Porodní asistentka Natálie Sedlická: Nemocniční prostředí je pro porod vlastně úplně nevhodné

Česká debata o porodech se zmítá mezi dvěma extrémy: porody doma a porody v nemocnici. Podle WHO je až 80 % žen schopných porodit samo bez lékařské asistence. Porodní asistentky, které by takové porody mohly vést, však u nás nemohou samostatně pracovat. Upozorňuje na to projekt Ať můžou. Jednou z jeho iniciátorek je spoluzakladatelka Asociace porodních domů a center Natálie Sedlická. Už při studiu porodní asistence na lékařské fakultě cítila, že náš systém porodní péče je nedostatečný. Během studia se dostala do Holandska, tamní přístup ji nadchl a nasměroval její profesní cestu.

Co dělají v Holandsku jinak?

Porodní asistentky jsou tam špičkové odbornice a o zdravé těhotné se starají ony. A když uznají, že je tam nějaká patologie, předají ženu do péče doktora. U nás jsou paušálně všechny těhotné ženy v péči lékaře, berou se jako nemocné, a až když přes všechna vyšetření dokážou, že jsou zdravé, pak teprve můžou být v péči porodní asistentky. Je to úplně naopak, než je podle mě zdravá logika. I díky žití v Holandsku jsem získala úhel pohledu na těhotenství a porod jako na zdravou věc. Proto jsem spoluzaložila Asociaci pro porodní domy a centra. Vnímala jsem, že je tu systém péče hodně zúžený a že jsou tu jenom dvě extrémní varianty: porod v nemocnici, nebo pak porod doma. APODAC vznikl, aby se pokusil vyplnit a rozšířit prostor mezi tím.

Jakmile se objeví nějaká iniciativa týkající se porodů, hned se objevují hlasy: „To jsou ty lesní žínky, co chtějí rodit doma!“ Jak byste lidem, kteří nemají informace, vysvětlila, v čem je problém a co chcete změnit?

Uvedu příklad. Jako normální se u nás bere to, že žena leží při porodu na zádech, má roztažené nohy do praku, lékař na ni řve a říká jí, co má dělat. To je extrémní, ale přitom jako normu to pořád bereme. Vidíme to tak i v seriálech. Ale takhle porod nevypadá. Když ženy rodí přirozeně, když jim do toho nekecáme a necháme je být v jejich síle (a ony v ní skutečně jsou), většinou jsou ve vertikálních polohách. Není nutné říkat, jak mají tlačit. Já se specializuju na přirozené porody, hovořím tedy o těchto ženách. Ty většinou rodí na čtyřech nebo v dřepu, polodřepu nebo opřené o muže či o postel, ale určitě ne znesvéprávněné na zádech. Říkám tomu poloha mrtvý chrobák. V té skutečně žena nemůže použít žádnou ze svých schopností, které jí příroda dala k tomu, aby porodila.

Myslím si, že jedním z problémů je to, že se do toho historicky bohužel začali montovat muži a lékaři. Konkrétně tato poloha je pohodlná pro poskytovatele péče, protože „tam pak vidí“. Ale nikoli pro ženu ani pro dítě. Taky za sebou máme dlouhé období totality, které ještě přispělo k tomu, že jsme zapomněli, jak porod normálně vypadá i jak vypadá úcta. Teď horko těžko hledáme cestu zpátky.

Debata o domácích porodech je nesmyslně vyhrocená a jen odvádí pozornost od podstaty, že tady chybí škála možností péče. Žena si nemá z čeho vybrat a spousta z nich si volí porod doma jen proto, že nemá jinou volbu. Buď nechce být v nemocnici, braná jako nemocná nebo nesvéprávná. Tak se uchyluje k nouzové variantě. Často však nemůže sehnat porodní asistentku, protože porodní asistentky jsou loveny, chtějí-li pracovat samostatně. Je to jako hon na čarodějnice. Porodní asistentka má vzdělání a kompetence vést fyziologické těhotenství a fyziologický porod, existují ale vyhlášky, které se to pokoušejí znemožnit. Jako kdyby kominíkovi zakázali lézt do komína nebo instalatérovi dotýkat se trubek. Jedna vyhláška například hovoří o vybavení porodní asistentky, což by v podstatě znamenalo mít porodnici a anesteziologa na zádech. To asistentky nemůžou splnit a stát po nich jde. Vnímám to jako pokus tu samostatnost zastavit. Probíhá několik soudních sporů a porodní asistentky dostávají pokuty za to, že poskytují péči.

Tato nerovnost nás také vedla k projektu Ať můžou. Ukázat, že normalita není to, že ležím na zádech a odcházím s traumatem. Žena může prožít porod krásně, měla by odcházet posilněná, mít dobrý pocit, že to zvládla a že to je její moc. Myslím, že v historickém kontextu tady šlo právě o moc. Byl to nástroj, jak ovládat ženy. Když jim vezmu jejich hlavní sílu, tak je mám v hrsti.

Mají Holanďané osvícenější přístup k porodům proto, že jim chybí epizoda totality?

Jsou liberální a zvyklí na demokracii. A jsou zvyklí, že lidé zodpovídají za svoje zdraví. A ženy a muži jsou si rovni. Taky tam nebyla přerušená tradice řemesla porodní asistence. U nás bohužel ano. V rámci totalitního režimu byly porodní báby ze dne na den předělané na ženské sestry a řemeslo částečně vymizelo. Těhotné a rodící ženy byly institucionalizované a celé působení se paušálně přesunulo do nemocnic. Na jednu stranu je to samozřejmě pokrok, na druhou stranu o spoustu žen začalo být pečováno, jako by byly nemocné. Přitom podle WHO je 60 až 80 % těhotných žen zdravých a může porodit zdravě. Věřím, že záměr nebyl špatný. Když už máme lékařskou péči a vědu, budeme dělat všechna ta vyšetření a krevní rozbory, ale bohužel se to nadužívá, stejně jako třeba císařské řezy. Podle WHO je opodstatněné procento císařských řezů 10 až 15%. My máme 24 %. Vyšetření jsou smysluplná, ale měla by se dělat s ohledem na konkrétní ženu a její potíže, ne všem.

Jak to vypadá jinde? Převažuje na zapádě osvícený přístup a postkomunistické země jsou na tom podobně jako my?

Obecně tam je čára bývalé železné opony, ale nedá se to úplně generalizovat. Každá země má jinou kulturu. Třeba v Brazílii moderně uctívají kult těla a je tam obrovský nárůst císařů – 70 %, což je světový problém. Idea je, že si ženy nechtějí zničit vagínu, tak si radši rozřežou břicho. Mně to vůbec nedává smysl.

Pozvali mě třeba do Chile, kde jsem na kongresu přednášela o přirozeném porodu. Měla jsem tu romantickou exotickou představu, že v Chile ještě umějí rodit přirozeně a jsou ve spojení s přírodou. Proč si tedy zvou mladou bělošku, aby jim vyprávěla o přirozeném porodu? Pak jsem to pochopila. V Chile je 50 % císařů a pořádají velké kampaně na snížení jejich množství. A protože doma není nikdo prorokem, budou spíš slyšet na to, když tam přijede bílá holka s tituly před jménem a za jménem. Jako my budem zase možná věřit někomu z daleka.

Byli jsme například s kolegou z APODACu Martinem Nemravou přednášet v Kanadě. Objeli jsme jejich porodní domy a porodní centra a tam je to nádhera. Je uklidňující vidět, že to někde funguje. Takhle to má vypadat. Minimálně by žena měla mít možnost výběru. Měly by tu vzniknout porodní domy a centra a porodní asistentky by měly mít možnost fungovat v plné šíři svých kompetencí.

Dobrý příklad je Nový Zéland, kde porodní asistence funguje hezky. Tam to byli schopní změnit velmi rychle, asi během půl roku, díky tomu, že existovala velká vlna žen, které si uvědomovaly, že to chtějí jinak, a velká vlna porodních asistentek, který spojily síly a začaly protestovat. Plus tomu byli naklonění politici, kteří změnili zákony. Tam bychom se mohli inspirovat.

Co u nás brání změnám?

Jde to pomalu a pořád tady není tak velká síla lidí, kteří by tu změnu tlačili. Ať už v politice, nebo mezi odborníky. Pomohlo by změnit vzdělávání. Když lékaři učí porodní asistentky, co je budou učit o porodu? Jen problémy, krvácení, úmrtí dětí a nikoliv porodní asistenci. Můžou předávat jen to, co znají. Chybí u nás pořádná učebnice o fyziologii porodu. Jednou z cest je tedy přeložit knihy o fyziologii. My máme v rámci studia o fyziologii jen pár stránek a zbytek jsou všechno problémy a patologie. Ale fyziologie je základ.

V rámci APODACu děláme vzdělávací semináře a zprostředkovali jsme stipendia porodním asistentkám ve vedoucích pozicích z různých porodnic. Chceme ukázat odborníkům, že způsob, jakým to dělají, nemusí být ten jediný dobrý. Třeba kultura dělání nástřihů. Donedávna u nás bylo 50 % nástřihů, ale už se to mění. Nástřih hráze potřebuje dle výzkumů jedna z deseti žen a u vícerodiček není v podstatě potřeba nikdy. Jediné opodstatnění udělat nástřih je u prvorodičky, když dojde k hypoxii plodu (to znamená, že dítěti se v děloze nedaří dobře). To se ale u fyziologického porodu standardně neděje. Až když ženě podáme umělé léky, které popohánějí porod, pak se může dítě třeba dostat do kyslíkové tísně.

Budeme-li boj za autonomii porodních asistentek chápat například tak, že je budeme školit v tom, aby doporučovaly epidurál, není to autonomie porodní asistence. To je příklad nepochopení celé situace. Hlavní umění porodní asistence je primární péče o zdravé ženy a o to, aby porodní proces zůstal zdravý! Porodní asistentka předvídá a snaží se několik kroků dopředu vidět, jestli se těhotenství nebo porod nedostává do nějaké patologie. Případně provázíme ženu tak, aby se do té patologie pokud možno vůbec nedostala. Pokud ano, pak samozřejmě předávám ženu do péče lékaři, který je na to specializovaný.

Nejde jen o porod, ale i o péči před porodem a po něm, která mi přijde možná ještě důležitější. V porodnici není čas všechno vysvětlit, ukázat, spousta žen má problémy s kojením, s psychikou…

A často úplně zbytečně!

Porodní asistentka provází ženu od začátku těhotenství, až dokud je potřeba?

Ideálně. Jako funkční, nejbezpečnější a nejvhodnější se ukazuje model kontinuální péče, kdy porodní asistentka provede ženu celým těhotenstvím, porodem i poporodním obdobím. Byla jsem třeba u čtyř porodů jedné ženy. Když za mnou přijde, že je znovu těhotná, tak ji obejmu a nepotřebuju zjišťovat anamnézu, protože všechno vím. Ukazuje se, že individualizovaná a kontinuální péče, kterou poskytuje v celém období jedna osoba, má nejlepší výsledky. Dřív to takhle bylo. Porodní báby znaly celé rodiny a byly u porodu několika generací. Tohle jsme bohužel zapomněli a teď musíme dělat výzkumy, které nám to potvrdí.

Máte vystudovanou taky psychoterapii a tříletou školu shiatsu, to je s porodní asistencí asi ideální kombinace.

Skvěle to ladí dohromady. Zabývám se hlavně prevencí a tím, aby všechno mohlo proběhnout přirozeně, ale bohužel se v praxi hodně setkávám s tím, že mě ženy stále častěji oslovují s porodními traumaty. Často je to jako přes kopírák: poprvé otěhotněly, nic moc nezjišťovaly a po porodu jim došlo, že mají trauma. Přitom tak tři čtvrtiny traumat se ukazují jako zbytečné. Jsou založena na tom, že je u nás systém špatně nastavený.

Jedním z problémů v porodnicích je i to, že se na všechno spěchá. Urychlit porod, rychle ukázat kojení, péči o miminko a na víc není čas.

Ano, to je ten systém. Když bych si to metaforicky představila, tak porodní systém u nás je hierarchální, patriarchální a medicínský, ale těhotenství a porod jsou ženské záležitosti, intuitivní, zdravé. A potřebují takto opečovat, aby v tomto prostředí a nastavení i zůstaly.

Když dělám pro páry přípravy k porodu, říkám mužům jednoduchou poučku. Za porod zodpovídá hormon oxytocin, což je hormon lásky, který se vyplavuje při milování, při orgasmu, když je ženě dobře. Aby porod dobře běžel, je potřeba, aby žena vypnula centrum, kterým přemýšlí, a zapnula pudovou část. K tomu potřebuje právě vysokou hladinu oxytocinu. Opačný hormon je adrenalin, který se vyplavuje při stresu, při napětí, při aktivitě, při mužském nastavení. On je taky potřeba, aby se spustil porod nebo pak na poslední fázi, ale v podstatě je potřeba, aby ho bylo málo.

Slavný francouzský porodník Michel Odent řekl, že porod má jenom dvě emoce: strach a lásku. „Kde je láska, není misto pro strach, a kde je strach, není místo pro lásku.“ Když roste adrenalin, klesá oxytocin. Porod neběží, žena je ve stresu, bolí to. Když je vysoký oxytocin, klesá adrenalin, žena se uvolňuje, cítí se blaženě, až orgasmicky a porod běží.

Když se mě muži ptají, jak mohou své ženě pomoct, říkám: „Přesně takhle. Budete zajišťovat, aby prostředí bylo plné oxytocinu. Vy víte, co vaší ženě dělá dobře, jestli je to hlazení ve vlasech, líbání na krku…“ Všechny ty věci jako klid, přítmí, dostatek času a trpělivost zvyšují oxytocin, pomáhají porodnímu procesu a snižují bolest.

U Apolináře například mluví o tom, že dnes žena nemusí trpět bolestí, protože máme skvělý epidurál, po kterém nic necítíte. Ano, může to pomoct, ale zároveň to přeruší celý ten geniálně nastavený přirozený proces. Žena v napětí potřebuje uvolnit a na to potřebuje primárně prostředí, které ji nebude stresovat. Nemocnice obecně je k tomu vlastně úplně nevhodná. Chtělo by se vám milovat se v nemocnici? Cítíte se tam příjemně? Studené prostředí, kachličky, žádné soukromí, pořád vám tam někdo chodí, něco po vás chce, celé je to vlastně nastavené proti porodnímu procesu.

Ale samozřejmě nedá se paušalizovat. Existují i vstřícné porodnice, stejně jako je nutné rozlišovat mezi dobrým a špatným odborníkem, ať jsme kdekoli. I v rámci vývoje jednotlivce. Nicméně pro podporu fyziologie porodu jsou ideální porodní domy a centra, protože mají intimnější prostředí a přístup. Žena může zůstat v toku ženství. Nemusí jít do mužského nastavení a do výkonu, kdy na ženy tlačíme a říkáme jim, teď zadržte dech a pojďte do toho. Jako na fotbalovém zápase. To je mužský přístup, to není porod. Chápu, že pak je potřeba epidurál.

Jedna věc je začít dělat vlídné prostory, druhá věc je, že jsou tam potřeba i ty dovednosti a jiný přístup. Proto jsme v rámci APODACu, který je součástí Evropské sítě porodních domů a center MUNet, přeložili do češtiny standardy pro porodní domy a centra. Personál se chová proklientsky, partnersky, postupuje podle evidence-based medicine, informuje o rizicích i benefitech každého úkonu a rozhodnutí zůstává na ženě – kam patří. To obecně ve zdravotnictví pořád moc neumíme.

Nebylo by od věci dělat přednášky o tom, jak vypadá normální porod, už na základních a středních školách? Člověk se to nemá kde dozvědět, pokud mu to neřekne maminka.

Což maminky moc často nedělají. Určitě, přijde mi smysluplné dělat osvětu na školách. Kdyby měl někdo ze škol zájem, ráda se zapojím. Vím, že Petra Sovová v rámci svého projektu chodí po školách a hovoří o menstruaci a o dospívání ženy i o sexualitě, klidně by se to k tomu mohlo přidat.

Chystají se nějaké změny zákonů? Loni v létě Olga Richterová připravila pozměňovací návrh, který měl porodním asistentkám práci usnadnit, Sněmovna ho ale zamítla.

Olga je naše velká spojenkyně, je neuvěřitelně progresivní, ale nemá to tam lehké. Teď se nic nového neprojednává. Donedávna jsme za APODAC chodili po jednáních a lobbovali na vládní úrovni, ale já se nyní v legislativních věcech nepohybuji. Vkládám do toho příliš energie, která se mi nevrací. Teď se zase chci víc věnovat praxi. Radši budu dělat něco víc smysluplného, byť v menším měřítku, a postarám se o pár žen.

Kdysi jsem se takhle starala o pár žen, pak jich bylo víc a víc, a když už jsem to nemohla zvládat, řekla jsem si, že to je potřeba změnit systémově a že se zapojím. Proto jsem založila APODAC a začala spolupracovat s Lilií Khousnoutdinovou. Ať můžou je náš společný třetí konkrétní projekt. To a s tím spojený Porodní kongres, který je dostupný online, má na svědomí především Lilia. Chceme mimo jiné změnit vnímání porodů a nabourat polaritu veřejné diskuze.

Porod má mít ve svých rukou žena, nikdo jiný. Když si uvědomí svou sílu, pozvedne to celou společnost. Žena má být porodem posilněná, a ne mít trauma a pak problémy starat se o dítě. Žena je schopná už hodinu po přirozeném porodu jít vařit večeři. Ne že bych jí to doporučovala, nemá to dělat, má odpočívat, ale zvládne to. Zatímco po císařském řezu nebo po epidurálu se vzpamatovává déle. V porodnici jí pak zakazují mít dítě u sebe, aby ho nezalehla. Za normálních okolností žena po porodu rozhodně své dítě nezalehne, ale když je po celkové anestezii, je jasné, že je mimo a mohou hrozit komplikace. Současným přístupem si zaděláváme na další problémy. Přitom kdybychom se na začátku postarali o bezpečný a zdravý porod, tak ten náš národ vypadá úplně jinak.

O projektech

Ať můžou navazuje na předchozí iniciativy Ať stojí (na podporu založení porodních domů a center) a Ať žijí (na podporu vzdělávání porodních asistentek). Zaštiťuje je nadace Propolis 33 a Lilia Khousnoutdinová, s níž Asociace pro porodní domy a centra (APODAC) dlouhodobě spolupracuje. V roce 2019 se například podařilo otevřít pilotní porodní centrum s podporou Ministerstva zdravotnictví – Centrum porodní asistence v pražské nemocnici na Bulovce.

Cílem projektu Ať můžou je šířit osvětu a dosáhnout změny, přesněji: „Ať můžou porodní asistentky fungovat a pracovat autonomně a vykonávat svoji profesi v plné šíři“. Shrnuje výhody kontinuální péče a upozorňuje na bariéry porodní asistence u nás. Péče porodních asistentek by měla být dostupná v rámci zdravotního pojištění, ale často se tak neděje. Jejich práci musí indikovat lékař a její rozsah je legislativně omezený. V praxi to znemožňuje smysluplnou a systematickou péči, která je však pro bezproblémové těhotenství a porod důležitá.

Veškeré informace včetně edukačních videí nebo videí z porodních domů a center v zahraničí najdete na platformě Naporoduzalezi.cz.

Součástí projektu je petice na podporu porodních asistentek a otevřený dopis členům poslaneckého Výboru pro zdravotnictví. Petici je možné podepsat na stránkách Chcisvojiporodniasistentku.cz.