Sportem ku zdraví. Nebo k trvalé invaliditě? O přetrénování i poruchách příjmu potravy mezi sportovci píše běžkyně a triatlonistka Barbora Topinková
Jestli jste nikdy v životě neprohlásila, že za negativní vnímání vašeho těla mohou ženské časopisy a reklamy na spodní prádlo pro anděly s velikostí 32, okamžitě sem dejte fant. Zamyslela jste se totiž i nad tím, že toxický rybník plný přepínání a srovnávání se s ostatními si vytváříme nejen na sociálních sítích, ale i v rámci různých sportovních aplikací, amatérských závodů, posiloven nebo na oblíbené běžecké trase?
Buď stopadesátý, nebo zdechni
Od té doby, co jsem začala běhat, se můj Facebook proměnil ve shromaždiště fotografií a časů mých známých z různých tréninků a závodů. Pokud bych je náhodou minula, stejně by na mne vyskočily při nahrávání mých vlastních kilometrů ve sportovních aplikacích. Většinou byly výkony doprovázeny pohledem na hrdě vyšpulená vyběhaná pozadí nebo mužně vypjaté hrudníky. Ten, kdo vymyslel známý reklamní slogan „když na to máš, tak to ukaž“, určitě musel být původem amatérský sportovec. Ze začátku jsem byla nadšená tou „bandou šílenců“, která se okolo mne shromažďovala. Byli jsme krásní, štíhlí, relativně mladí a náš svět se odvíjel jen podle nás. A pípání našeho sporttesteru, samozřejmě. Lidský faktor ale dokáže jakkoliv bohulibou činnost dovést do něčeho, co mu nakonec spíše uškodí. Sport, který by měl sílit paže i ducha, se tak okolo mne často zvrhl v kombinaci psychoterapeutické pomůcky a nástroje sebepoškozování. A hranice byla někdy hodně nezřetelná.
Začíná to nevinně. Třeba tím, že si tréninkový plán vyplňujete jako Foglarův modrý život. S manickou přesností, umanutě, jedete svůj plán bez ohledu na počasí nebo to, že každé ráno vstáváte a něco vás z toho sportování bolí. „Když něco dělám, tak to musí být hotové, než začnu s něčím dalším. Když si něco zamanu, tak nepřestanu, dokud to není tak, jak si to přeju. Jinak sama se sebou nebudu spokojená. Takže ano, já jsem přesně ten typ člověka, který bude kroužit kolem smradlavých popelnic, dokud na hodinkách nebude svítit uběhnutých přesně deset kilometrů,“ souhlasí jedna moje běžecká známá. Z mánie ji vyléčilo až mateřství, ale co si pamatuju, byla schopná sportovat každý den, vést si o tom tabulkové záznamy a kolem těch popelnic kvůli zarovnání denního počtu kilometrů kroužit i v případě právě propukajícího hurikánu.
Sportovní sekta
Velice záhy mi začalo docházet, že zatímco někteří se sportem opravdu jen baví nebo staví na svých sportovních úspěších z dospívání, většina si takzvaným „plněním cílů“ řeší nějaký životní problém. A přiznávám, že jednou z nich jsem byla i já sama. Taky mě bavilo být o deset kilo štíhlejší, život se najednou aspoň o trochu víc odvíjel tak, jak jsem potřebovala. Až po dvou letech mi došlo, že kromě tréninku a práce znám jen postel, kde ulevuju svým bolavým nohám. Že probírám běžecké závody i se svou kadeřnicí. A že se cítím čím dál víc utahaná. Ve sportovní sektě, kde dospělí lidé na diskuzních fórech řešili s vážností problémy typu „můžu po operaci děložního čípku začít běhat už za týden, nebo až za dva“, mi přestalo být dobře. A tak jsem ji v tichosti opustila.
Dál jsem ale sledovala své známé. Kamarádku, která si přehnaným tréninkem na triatlonové závody přivodila srdeční arytmii. Druhou, která po hostování ve skupině běžeckých nadšenců skončila na kapačkách. Třetí, která nechtěla tak dlouho připustit, že je přetrénovaná, až skončila vleže na revmatologii. Čtvrtá, která snad i kvůli tvrdým tréninkům a pro pár medailí navíc už podruhé neotěhotněla. Těch příběhů byly tuny a většina z jejich aktérů mne poprosila, abych je sdílela jako memento, ale v článku nejmenovala. Tak jen naznačuji, to pro zamyšlení, až budete naběhávat, najíždět nebo naplavávat další kilometry s pocitem, že vás to vlastně nebaví, ale všichni okolo dřou a vypadají báječně, takže je třeba si pustit do hlavy místo rozumu Highway to Hell a taky přidat.
Zrcadlové dívky
Určitě už jste jednu takovou potkala. Pravděpodobně to bylo na cvičení a před zrcadlem. Ona si myslela, že si ji tak prohlížíte, protože konečně trošku zhubla. Nebo je to tím, že je pořád tak strašně tlustá? Vy jste se na ni dívala se zděšením v očích. Možná se tu jen setkal svět sportu a svět ženy, která se topí v nějakém osobním problému. Ale možná se v ten okamžik potkal váš sportovní svět s někým, kdo pohyb zneužívá k tomu, aby měl své tělo i svůj život pod absolutní kontrolou.
Před rokem proběhla amatérským sportovním světem fotografie z cíle jednoho horského běhu. Jak už to bývá na sociálních sítích, nad vítězkou, velice hubenou mladou ženou, se strhla polemika o možné poruše příjmu potravy. O etice publikovat a propagovat podobné fotografie, které podle komentářů mladších závodníků mohou k podobným tréninkovým prostředkům inspirovat jiné. A ohrozit je na zdravém těle i duši. Z druhé strany barikády se ozývalo volání po právu na sebeurčení, na kontrolu nad tím, jak vypadám a co se svým tělem provádím. Nešlo přitom o olympijský sport, ani o sport, ve kterém se točí velké peníze. Přesto zde byla podle mnohých překročena hranice tělesného sebepoškození amatérského sportovce jen pro nevysoké prize money, dva páry bot a logo sponzora na tričku. Jo, a samozřejmě pro ty lajky.
Hladové olympijské naděje
„Když jsem v jedenácti letech nastoupila do juniorské gymnastické reprezentace, přišla ke mně jedna z ruských trenérek, sáhla na moje vyhublé dětské břicho, nahmatala neznatelnou kožní řasu a prohlásila, že s tímhle tedy budeme muset něco udělat,“ začíná popisovat klasický vznik celoživotního problému s jídlem a sportem bývalá moderní gymnastka Markéta Brodová. „Nemá smysl zdlouhavě popisovat, jak jsme kradly chleba a pak, zabalené do fólie v sauně, abychom vypotily neexistující tuk, jsme si z něj na kamínkách dělaly topinky. Jak nás trenéři budili ve čtyři ráno na vážení, aby se ohlídalo, jestli jsme náhodou v noci tajně nejedly. To, co chci nahlas říct, je, že některé poruchy příjmu potravy mohou být skryté, že nemusí jít jen o to známé zvracení nebo hladovění. A že když do takového vlaku naskočíte, už z něj nevystoupíte. Jen se jej během dalších dvaceti let naučíte zpomalit ve stanici,“ říká Markéta Brodová.
Když se totiž bývalá olympijská naděje v šestnácti letech s reprezentačním týmem rozloučila, protože její otec zjistil, že trenéři svěřenkyním podávají vedle vitaminů také prostředky na zvracení, nastoupila kvůli tělesnému poškození z hladu hormonální léčbu. „Přibrala jsem dvacet kilo, najednou mě nepoznávala ani naše sousedka a kluci, kteří u mě dřív loudili o rande, o mě ani nezavadili pohledem. Spadla jsem na dno, a i když jsem se postupně škrábala zpátky, vystudovala jsem a pořídila si rodinu, nad jídlem se někdy cítím provinile i dnes, po třiceti letech. Působím jako trenérka aerobiku, mám normální váhu a svým klientkám radím se zdravou stravou, ale přesto jsou pořád momenty, kdy si nad talířem řeknu, jestli z toho nebudu tlustá. Asi ve třiceti mi můj syn u večeře řekl, že s nimi vlastně nejím, a měl pravdu. Velice dlouho jsem raději jen tak v letu něco slupla, než abych seděla s ostatními a normálně v klidu jedla. Chci říct, že to nejezení může mít velice různé podoby a vyskakuje na člověka ve spoustě okamžiků, kdy už by to nečekal. Mimochodem, jedna z mých kolegyň z reprezentace kvůli anorexii zemřela,“ dokončuje svůj příběh Markéta Brodilová.
Diety na vzestupu
Věřte, že tento článek nesepsalo bratrstvo gaučové pracky, které chce vaše sportem vypracované pozadí usadit mezi brambůrky a polštáře, dokud přes ně nebudete přetékat jako améba. Chce jen upozornit na problém, který je častější, než si možná myslíte. A málo se o něm mluví.
„Ve své psychoterapeutické praxi sleduji nárůst případů různých poruch příjmu potravy. Většinou jde o dlouhodobé záležitosti, spojené právě s přemírou sportu. Někdy to slečna přežene s dobrým úmyslem jíst zdravě, jindy je to žena, která kvůli postavě své tělo cíleně týrá hodinami cvičení, a ještě to sdílí s ostatními, aby se vzájemně motivovaly. Diety se drží v rodinách, matka občas podporuje dceru, a ne vždy je to k užitku. Následky takového chování k vlastnímu tělu i duši jsou trvalé a poškození značné, proto si myslím, že je třeba o tématu veřejně mluvit,“ uzavírá téma psychoterapeutka Alexandra Heidlerová. A varovně potvrzuje, že se to týká i sportovkyň, kterých se umístění na bedně ověnčené vavříny rozhodně netýká.
A co vy? Nemáte okolo sebe nějakou zrcadlovou dívku, se kterou by bylo fajn si promluvit? Dokážete vy osobně projít kolem zrcadla, aniž byste se do něj podívala a zatáhla břicho? Nebo uběhnout jen 5,35 km a skončit s tím, že dnes prostě není ten den? Udělejte si test. A pak nechte tento článek otevřený třeba na lavičce ve fitku. Ideálně v blízkosti zrcadla.
Autorka je amatérská běžkyně a triatlonistka. V heroické fázi plné tréninkových cílů sepsala knihy Z lehu k běhu a Jak zhubnout těch blbých 6 kilo. Pak s moudrým výrazem rutinovaného borce usedla na gauč a dala si větrník.
