V Londýně usazená umělkyně fotí věci, které nám denně bez povšimnutí procházejí rukama, v hravých souvislostech. Jídlo, ponožky nebo třeba lego dostávají nový život. Jejím posledním dílem je košile ve tvaru holubice míru na podporu Ukrajiny.
Svůj styl popisujete jako domácí surrealismus. Jak jste tento unikátní styl objevila?
Absolutně mě fascinuje svět všednosti! Všechny ty ohyby, rýhy, vzduchové bubliny a textury mají své vlastní příběhy a myslím, že skoro každý je schopný vidět víc, než je patrné na první pohled. Musíme zkrátka zpomalit, abychom dokázali ocenit to, co vidíme před sebou. Nedokážu určit přesnou dobu, kdy se můj styl objevil. Mám pocit, že tu se mnou vždycky byl.
Vaše tvorba je hodně hravá. Hrála jste si s obyčejnými předměty a podobnými věcmi i jako malá?
Když jsem byla malá, trávila jsem hodně času s babičkou na vesnici. Zábavy bylo málo: noviny o zemědělství a dva televizní kanály, oba stejně nudné. Takže jsem se naučila zabavit se sama odmalička. Ještě když jsem ležela v posteli, mžourala jsem na koberec na protější stěně, dokud se před mýma očima nezačaly květy na něm rozmazávat a měnit se do tvaru draka. To samé s podlahou: v dřevěných sucích pod postelí jsem viděla papoušky a ježky. Bylo obohacující objevit něco, co všichni z rodiny přehlíželi, připadala jsem si jako průzkumník na speciální misi.
Máte schované svoje výkresy z dětství?
Hodně se jich vyhodilo, když se má rodina stěhovala do Německa, ale rodičům se podařilo pár si jich schovat. Většinou jsou na nich zvířata nebo rostliny. Princezny a zámky jsem z nějakého důvodu nikdy nekreslila. Vždycky jsem byla spíš praktický člověk.
Přistupujete k domácím pracem vždycky kreativně? Když jdete nakupovat nebo perete prádlo, vždycky nad věcmi, které vidíte, přemýšlíte, co by se z nich dalo vytvořit?
Vždycky ne, ale velmi často. Věnovat pozornost tvarům, vzorům a barvám se pro mě stalo zvykem a zdá se, že malá část mého mozku hledá podobnosti mezi předměty, i když je jeho hlavní část zaměstnaná důležitějšími úkoly. Před časem jsem byla na letišti na bezpečnostní kontrole a všimla jsem si, že jejich scanner na dokumenty vypadá jako unavený obličej. Zmínila jsem se o tom personálu a společně jsme se tomu zasmáli. Takže abych odpověděla na vaši otázku, ne všechna má pozorování se promění v umění, některá z nich zůstanou nezdokumentovaná.
S jakým materiálem nebo věcmi se vám pracuje nejlépe a co vás naopak nejvíc potrápilo?
Ráda pracuju s prádlem, jídlem, nábytkem – skoro se vším, co míváme doma. Nejzáludnější věc, kterou jsem fotila, byl Crunchie, můj salátový pes. Salát velmi rychle vadl a měnil tvar, proto jsem ho musela pořád osvěžovat. Spotřebovala jsem snad osm salátů, než jsem získala vizuál, jaký jsem chtěla.
Na čem teď pracujete?
V červnu budu mít první výstavu v USA, takže se teď na to snažím připravit, jak nejlépe umím. A taky tento měsíc fotím další dva tvory z oblečení, počkejte si na to!
Vaše poslední dílo je košile ve tvaru holubice nazvaná Mír a veškerý výtěžek věnujete charitám na Ukrajině. Jak celou tu situaci vnímáte? Narodila jste se v Rusku, nesetkala jste se kvůli svému původu s negativními reakcemi?
Cítím velkou bolest kvůli ukrajinskému lidu a kvůli Rusům, kteří se ve své vlastní zemi stali zajatci nebo vyvrženci za to, že se postavili proti této „zvláštní operaci“, jak tomu vláda říká. Snažím se pomáhat prostřednictvím charitativních organizací i soukromě, ale nic nemůže přinést útěchu těm, kteří v této válce ztratili své milované.
Občas na sociálních sítích a na veřejných akcích čelím negativitě, ale naučila jsem se to nebrat osobně. Lidé jen chtějí vyjádřit svoje pocity vůči tomu, co se děje.
Celou tvorbu si můžete prohlédnout na stránkách www.helgastentzel.com, kde autorka také prodává tisky svých fotografií.
