Naděje je vynikající zdroj vnitřní síly a motivace k překonávání složitých situací a v běžném životě nám pomáhá lépe strategicky přemýšlet. Naučte se ji posilovat.
Takové ty „obyčejné“ životní postoje řazené spíš do kategorie zralé moudrosti mají tolik dobrých účinků, že by bylo ideální, kdyby existovaly ve formě kouzelných pilulek na lepší život.
Tak třeba taková naděje. Ta by šla v aktuální nelehké době asi na dračku. Možná se na první pohled nemusí jevit tak moc užitečně, mnoho lidí ji má spojenou spíše se stavem pasivní rezignace, kdy s prohl#šením „naděje umírá poslední“ složíme ruce do klína a čekáme, co přijde. Naděje je ale ve své podstatě postoj naopak aktivní a velmi prospěšný. Možná se na ni jen neumíme správně dívat a tím pádem ji ani pořádně využít. Teď přijde známé klišé, ale možná to tak hlavou lépe přijmete: ano, vědci zjistili, že stará dobrá naděje má pozitivní vliv na celkovou psychickou i fyzickou odolnost. Je to vynikající zdroj vnitřní síly a motivace k překonávání složitých situací, v běžném životě nám zase pomáhá lépe strategicky přemýšlet.
Naděje je z odborného pohledu něco jiného než optimistický přístup k životu. Probouzí naši vnitřní motivaci a pomáhá nám v souladu s očekáváním činit potřebné kroky. Optimismus je naproti tomu skutečně „jen“ očekávání, že se jednou vše v dobré obrátí tak nějak samo od sebe. I optimismus nám přináší útěchu, ve srovnání s nadějí ale nemá tak hluboký dopad.
Krok za krokem
Právě toto důležité podhoubí naděje, to vědomí, že cílový obrat k dobrému je možný a žádá si postupné naplňování menších dílčích kroků, nás posiluje. Dokonce nám to podle odborníků poskytuje větší odolnost i vůči takovým problémům, jako jsou posttraumatická stresová porucha nebo úzkost. Naděje se svým motivačním principem „krok za krokem“ v našem organismu aktivuje tvorbu příjemných neurochemických látek, jako jsou endorfiny, čímž mimo jiné napomáhá snižovat i celkovou hladinu nežádoucího stresu. Tím, že naděje podporuje strategické plánování, dokonce obecně zvyšuje i naši produktivitu a schopnost si v životě jít za svými cíli a sny.
Na přínos naděje se ale automaticky spoléháme ve chvílích, když je ouvej. Jako společnost jsme nedávno plynule přešli z jedné velké krize do druhé. A bohužel možná ještě horší. Špatné zprávy se valí ze všech stran. Od počátku války na Ukrajině jsme svědky, že naděje začíná s málem, ale dokáže vskutku velké věci. V něčem je tak inspirativní a nakažlivá, že to, co ještě před pár měsíci nebylo v rámci Evropy a západního světa ani myslitelné, bylo po pár týdnech možné, a teď už se dokonce i leccos podařilo uskutečnit.
Je přirozené, že když nemáme věci pod kontrolou, cítíme strach a nejistotu. U těch velkých událostí a krizí jsme malými pány. I ti ale mohou pořád dělat aspoň ty malé krůčky. „Odškrtávání“ dílčích splněných úkolů nám dělá na duši velmi dobře. V první fázi problému to jde většinou lépe od ruky, nakopne nás počáteční šok i následná euforie, jako třeba nebývalá solidarita s prvním náporem uprchlíků po napadení Ukrajiny. Aktuálně se nacházíme ve fázi, kdy je daleko složitější si naději udržet. Ale pokusme se a nevzdávejme to. Podlehnout beznaději je samozřejmě snadné. Naděje sama o sobě není zcela bezúdržbová a je potřeba ji pravidelně občerstvovat.
Dosažení toho velkého cíle sice zaručeno nikdy není, nebylo a nebude, ale rozhodně nadějný přístup zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. V symbolické rovině nám naděje dodává větší jistotu a pocit smyslu našeho konání, což naprosto geniálně kdysi vystihl Václav Havel: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Přesně tak to je, když se napojíme na zdroj vnitřní naděje, vidíme lépe možnosti, s nimiž se dá nějak pracovat. A to je povzbuzující.
Není malých nadějí
Když máme pocit, že naděje skomírá, můžeme se stáhnout víc do sebe a do své rodiny. Třeba k sobě můžeme navzájem být o fous laskavější než obvykle. Zavolat někomu blízkému a nechat ho vypovídat. Promluvit si s někým, o kom víte, že naději šíří a podpoří vás. Nebo udělat i takovou banalitu jako uvařit něco dobrého a prožívat vděčnost za společné chvíle u stolu. Zkusit vyřídit nějaký odkládaný rest, například vytřídit hromádku papírů, co dlouho leží na stole.
I ty nejdrobnější akce nám dodají sílu do dalšího dne. A to někdy úplně stačí. Není malých skutků a není malých nadějí. Naděje není žádný luxus nebo víra, kterou někdo vyvolený má a někdo ne. Zkusme se na ni začít dívat jako na potřebnou dovednost, která nám může zlepšit život. Pojďme si ji pro sebe pěkně hýčkat a nejlépe i co nejvíc pouštět do oběhu.
Autorka se dlouhodobě věnuje vztahovým a psychologickým tématům na svém blogu Uměnímilovat.cz.
