Úspěšní lidé nehledají vinu a chyby u ostatních a nevymlouvají se, proč něco nejde, ale soustředí se na to, aby to šlo. Naučme se to taky. Zlepšíme si tím pracovní vztahy, domácí atmosféru i svoje zdraví.
Remcání je náš národní sport. Prudiči se ovšem najdou po celém světě, průměrný člověk si stěžuje patnáctkrát až třicetkrát za den! Pořád je na co nadávat: na počasí, na málo práce, na hodně práce… Společné brblání u piva nebo na Facebooku stmeluje, proto političtí marketéři na hledání nepřítele a rozdmýchávání vzteku stavějí kampaně.
Jenže věty typu „V tomhle dešti se nedá nic dělat!“ a „Za všechno může EU!“ nás nikam neposouvají. Uvolníme napětí, vyhneme se tím řešení problému, ale v součtu to prohlubuje pocit nespokojenosti. Finálním stádiem je pozice oběti, která fňukáním obtěžuje okolí. Všichni si občas blízkým postěžujeme, jenže sami přece raději trávíme čas s tím, kdo šíří dobrou náladu.
To, co říkáme, vytváří naši realitu. Začínáte den povzdechem, jak špatně se vám spalo? Možná se spánek zlepší, když přestanete naříkat. Čím víc si stěžujeme, tím černější myšlenky máme, tím víc si všímáme toho špatného a tím smutnější život vedeme. A to máme objektivně třeba stejné problémy jako sousedka, ta by ovšem řekla, že se cítí šťastná. Rozdíl je jen v úhlu pohledu. Opravdu máte vždy ke stížnosti důvod? Vážně vás tolik bolí hlava, anebo jste tím postěžováním chtěli získat pozornost a soucit nebo se vyhnout něčemu, do čeho se vám nechce? Je to zlozvyk. Když to přihrálo výhodu jednou, proč to nepoužít podruhé… Mluvením o bolesti se na ni ale zaměřujeme a tím ji zveličujeme. Vážně nemocní lidé, kteří se snaží zaměstnat hlavu něčím jiným, se cítí lépe než někdo, kdo na tom tak špatně není, ale nezabývá se ničím jiným než svým trápením. Mnoho nemocí vychází z mysli. Deprese, srdeční choroby, vysoký tlak a cholesterol jsou napojené na stres.
Když si pořád stěžujeme a rozčilujeme se, žijeme permanentně v pocitu, že je něco špatně. Bojíme se, co se zase stane zlého, a udržujeme se v tenzi. Je pochopitelné dát průchod vzteku či zármutku, když nás potká něco tragického. Třeba přijdeme o člena rodiny. Ale to se stává zřídka. Ostatní stěžování škodí, takže pryč s ním.
Mlčeti zlato
Přesměrovat pozornost k pozitivním věcem není snadné. Vybudovat nový návyk trvá dle vědců 21 dní. Na základě toho odstartoval americký pastor Will Bowen v roce 2006 celosvětovou výzvu, jejímž cílem je vydržet nestěžovat si 21 dní za sebou. Zapojilo se do ní přes 11 milionů lidí. Součástí jeho první knihy Svět bez stížností (u nás vyšla v roce 2017) je nestěžovací náramek, který pomáhá soustředit se na to, jak často si stěžujeme. Pokaždé, když se přistihnete při zbytečné stížnosti, přendáte si náramek na druhou ruku.
Chce to odhodlání a trpělivost. Hlídejte si, co říkáte. Nemluvte o tom, co se vám nelíbí, ale o tom, co chcete. Jak se do vesmíru volá, tak se z něho ozývá. Z problému udělejte příležitost, z překážky výzvu. Hledejte, co se díky nim můžete naučit, čím vás posílí. Běžně si stěžujeme na své geny, kvůli nimž nemůžeme zhubnout. Ze svého pozdního příchodu viníme dopravní situaci… Nevymlouvejte se, proč se něco nepovedlo. Zaměřte se na to, jak zařídit, aby to šlo.
Děti, které fňukají: „Nejde to!“, povzbuďte větou: „Věřím, že to zvládneš.“ Potomci přejímají naše slova a postoje. Jestli nechcete vychovat chronického bručouna, neprobírejte doma u večeře, co všechno se zase podělalo, ale mluvte o tom, co bylo fajn.
Když vás něco naštve, zhluboka se nadechněte, čímž získáte čas, abyste si slova lépe promysleli. Jestli to nestačí, počítejte do deseti. Zabouchli jste si klíče? Nenadávejte, ale uklidňujte situaci: „Dobře to dopadne, to se vyřeší!“ Je to trochu sebeklam. Ale stejný sebeklam je halekat, jaká je to katastrofa. A když vás nic dobrého nenapadne, radši mlčte.
Stěžovat si efektivně
Neznamená to, že si máte nechat vše líbit. Záleží však na tom, komu a proč své pocity a nesouhlas sdělujete. Nespokojenost je počátkem vývoje, ale musí se udělat krok vpřed. Konstruktivní stížnost je věcná, cílí na řešení problému. Expresivní stížnost je emotivní. Potřebujeme si prostě ulevit a hledáme emoční reakci, pochopení. Mohou se lišit jen tónem řeči.
Stěžujte si tomu, kdo může příčinu vaší nespokojenosti odstranit. Vadí vám něco na partnerovi nebo kolegyni? Řešit to přímo s nimi je těžké, ale když je budete v nepřítomnosti pomlouvat, dosáhnete jen toho, že se s vámi nebude chtít nikdo bavit. Kritizujeme a shazujeme ostatní, abychom se sami cítili lepší. Ale nám taky není kritika příjemná. Je to útok a spíš než touhu po změně vyvolá reakci: bojuj, nebo uteč.
Vytáčí vás hromady špinavého oblečení po bytě? Výčitka „Ty tady furt necháváš válet ty hadry!“ má jiný účinek, než potřebujete. Viníkův mozek si uloží informaci, že je tím, který nechává na zemi oblečení, a v takovém chování se spíš posílí. Motivujte ho prosbou, co má udělat, a pak poděkováním a oceněním snahy. Máte-li nutkání někoho zkritizovat, přemýšlejte, jestli stejný prohřešek neděláte taky. Nejvíc nám na druhých vadí vlastní chyby. Když na svých nedostatcích zapracujeme a začneme se mít rádi i s nimi, méně nás pak budou iritovat na ostatních. Všímejte si, co se vám na jiných líbí, možná tím taky zrcadlíte sebe. Až si přestanete stěžovat, lidé se s vámi budou míň hádat a budou ochotnější ke spolupráci.
Důležité je přijmout, že nejde mít vše pod kontrolou. Prekérní situace, protivní lidé a náročná práce tu budou pořád. Dělejte vždy to nejlepší, co umíte, a neztrácejte čas nadáváním na to, co nezměníte. Změnit můžete sebe. Třeba budete vzorem pro ostatní.
Zdroj: Will Bowen – Svět bez stížností
