo nejnutnější věci.
Potom jsme si řekli, že nechceme najímat catering, který by musel přijet s pojízdnou kuchyní. V kulturním domě v Novém Strašecí měli malou cateringovou firmu paní barmanky a s ní jsme se domluvili, že si k sobě najde lidi a budou nám vařit. Vlastně jsme je motivovali k tomu rozjet si větší catering. Vařili nám přímo v kuchyni kulturního domu, měli místní dodavatele a zdroje potravin, nakupovalo se u farmářů a z trhu a ne v řetězcích. Tím jsme podpořili lokální komunitu. Díky tomu, že jsme byli na jednom místě a mohli jsme si otevřít jídelnu v kulturním domě, nemuseli jsme používat žádné jednorázové nádobí. Protože tam byla zařízená kuchyně, kde se dalo mýt nádobí, jedli jsme kovovým příborem z porcelánových talířů, takže jsme spojili příjemné s užitečným a maximálně se minimalizovala spotřeba jednorázových obalů. A když něco zbylo, lidi si to odnesli večer na kolej, kde to snědli.
Netiskli jsme scénáře, protože si to každý vyřešil sám na svém elektronickém zařízení. Další ožehavé téma je, co se stane s dekoracemi a energií spotřebovanou na jejich výrobu. Teď už se to dá docela dobře řešit tím, že se kulisy a rekvizity dávají do Art reusu (sklad uměleckého materiálu v Praze na Žižkově – pozn. red.), který to pak nabízí dál pro studenty a lidi z umělecké branže k dalšímu užití zadarmo. My jsme vyrobili filmové dekorace ‒ obestavěli jsme bar, který byl trošku nešťastně předělaný v 90. letech, obložili jsme stěny a strop a nakonec většinu toho, co jsme postavili, si v tom kulturáku nechali.
Kombinací toho, že jsme za něčím šli cíleně, něco se událo trošku náhodně a něco bylo dané ekonomickou situací projektu, se nám povedlo dosáhnout toho, co je cílem u všech ideálních natáčení: konzumuje se lokálně, nepoužívají se jednorázové obaly, nedojíždí se… Můžu s naprostou určitostí říct, že po nás a po tom filmu zůstala opravdu minimální stopa.
Některá pravidla byla pro herce a lidi ze štábu nová, něco byli třeba zvyklí dělat jinak. Měl s tím někdo problém?
Neměl. Když se nějaká idea přednese lidem rozumně a racionálně, není důvod, aby s tím měl někdo problém. My se pohybujeme v kruzích lidí, z nichž nikdo není ignorant vůči životnímu prostředí. Všichni vědí, že to je problém, že to bude problém a že je potřeba s tím něco dělat. Někdo pro to dělá něco aktivněji, někdo míň, ale neznám lidi, kteří by popírali smysl třídění odpadu nebo smysl toho, že je potřeba celkově snížit konzum.
Pak záleží na rétorice a motivaci lidem říct: Přineste si svoji láhev na vodu, my tady nebudeme mít PET flašky s vodou, nebudeme mít žádnou limonádu. Načepujete si vodu z fontány do vlastní láhve, které jsme tam i poskytovali, anebo je tu nádoba s nějakým sirupem. Myslím, že pro lidi jsou to drobné ústupky. Nenecháváme po sobě zbytečný odpad, a zároveň je to mnohem ekonomičtější.
Nedá se ovšem říct, že všechna opatření, která vedou k udržitelnost, jsou levnější než ta, která k ní nevedou. Bohužel ve spoustě případů musíte za něco připlatit nebo udělat o krok víc nebo se nad tím zamyslet dvakrát. V těch případech je těžší lidi přemluvit.
Když do dispozic píšete tipy typu zašívejte si ponožky a splachujte malým tlačítkem, tak se nad tím někdo usměje a většina lidí vám řekne, že si odmítá zašívat ponožky, že jsme se asi zbláznili. Ale to není o tom, že to máte dělat. Máte se nad tím zamyslet, že se vůbec takový přístup dá razit. Pamatuju si, že nám babička zašívala ponožky a nebylo příjemné v tom chodit, zrovna v tomhle bych s nimi souhlasil. Ale už jenom to, že to vzbudí debatu, je pozitivní. Nejdůležitější je vytvořit prostředí pro šíření myšlenky a osvěty.
U něčeho musíme přimhouřit oči. Spousta věcí ještě v současné době nedává stoprocentní smysl kvůli tomu, že na to není připravená infrastruktura. Pořídit si vodíkový agregát a vozit ho na naftovém autě do Kralup nad Vltavou, kde je jediné místo, kde ho můžete doplňovat, je trošku nesmysl. Snažíme se dělat průkopníka něčemu, co ještě v tuhle chvíli nemá smysl. Ale když to nebudeme dělat a když to nebudeme posouvat dál, může změna přijít o deset let později, než by měla. A když není poptávka, nebude nabídka. Když nevytvoříte poptávku, nikdo další stanici v Praze nevybuduje.
Teď se třeba snažíme na natáčení používat elektrická auta, ale někdy to nejde, někde není možnost auta přes noc nabít nebo to trvá moc dlouho, když se hodně jezdí po obhlídkách. Ale když jste v ateliéru a máte tady u ruky nabíječku, není důvod ta auta nepoužívat. Každá věc má svoji vnitřní logiku a musí se jí to trošku přizpůsobovat, ale je důležité převzít iniciativu a začít něco dělat.
Dá se říct, že Okupace byl první zelený film, který bude razit cestu ostatním?
Nemůžu říct, že jsme nejzelenější, protože nevím, jakým způsobem točí filmy ostatní. Ještě to není standardizovaná záležitost, APA (Asociace producentů v audiovizi – pozn. red.) se o to sice snaží, ale nikdo jí to pak nereportuje. Každý to dělá dle svého vědomí a svědomí. Netuším, jestli třeba film Chyby neměl stejné podmínky jako my, že by točili mimo Prahu a eliminovali uhlíkovou stopu. Není to tak, že by se lidi, kteří natočí film, jako první bavili zrovna o tomhle faktoru. Mně to přišlo normální, proto jsme to vlastně ani nikde nezmiňovali. Ale když jsme teď točili s televizí Nova seriál Národní házená, který jsme se zase snažili podchytit udržitelně, vyhlásili nás jako první uhlíkově neutrální seriál. Nova má svoje oddělení, které se stará o udržitelné natáčení, a ve spolupráci s ním jsme udělali kompletní kalkulaci přes kalkulačku Albert (mezinárodní platforma zaměřená na životní prostředí a udržitelnost ve filmové a televizní tvorbě – pozn. red.). Nova pak offsetovala uhlíkovou stopu, která ani nebyla nijak velká. Čím dál víc to předkládají jako standard a bojují za to. Díky tomu se to teď bude měnit asi ve všech seriálech.
U Okupace to bylo tak, že jsme to sami chtěli dělat a nikde jsme to nešířili. Až teď zpětně si to člověk uvědomí. Někdo mi říkal, že my jsme měli takový hladký průběh s tím, že všichni měli láhve na vodu, jedli jsme z porcelánu a ne z plastových krabiček a automaticky jsme se snažili eliminovat spotřebu, a pak přijel na nějaké jiné natáčení, kde mu řekli: „Nám to přidělává práci, na to tady nikoho nemáme, aby se o to staral…“ Je to o přístupu. Když to člověk chce dělat a podpořit, zjistí, že to zase tolik práce navíc není. Když má k tomu ale a priori přístup, že je to otrava a nechce se mu to řešit, pak se to neřeší. Stačí hrozně málo.
