V experimentální léčebně pro drogově závislé Synanon vyrostla utopická společnost, kam chtěly patřit i celebrity. Pak se zvrhla v paranoidní militaristický kult. Investigativní audio seriál podle skutečného případu produkuje Downeyho společnost.
Znáte citát „Dnes je první den zbytku vašeho života“? Je připisován Charlesi „Chuckovi“ Dederichovi, mesiášskému zakladateli léčebného zařízení pro drogově závislé. Jeho experiment skončil, když byli členové Synanonu usvědčení z trestné činnosti včetně pokusu o vraždu. Cestu od alternativní komunity k nebezpečenému násilnickému kultu, z něhož nebylo možné odejít, přibližuje podcast The Sunshine Place. Jeho výkonnými producenty jsou Robert Downey Jr. s manželkou Susan. Jejich produkční společnost Team Downey se dosud zaměřovala na film a televizi, tímto vstupuje do vod audio nahrávek.
Tvůrce i ničitel
Anotace podcastu nastiňuje, jak to všechno začalo. Synanon, kdysi nazývaný „zázrak na pláži“, byla původně ojedinělá léčebna v Santa Monice v Kalifornii. Přišla s radikálním tvrzením, že dokáže vyléčit závislost na heroinu. Posléze se přidal ještě odvážnější slib: Můžeme vyléčit jakýkoli váš problém. Stačilo se nastěhovat. Tento sociální experiment se z domu na pláži postupně rozšířil do dalších míst v Kalifornii. Stvořitel tohoto zázraku, Chuck Dederich, byl zároveň i tím, kdo to všechno zničil. Včetně životů mnoha lidí.
The Sunshine Place vypráví skutečný příběh Synanonu pohledem zevnitř – lidmi, kteří ho skutečně žili. O své vzpomínky se podělili bývalí členové a přeživší. Osmidílnou sérii namluvila Sari Crawford, dcera jednoho z bývalých vůdců Synanonu Billa Crawforda.
„Přestože jsme o Synanonu věděli, teprve až když jsme vyslechli hluboké osobní příběhy, mohli jsme plně pochopit jeho epický vzestup a pád,“ sdělili manželé Downeyovi. „Toto je příběh, který nás okamžitě zaujal a chtěli jsme ho vyprávět,“ dodal Chris Corcoran ze společnosti Cadence 13, která podcast vyrobila. Tři díly v angličtině už jsou zdarma k poslechu na Spotify nebo Apple Podcast.
Utopická revoluce
Někteří bývalí členové už o Synanonu veřejně mluvili, téma zpracovali novináři, odrazilo se i v popkultuře. K Synanonu například odkazuje sci-fi román Philipa K. Dicka z roku 1977 Temný obraz. (Robert Downey Jr. mimochodem hrál v jeho filmové adaptaci.) Přesto příběh Synanonu není tolik známý.
Novinář Matt Novak, který se případem zabýval, ve svých článcích pro internetový magazín Gizmondo zmapoval kariéru protidrogového guru Chucka Dedericha. Dederich se potýkal s alkoholem a v 50. letech se nadchl pro sezení Anonymních alkoholiků. Stal se oblíbeným řečníkem a dokázal motivovat ostatní k abstinenci. Vadilo mu pouze to, že AA nepřijímají lidi s jiným typem závislosti. V té době už sice existovalo sdružení Anonymní narkomani, nebylo však ještě příliš organizované a známé, a tak se Dederich, osvícen nápadem po požití LSD, rozhodl založit vlastní skupinu pro všechny různé druhy závislostí. Pojmenoval ji Synanon.
Zpočátku to myslel dobře a má jisté zásluhy, protože se zaměřil na lidi, od kterých dávali ostatní ruce pryč. Postupně však začal propadat mesiášství a léčbu závislostí bral jen jako vedlejší produkt svého vyššího poslání. Měl v úmyslu vybudovat společnost, která změní svět, a neplánoval nic menšího než utopickou revoluci.
Vzkvétající byznys
Léčebna expandovala a stavěla nové budovy, lidé žijící v sousedství si však na ni často stěžovali, což v roce 1961 vedlo k tomu, že Dederich strávil téměř měsíc za mřížemi za provozování zdravotnického zařízení bez licence a porušení územního plánu. Mělo to však opačný efekt, než si nespokojení sousedé přáli. Komunitě to vyneslo větší zájem a Dederichovi status mučedníka. Synanon se stal trendy místem, které navštěvovali politici i celebrity. Přímo v jeho prostorách v roce 1965 natočil hollywoodský režisér Richard Quine filmové drama, inspirované komunitou, s názvem Synanon.
K popularitě mezi hippies, herci a zpěváky možná přispěl i fakt, že navzdory tomu, že šlo o protidrogovou léčebnu, povoleno zde bylo užívání LSD, které Dederich nepovažoval za nebezpečné.
Do komunity se snažili dostat i lidé, závislostmi nedotčení. Dederich je vítal. Vytvořil kvůli nim nový „léčebný“ projekt „výzkumu příčin odcizení a delikvence“ a bral od nich tučné příspěvky. Skupina bohatla, skupovala pozemky a budovala další pobočky nebo třeba školy.
Novak uvádí, že například v roce 1976 Synanon vydělal 8,7 milionu dolarů. I díky prodeji reklamních předmětů nebo provozování vlastních čerpacích stanic. Dederich se chtěl vyhnout placení daní, proto přeměnil Synanon v církev.
Děti bez rodičů
Herečka Deborah Swisher, bývalá členka kultu, se ze zkušeností vypovídala v roce 1999 ve své one woman show Hundreds of Sisters & One Big Brother. Stovky sester z názvu připomínají, jak v dětství vnímala prostředí, do kterého se dostala se svojí hippie matkou. Děti se v Synanonu vychovávaly kolektivně. Rodiče ztratili pevný kontakt s dítětem, jakmile dosáhlo šesti nebo devíti měsíců. Dederich dle Novakových zjištění pravidla stále zpřísňoval, aby mohl své „ovečky“ lépe ovládat. Počátkem 70. let navrhl, aby se všechny děti z kalifornských poboček přestěhovaly do jiného okresu.
Deborah se s matkou mohla vídat jen jednou za tři týdny a zůstat spolu mohly přes noc jednou do roka na narozeniny. Absenci matky nahrazovali další členové komunity. Nepanovala však mezi nimi bezbřehá láska, jak by se mohlo zdát. Dederich v Synanonu prosazoval přísnost a kontrolující přístup.
Jako léčebnou metodu zavedl vlastní nevědeckou terapii zvanou Hra. Spočívala v nelítostné konfrontaci mezi lidmi při jakési formě skupinové terapie. Lidé seděli v kruhu a otevřeně říkali, co je na druhých štve. Mohli sice vykřičet své frustrace, Hra se však stala nástrojem manipulace, ponižování a urážení i na základě lží, které byly podporovány. Ostatní děti například na Deborah při jednom sezení musely na popud dospělého křičet, že je zlá a hnusná. Taková „terapie“ mohla trvat i 48 hodin.
Celibát a zbraně
Hra byla hlavním léčebným prvkem Synanonu. Při boji se závislostmi bylo zapovězeno podávání medikamentů nebo postupné snižování dávek. Narkomani si museli projít abstinenčním syndromem pěkně natvrdo, Dederich je nechal svíjet se v křečích a zvracet bez pomoci.
Jediné drogy, které v komunitě povolil, byly aspirin, kofein a nikotin. (A již zmiňované LSD.) Když se ale Dederich rozhodl s kouřením skončit, zakázal ho naprosto všem. To zvedlo vlnu odchodů, Dederichovi to ale nevadilo. Komunita byla stále silná. Podle britského novináře Georgea Pendela, jenž případu také věnoval pozornost, žilo v roce 1972 v Synanonu 1700 lidí, kteří platili měsíční příspěvky nebo pracovali prakticky zadarmo. A následovali Dedericha ve všem, co dělal. Když kvůli hubnutí začal běhat, naplnily se prostory léčebny dalšími běžci. Když si oholil hlavu, ostatní to udělali taky. Někteří ze solidarity, jiní z donucení.
Sílící pocit moci a možnost dělat si s ostatními, co chce, u něj začaly být doprovázeny impulzivním a násilným chováním. V druhé polovině 70. let Dederichovi začala natolik vadit přítomnost dětí, že hnal ženy na potrat a mužům nařídil podstoupit vasektomii. Sám ale zákrok odmítl. Když na sebe uplatňoval jiná pravidla, než platila pro ostatní, přestávali mu někteří věřit. Vyléčeným narkomanům nicméně zakázal opustit skupinu. Kdysi alternativní komunita se stala vězením.
Jediný, kdo dokázal tlumit Dederichovo chování, byla jako žena Betty. Když v roce 1977 zemřela, jeho ego se utrhlo z řetězu. Všem sezdaným členům nařídil se rozvést. Teď už lidé uvnitř komunity museli žádat starší členy o svolení, pokud s někým chtěli chodit. Přestože v počátcích Synanonu byl sex běžnou kratochvílí, teď se cenil celibát. Synanon měl vlastní „policii“, která kontrolovala členy, zda neporušují pravidla nebo třeba nemají „zbytečně“ moc osobních věcí – ty při raziích na pokojích zabavovala.
Sekta se stávala striktnější a militantnější. V roce 1978 Dederich nakoupil za 200 tisíc dolarů zbraně. Když chtěl jeden bývalý člen kultu dostat ven svoji manželku, skončil v komatu poté, co ho dva členové Synanonu brutálně zbili.
Chřestýš jako vražedná zbraň
Mediální obraz Synanonu z 60. let plný nadšení a velebení „zázraku z pláže“ v 70. letech obracel polaritu. Na odhalení násilnických praktik kultu se značně podílel týdeník The Point Reyes Light. Psal o zpronevěře peněz i o psychickém zneužívání dětí. Následně za svou investigaci získal Pulitzerovu cenu.
Uvnitř komunity narůstala paranoia. Synanon se soudil s těmi, kteří o něm psali negativně, jeho členové bili každého, koho podezírali ze špionáže, a vyhrožovali těm, kteří se proti němu postavili. Nejznámější případ se stal v roce 1978, kdy právník Paul Morantz, který zastupoval ženu, jež byla v sektě držena násilím, málem zemřel po uštknutí hadem. Jedovatého chřestýše mu do poštovní schránky dali dva členové Synanonu. Následně byli odsouzeni za pokus o vraždu. Morantz zasvětil svou praxi boji proti různým kultům a napsal o tom dvě knihy. Ta s názvem From Miracle to Madness (Od zázraku k šílenství) je věnovaná přímo Synanonu.
Dederich tehdy od soudu coby komplic vyvázl s podmínkou, její součástí byl ovšem zákaz řízení Synanonu. Hnutí finančně krvácelo na soudních sporech a bez svého vůdce začalo upadat. Poslední ranou bylo nařízení doplatit zpětně 17 milionů dolarů na daních, když americká vládní agentura IRS zrušila Synanonu status organizace osvobozené od daní. Přišel bankrot a v roce 1991 konec. Jak píše Novak, Synanon se nakonec zhroutil pod svou vlastní utopickou arogancí, jako mravenčí farma tyrana, maskovaná za velký experiment s cestou k lepšímu životu.
