Víte, jak se řekne chorvatsky studené pití? A jak to vypadá na podezřele levném zájezdě s důchodci? Přečtěte si aktuální povídku koučky Eriky Bach, která začala s psaním humorně laděných povídek v době covidu. Proto jim taky říká pozitivní covídky.
Hotel Černobyl
„Pojeď se mnou s dětmi k moři,“ navrhla mi jako každý rok máti. „Začátkem června jedu s důchodcema autobusem do Chorvatska, je to super levný!“ Mamka, která je již dlouholetou členkou Klubu důchodců postižených civilizačními chorobami a má tím pádem možnost levných zájezdů, mě každoročně lanaří na výhodné zájezdy.
„Mami, busem do Chorvatska nejedu, to nevydržej ani moje záda, ani moje děti.“ Při vzpomínkách na na naše autobusové dovolené po Evropě jsem tuto ideu v rámci zachování si duševního zdraví ihned zavrhla. Ovšem člověk míní a Pánbůh mění. Dětem ve škole vyhlásili poslední týden v červnu volno a následovaly svátky Jana Husa, kdy celé Česko vyráží hromadně k moři.
Rozhodla jsem se tedy na poslední chvíli, že to risknem a s máti k moři busem vyrazíme. Alespoň děti uvidí, v čem jsem vyrůstala, a následně třeba i ocení příští dovolenou letecky a nebudou brblat, že letadlo letí moc dlouho nebo moc vysoko, že je to nebaví a tak podobně.
Zařídila jsem si tedy dovolenou, zakoupila podezřele levný zájezd a vyrazili jsme s CK Kormidlo* k moři. Sice jsem si v hlavě nastavila dobrodružný mód, ale až tak velké dobrodružství jsem tedy nečekala.
Vše začalo již v předvečer odjezdu, kdy jsem s paní z cestovní kanceláře řešila místo, odkud vyrazíme, a sedadla v autobuse. Měli jsme slíbenou celou zadní řadu, za což jsem byla ráda a těšila se, že tak tu cestu s dětmi lépe přežiju. Místo odjezdu nebylo až do poslední chvíle jasné. Nejprve jsme měli odjíždět z Letňan, pak z Chodova a nakonec nás můj muž Adam vezl do Benešova. Naštěstí naše máti jela se svými důchodci jiným autobusem z Mladé Boleslavi. My měli naskočit na pravidelnou linku Praha-Umag.
Sotva jsme dojeli do Benešova, už jsme zaregistrovali čekající autobus. „Hele, to je ten náš,“ upozorňovaly nás natěšené děti. „To nebude on, vždyť tam jsou samí důchodci,“ říkám opatrně. Adam šel zjistit situaci. „Je to on,“ usmíval se škodolibě. Pravidelnou linku Praha-Umag jsem si tedy představovala trochu jinak. Ale asi si ji koupil nějaký další důchodcovský klub a celou ji obsadil.
A taky že jo. Sotva jsme nastoupili dovnitř autobusu, snížili jsme okamžitě věkový průměr. Zároveň nás čekalo první překvapení na naší dobrodružné výpravě k moři. Na každé dvousedačce byla uhnízděná jedna důchodkyně, která si pohodlně natáhla nohy a pod sebe umístila tašku s jídlem a lůžkovinami. Já jsem se se dvěma dětmi rázně cpala autobusem dozadu na pětisedačku, kterou jsem měla slíbenou od cestovní kanceláře. Tam ovšem seděla další důchodkyně s turbanem na hlavě a vedle sebe měla položenou přepravní tašku s malým psíkem.
„Dobrý den, mohu vás poprosit, jestli byste si nepřesedla?“ ptám se naivně. „Ani náhodou,“ vyjádřila se jasně paní v turbanu. „Ale víte, my to tu máme zaplacené,“ snažím se co nejvlídněji s úsměvem paní přesvědčit o opaku. „To těžko,“ pronesla madam suše a odmítala se hnout. Neméně vlídně se tvářily i další důchodkyně v autobuse a já zjistila, že jsme už sice nabrali směr České Budějovice, ale já s dětmi stále nemám místo k sezení. Vrátila jsem se tedy zpátky k řidičům a skoro se slzami v očích je prosila, ať nás někam umístí, že přece s klukama nebudu stát až do Umagu. „Vydržte, paničko, na další zastávku, tam to vyřešíme,“ obrátil se na mě řidič a jel dál. „Kdy bude ta další zastávka?“ ptám se. „V Budějkách,“ odpověděla mi bába, co seděla za řidičem.
„Super. A nezdá se vám to nebezpečný, že tady necháte stát mámu s dvěma dětma a vám sobecký, že ani jedna nezvednete prdel a nepustíte nás sednout?“ rozčílila jsem se už na celý autobus. „Ukažte mi zasedací pořádek,“ řvu na řidiče zoufale.
Stáli jsme do Tábora. V Táboře řidič vytáhl zasedací pořádek a prošel s ním autobus. „No tak, ženský, musíte si sednout podle seznamu,“ zkusil zahájit vyjednávání. Po chvíli remcání se babky v buse přeskládaly a já konečně zasedla s dětmi na naše nová místa. Zadní pětka byla bez diskuze zabraná, seděl na ní pudl s turbanem. Já s Johanem jsme seděli hned naproti hajzlíku a starší Kiki za náma, vedle nějaké paní. Celou noc jsem tedy plnila funkci hajzlbáby a radila, jak se otevírají dveře. Občas jsem taky nějakou bábu vysvobodila, když se pak ze záchoda nemohla dostat.
Betonová džungle
Ráno v šest jsme po několika nočních zastávkách dorazili do Umagu. „Paráda, jsme tady!“ Kluci naštěstí prospali skoro celou noc, takže byli nabitý jak baterky. Já mžourala jak baterka vybitá a těšila se, že si na pokoji odpočinu. Moje těšení mě ovšem přešlo v momentě, kdy jsem vylezla z vydýchaného autobusu a spatřila náš hotel. Věděla jsem, že zájezd nebude za ty prachy žádnej šlágr, ale že to bude takovejhle průser, to mě nenapadlo.
Tedy, já nejsem náročná, ale okamžitě jsem věděla, že v tom baráku s dětmi nevydržím. Celý hotel i jeho okolí byla jedna velká betonová džungle. Hotel měl asi deset pater a vypadal, že každou chvíli spadne. Když jsme vešli dovnitř, praštil nás do nosu příšerný smrad zatuchliny. Zkrátka bylo vidět, že na budovu od začátku jejího vzniku v 60. letech nikdo nesáhl. Foyer i hotelová recepce vypadaly, jako by se tam zastavil čas. Celý hotel byl pak jako z hororového filmu: všude na zdech černá plíseň, výtah páter noster, zdi zdobily komunistické mozaiky a na mě sedala deprese.
Děti začaly brečet. „Nebojte, kluci, to vyřídím,“ hecla jsem se a odhodlaně zamířila k recepci. „Můžeme vidět náš pokoj?“ začala jsem taktizovat. „Pokoje budou k nastěhování až od dvou hodin odpoledne, zatím si můžete zavazadla odložit támhle u výtahu,“ odpálkoval mě diplomaticky recepční. „No, tak to nám to pěkně začíná,“ řekla jsem si v duchu a odnesla kufry k výtahu. „Jdeme to tady obhlídnout,“ zavelela jsem v naději, že moře nám to vynahradí. Bohužel, ani to se nekonalo. Všude betonová mola s rezavými žebříky a ani okolí hotelu nebylo vůbec hezké. Celý areál působil opravdu žalostně. Absolutně jsem nechápala, jak si někdo riskne něco takového ještě provozovat.
Pak jsem volala na WhatsApp domů Adamovi, kterého jsem celého rozespalého zavalila emoční vlnou, že je to šílený, že tam nevydržim a že musí okamžitě něco udělat. „Vždyť to tam není zas tak blbý,“ pronesl nenáročný Adam, čímž mě naštval tak, že jsem mu práskla telefonem a rozhodla se, že i kdybych měla jít šlapat, v tomto hotelu teda za žádnou cenu s dětmi nezůstanu.
Šli jsme se projít trochu dál, na druhou stranu, a tam se nám už líbilo. „Kluci, vyberte si hotel a já se zeptám, co stojí.“ První hotel, co jsme našli, vypadal jak z jiné reality. Měl bazén, byl nový a voňavý. Zeptala jsem se na recepci, kolik chtějí za pokoj na týden pro tři. Cena byla přijatelná a pokoj byl poslední. „To berem,“ neváhala jsem ani minutu, vyplázla své poslední úspory a v osm hodin ráno jsme se už stěhovali.
Když jsem nás šla odhlásit do hotelu, který jsem pojmenovala Černobyl, přijela právě máti s důchodcema a za ní autobus, který do toho hotelu vezl na prázdniny mentálně postižené děti. V ten moment jsem si uvědomila, že je to opravdu šílený panoptikum a jak jsou čeští důchodci chudáci rádi, že vůbec našetří na takovouhle hrůzu, zatímco vedle v hotelu mají němečtí důchodci úplně jinou úroveň. Říkala jsem si, že to teda není vůbec spravedlivý a bylo mi to líto.
„Ahoj mami, nezlob se, ale já tu s dětmi nebudu. To bych z toho chytla akorát tak depku a štěnice.“ Odhlásila jsem se a recepční mi chápavě vrátil pasy. Druhý den jsem toho samého recepčního potkala v novém hotelu a došlo mi, že je to jeden řetězec. „To bych mohla reklamovat,“ blesklo mi hlavou a zahájila jsem akci. Poradila jsem se se známým právníkem a ten mi dal naději: „Jestli je to jeden řetězec, minimálně ti mohou vrátit rozdíl v ceně.“ A to se také po návratu domů opravdu stalo.
Dovolená vyšla náramně. Děti si užívaly jak moře, tak bazén, hotel byl super a jídlo skvělé. Dokonce vedle hotelu otevřeli aquapark jen pro hotelové hosty, kam jsme měli vstup zdarma, takže děti měly další atrakci. Výhoda byla, že mamka bydlela jinde a polovinu času trávila se svými kámoškami z klubu důchodců, takže jsme měli klid.
Scházeli jsme se večer na terase u našeho bazénu, kde hrála hudba. Pozvala jsem máti na drink. „Co si dáš?“ ptám se. „Sklenku červenýho.“ Objednala jsem jí červený a sobě nějaký koktejl. Po chvíli koukám a máti, která skleničku přímo vdechla, pak vytahuje z kabelky zavařovačku a do sklenice něco leje. „Co to děláš, prosím tě?“ ptám se máti. „No, mám tam červený. Natočila jsem si ho na hotelu. Máme tam dobrý a zdarma.“ „Aha, to asi v rámci kompenzace, že je to tam hnusný, se vás snaží držet v lihu, abyste to nevnímali,“ směju se.
Poslední večer jsem navrhla máti, ať s námi jede do městečka Umag, kam od hotelu jezdil vláček. Ve vláčku jsme potkali i jednu paní z hotelu Černobyl, která tam byla na dovolené se svou dcerou. Stěžovala si hodně. Říkala, že na dovolenou šetřila celý rok a tohle opravdu nečekala. Měla prý na pokoji švába, v koupelně chyběl strop a v celém hotelu nebyla ani klimatizace. Výtah se každou chvíli zasekl, a tak šlapaly do desátého patra po schodech. Pozvaly jsme ji s máti na drink, bylo nám jí líto.
Když jsme si objednávaly pití, vyhrkl na ni malý Johan: „Víte, jak se řekne chorvatsky studený pití?“ „Nevím,“ odvětila zvědavě paní. „Chladná piča,“ vyprskl Johan s Kikim smíchy a já myslela, že se propadnu. „Tu mám už 15 let,“ odpověděla suše paní. „Měla jsem přechod v pětatřiceti,“ zabila to úplně a já byla ráda za to, že jsem si dovolenou užila. A zároveň jsem ukázala dětem, že chtít pro sebe to nejlepší není špatné, a než si něco zkazit, je dobré se bít za svou pravdu, když jste v právu. Zároveň jsem zvedla celému zájezdu standard v tom, že všechny báby ležely u našeho nového hotelového bazénu na lehátku a nemusely se válet na betonovém molu v Černobylu.
*CK Kormidlo je pouze smyšlený název pro CK a nemá to nic společného s jakoukoliv reálnou CK.
Erika Bach
Life coach, business mentorka a marketing managerka s vášní odemykat potenciál svých klientů a nakopnout je k tomu, aby žili své sny v podnikání i dalších oblastech. Autorka motivačního zápisníku Můj deník vděčnosti, který je průvodcem na cestě k pozitivnějšímu vnímání sebe sama i okolí. Pozitivní covídky začala psát v době pandemie za podobným účelem – pobavit a naladit čtenáře na pozitivnější vlnu. „Mám ráda sdílení příběhů, radost, smích. A tak pro ty, kteří ještě nezapomněli žít, nebo pro ty, kteří si na to znovu chtějí vzpomenout, píšu tyto historky z mé rodiny. Historky, které se opravdu staly,“ říká Erika.
