„V divadle už si ze mě dělají srandu, že bych si měla jít přesednout na pánskou stranu, protože mi to tam jde líp,“ směje se Veronika, matka čtyř dětí a herečka, která za strhující výkon v grotesce Burian ze života krále komiků získala Thálii.
Pro ženy bývá náročné vracet se po mateřské do pracovního koloběhu, je to pro herečku ještě náročnější?
Ani nemůžu mluvit o návratu, protože mám pocit, že jsem nikdy neodešla. Mám celkem čtyři děti a první tři jsem měla poměrně rychle za sebou, byla jsem pět let doma a to bylo velmi náročné období. Myslím, že po takové době většina žen začne postrádat kolektiv a sociální vazby, které se za tu dobu přetrhaly, se pak třeba hůř navazují. Tentokrát je ale situace jiná. Dva měsíce po porodu jsem začala hrát představení Burian a vždycky si na jeden dva večery v měsíci odběhnu zahrát. Mám pocit, jako bych ten pracovní proces ani nepřerušila. Když si vezmu, co jsme vydrželi za covidu, kdy se dlouho nehrálo, je nějaká dvouměsíční pauza jako nic. Ale je pravda, že v současné době jsem začala zkoušet po dvou letech novou věc.
Taky jste začala působit v rozhlase. Když se ženy vrací po mateřské, někdy nezůstanou ve stejném oboru a jdou jinam, proto mě napadlo, jestli právě rozhlas nebyl pro vás tím impulsem, že jste chtěla zkusit něco nového. Je to pro vás vůbec nová věc?
Ano, je to pro mě velmi nová věc. Přišlo to ke mně náhodou. Práce v rozhlase mě už delší dobu fascinuje, a když jsem minulé léto načítala něco pro Český rozhlas v Liberci, říkala jsem, že velmi ráda přijdu, pokud budou mít ještě nějakou práci. Myslela jsem spíš načíst nějakou povídku, ale přišla nabídka moderátorky, já jsem do toho skočila rovnýma nohama a teď plavu. Učím se za pochodu a obdivuju všechny rozhlasové moderátory, protože je to poměrně náročná disciplína – vést rozhovor, aby někam směřoval, hlídat všechny technické záležitosti, aby měl vstup třeba 4 minuty, potom navést jiné téma, pokud to první nebylo dostatečně nosné…
Už se vám stalo, že vás host svou odpovědí překvapil a musela jste improvizovat?
Teď jsem tam měla velice milou terapeutku a hlavním tématem měla být krize středního věku. Má první otázka přirozeně byla: „Co to vlastně je ta krize středního věku?“ A ona: „Ježiš, to já nevím!“ Úlohou moderátora je být připravený i na takovou situaci a mít připravené jiné otázky nebo úplně jiné téma.
Vy jste na sobě pocítila krizi středního věku?
Já právě nevím, co všechno se za to může skrýt.
Pravda, ona vám vlastně neodpověděla.
V současné době všechny mé krize pramení z únavy a den se odvíjí od toho, jaká byla noc, protože moje nejmladší holčička není úplně spavec. Mám čtyři děti, naskočila jsem do zkoušení, manžel často hraje a někdy mám pocit, že ani nestíhám otáčet kalendář, protože ten týden uběhne jako nic. Je to zvláštní. Zdá se mi, že se můj život pořád zrychluje. Jako kdyby každý rok utekl ještě o něco rychleji než ten předchozí. A můj táta říkal, že on to pociťuje ještě víc. Tak si říkám, jestli to vůbec jde, aby to na stáří utíkalo ještě rychleji. Je to pro mě trošku alarmující. Musím někde zbrzdit.
Napřed jsem si myslela, že když potřebujete večer do divadla, čte dětem pohádky manžel, ale když jako herec taky nemívá večery volné, jak to řešíte?
Musím říct, že můj muž mě na mateřské u třetího dítěte vystřídal. Oba jsme si prošli péčí o dítě a myslím, že to pro nás jako pár byla naprosto úžasná zkušenost. Když bylo dětem sedm, pět a tři a ukončili jsme mateřskou, vycházelo nám divadlo ještě nějakou dobu vstříc a snažilo se nás nenasazovat do her spolu. A pak jsem to řešila tak, jak se to asi standardně řeší – slečnami na hlídání. Ale nestávalo se to zas tak často a pro děti to bylo osvěžení.
Nebál se manžel jít na mateřskou?
Nemyslím si. Dokonce mám dojem, že mi to sám navrhl, protože viděl, že už jsem dlouho doma. Těch pět let jsem nestála na jevišti a opravdu jsem měla strach, aby to nebylo místo pěti let sedm a abych tu propast ještě dokázala překonat.
Byl Burian a zisk Thálie po těch letech jakousi satisfakcí, kdy se vám to všechno zhodnotilo?
Po tom předchozím bloku mateřských dovolených jsem se vracela v roce 2013, takže to je už deset let a za tu dobu jsem na jevišti a v hereckém uvažování ušla velký kus cesty. Byla plná krásných rolí a nechci vypichovat jenom tuhle jednu. Byl to přirozený proces a musela jsem dozrát k tomu, abych mohla hrát Vlastu Buriana.
Asi vás moc nepřekvapilo, že jste dostala mužskou roli, protože muže jste nehrála poprvé…
Je to zvláštní, už jsem těch mužských partů měla asi šest, byť to byly menší role. Už na škole jsem svým spolužačkám v crazy komedii hrála tatínka. První větší roli, která se obvykle dává pánům, byl Mefisto ve Faustovi. Tehdy jsem byla poprvné nominovaná na Thálii a za roli Vlasty Buriana jsem ji získala, takže si ze mě v divadle dělají srandu, že bych si měla jít přesednout na pánskou stranu, protože mi to tam jde líp.
Máte vysvětlení, proč vám to v těch mužských rolích tak jde?
Nelze to asi paušalizovat, ale hrát muže mi dává větší svobodu. Když hraju rozervanou čtyřicetilou ženskou, která řeší nějaké problémy, je to něco, co si docela umím představit, a mnohokrát už to bylo v různých podobách ztvárněno. Snažím se to věrohodně zahrát, ale vlastně nemůžu tolik překvapit. Kdežto když dostanu mužský part, nevím od začátku vůbec nic a myslím si, že to neví ani režisér. Najednou můžu úplně všechno, protože na to není žádný mustr, podle kterého by mě někdo srovnával. Asi proto se v tom cítím svobodněji. Zároveň si myslím, že Vlasta Burian byla asi moje poslední mužská role. Už by to bylo okoukané a nikomu už by se do toho asi nechtělo.
Na mužské role sice není mustr, ale přece jen když hrajete reálnou postavu, nějaké mantinely tam jsou. Hry Tomáše Dianišky nejsou přesnými historickými dokumenty, z reality jste ale vycházeli. Nakolik jste se snažila Buriana napodobit a nakolik jste ho pojala po svém?
Nesnažila jsem se ho napodobit, protože jsme si s Tomem Dianiškou řekli, že nejsem imitátorka, ale herečka. Nešlo nám o to přesvědčit diváka, že na jevišti stojí Vlasta Burian. Od začátku je jasné, že tam stojí Veronika. Chtěli jsme spíš převyprávět jeho složitý životní příběh. Byl velkou hvězdou a jeho pád na samé dno byl nepochybně krutý. Na to jsme se soustředili. Ale dovolili jsme si použít i nějaké výtvarné prvky, mám třeba větší nos nebo pro Buriana typický knírek. Nejvýrazněji jsem se mu připodobnila v pasážích, kde jsou citované jeho filmy.
S Burianem otvíráte divadelní festival Dream Factory Ostrava. Vlastně se teď vracíte do rodného kraje. Odkud přesně pocházíte?
Pocházím z Valašska. Narodila jsem se ve Valašském Meziříčí a vyrůstala jsem ve Vsetíně. Ale v Ostravě jsem studovala na konzervatoři, takže se vracím ke svým hereckým kořenům. Před tím jsem se herectví nevěnovala.
Kam jste tedy v dětství směřovala?
Umělecké vidění a potřeba něco ztvárňovat ve mně byla od dětství, ale nevěděla jsem, kam to nasměrovat. Začala jsem chodit na balet do ZUŠky a tam mi naprosto učarovala příprava vystoupení a pocity s tím spojené – zkoušky, rozechvění před vystoupením, pocit uvolnění a štěstí, když se to povedlo… Ale až na ostravské konzervatoři jsem poznávala, co to obnáší být divadelní herečkou.
Vracíte se tímto směrem častěji?
Když se vracím domů, jedu na Soláň, kde v současné době žije moje rodina. Soláň je kulturně-malířská mekka Valašska. Máme tam chalupu, z níž tatínek udělal své trvalé bydliště. V Ostravě žije moje sestra, ale Ostravu jako takovou jsem hodně dlouho nenavštívila. Od sestry vím, jak obrovskou změnou to město prošlo. Asi by bylo hezké si to tam zase někdy projít. Můj manžel studoval pro změnu v Brně a říkali jsme si, že si někdy uděláme radost a vyrazíme se projít těmi uličkami, které si pamatujeme ze studií. Podívat se, co se změnilo a která kavárna ještě funguje…
A v čem se změnil váš rodný kraj? Je to tam stejné, jako si to pamatujete z dětství?
Na Soláň byla upřena velká pozornost z hlediska cestovního ruchu. Pro turisty zde vyrostla spousta možností krásného ubytování se zaměřením na typickou valašskou kuchyni, což je moc fajn. Ale veškerá výstavba probíhá v souladu s přírodou, protože Soláň je součástí CHKO Beskydy a dbá se na to, aby byl zachován typický, valašský ráz krajiny.
Je to dvacet let, co jsem opustila Vsetín, všechno se samozřejmě modernizuje, zároveň jsou pro mě procházky tím městem velmi nostalgické. Vidíme kopec a děti si říkají: „No, kopec, co je na něm divného?“ A mně okamžitě naskakují vzpomínky, jak jsme si tam v létě dělali bunkr a v zimě jsme bobovali…
Nejste spojena jen s Burianem, ale i s jinou historickou osobností z české kultury. Jak jste se přichomýtla k Festivalu Karoliny Světlé?
Skrz kolegyni Markétu Tallerovou, která vystupovala na festivalu leta přede mnou. Většinou četla nějakou ukázku z díla Karoliny Světlé. Potom organizátorky festivalu našly korespondenci Karoliny Světlé s Eliškou Krásnohorskou, takže potřebovaly ještě druhou paní, a přizvaly mě, za což jsem moc ráda. Teď se každý rok hledá něco nového nebo zajímavého z její tvorby, co pak divákům předčítáme v těch krásných přírodních sceneriích ve Světlé pod Ještědem. Je to půvabný kraj a vždycky v květnu je pohled na rozkvetlý sad s panoramatem hor naprosto nádherný. On je ale krásný 365 dní v roce. Nevybavuju si mnoho míst, kde bych řekla, že na mě něco tvz. dýchne, ale tam to cítím. V tom kraji je něco magického.
Karolinu Světlou mají mnozí z hodin literatury zažitou jako nějakou historickou spisovatelku, ona byla ale v podstatě moderní, feministicky založená, podporovala vzdělání žen…
Byla. Její knihy jsou vlastně velmi moderní. Na to, jak jsou staré, se i dobře čtou. Četla jste od ní něco? I kdyby ne, zkuste to. Byť ten jazyk už není současný, způsob jejího vyprávění ano.
Vaše děti už se na základní škole s Karolinou Světlou setkaly? Doporučujete jim něco z jejího života nebo díla?
Myslím, že jenom nejstarší dcera. Vlastně pořád čekám, kdy začnou mít ve škole víc literatury. Zatím se věnují hodně gramatice a z toho už si dost nepamatuju, takže když se děti přijdou zeptat, jaký je vid dokonavý a nedokonavý, musím si to všechno hledat. A říkám si: Proč se neučíte víc o literatuře? Kdy už to přijde? Tam bych vám mohla poradit líp.
Veronika Korytářová
Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, působila v Těšínském divadle, od roku 2004 je členkou souboru činohry Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V představení Burian hraje libereckého rodáka Vlastu Buriana, za což získala cenu Thálie. Hojně diskutovaná hra už byla kromě Liberce k vidění i v jiných městech. Dnes Burian zahajuje ostravský divadelní festival Dream Factory a na podzim liberecké divadlo přiveze Buriana již podruhé do Prahy. Aktuálně Veronika zkouší divadelní adaptaci filmu Zdeňka Podskalského Světáci, kde jí připadl part Ivy Janžurové. Premiéra se chystá na 16. červen. Od loňského září je moderátorkou pořadu na ČRo Liberec Setkání u mikrofonu. V sobotu 27. května ji potkáte ve Světlé pod Ještědem na literárním Festivalu Karoliny Světlé. S manželem Tomášem Impseilem, který je také v angažmá v libereckém divadle, mají čtyři děti. Nejstarší chodí to 8. třídy, nejmladší dceři je rok.
