Seniorky v důchodu chtějí pomáhat a být užitečné, proto chodí jako dobrovolnice do školek číst pohádky. Náklady na cestu si hradí samy. Propojit školku s babičkou, která bydlí blízko, není snadné.
Místo aby si užívali klidného důchodu, plní si dny aktivitami tak, aby nezaháleli. Ačkoli se čeští senioři neangažují ve veřejném životě jako například ti nizozemští nebo američtí, objevují se v naší společnosti stále častěji. Mnohdy argumentují tím, že chtějí být užiteční a přinášet ve svém volném čase radost a pomoc jiným. V jejich týdenním kalendáři zůstává prostor na odpočinek například jen dva tři dny. A o to vše zadarmo, často i s vlastními náklady, nejčastěji na dopravu, knihy nebo drobné dárky. Doprovázejí handicapované na procházky, chodí číst do nemocnic nebo třeba do školek. Této aktivitě jde naproti projekt Přečti organizace Mezi námi o.p.s. V Plzni tento projekt realizuje Mezigenerační a dobrovolnické centrum Totem, z. s., který seniory se školkami propojuje a nabízí jim i společná setkávání.
V Plzni převzala Blanka Sýkorová projekt Přečti po Martině Červenkové loni v lednu. Jak sama říká, nové babičky na čtení dětem je těžké sehnat. Nejvíce se jich hlásí na doporučení jiné čtecí babičky, což je podle koordinátorky projektu ideální: „Naše čtecí babičky jsou velice aktivní i v jiných oblastech, mnohé z nich stále ještě pracují, docházejí do Totemu na další aktivity. Ve školce, kromě čtení, chodí někdy i na besídky a prostě se snaží být užitečné i jiným způsobem.“
Pravidelné čtení utužuje vztah dětí se seniory
Aktuálně Totem spolupracuje s 26 mateřskými školami, ale ne každá má svoji čtecí babičku. „Máme školky, kde je více čtecích babiček nebo jedna babička čte ve dvou třídách, to znamená, že dochází dvakrát týdně na čtení, někde je čtení nepravidelné,“ vysvětluje koordinátorka projektu. Ideální je podle ní pravidelná docházka jednou týdně, protože děti si se „svými“ babičkami budují vztah, který je oboustranně přínosný. „Z příběhů, které babičky vyprávějí, vyplývá, že se děti těší. Pokud se podaří mít babičku, která bydlí kousek od školky, slýchávám i příběhy o tom, jak se potkávají, když je školka na procházce, a děti z dálky křičí: Ahooooj, babičko! Krásný příběh byl i ten, kdy čtecí babička šla poprvé do školky, kde jsou její vnoučata. Děti to nevěděly a byly velmi překvapené. Jejich první reakce byla: Jééé, to je naše babička. A když se paní učitelka zeptala, co tu s nimi bude dělat, tak chlapeček odpověděl: Obědvat!“ usmívá se při vzpomínce paní Blanka.
Mám jeden den v týdnu volný, pomozte mi ho zaplnit!
Čtecí babičky jsou v drtivé většině velmi aktivní seniorky, které často přicházejí s tím, že mají ještě jedno odpoledne v týdnu volné a chtěly by je zaplnit. Blanka Sýkorová jim pravidelně telefonuje, aby se jich vyptala na úspěchy, neúspěchy, radosti a zkušenosti. Co zrovna čtou a jak se mají. Společným jmenovatelem bývá nadšení a radost ze čtení. Uvádějí, že jim děti dobíjejí baterky, činnost seniorky obohacuje a na děti se těší. Několikrát ročně proběhne i setkání babiček. Například loni touto dobou to bylo setkání v knihovně na téma Dětská kniha. Společně vyráběly i dárky dětem do školek. Letos na jaře proběhlo setkání na téma Jak rozvíjet školkové děti pomocí hlavolamů a rébusů. Úspěch mívá i celorepublikové setkání Čtecích babiček v Praze na parníku, které organizuje Mezi námi o.p.s. Letos bude už 27. ročník. „Na těchto setkáních jde primárně o to, aby se čtecí babičky navzájem poznaly, nasdílely si své zkušenost, radosti i případné starosti. Je to jedinečná aktivita a je potřeba vytvářet prostor pro různé druhy setkávání,“ vysvětluje Sýkorová.
Do školek si nosí některé babičky svoje knihy, někde se pokračuje v tom, co již děti mají rozečtené. Jedna z babiček pohádky nečte, ale vypráví příběhy. Jednotná forma tedy neexistuje. Vše je na domluvě s učitelkami, které aktivitu Totemu vítají stejně jako děti. Ty nejmenší usínají většinou do deseti minut. Ty větší někdy poslouchají po celou dobu a neusnou, rády diskutují.
Nadšení je dost, co schází, jsou peníze
Cestovní náklady Totem nehradí. Babičky si cestu do školek platí samy, i to je důvod, proč obě strany preferují školku blízko bydliště. „Snažíme se najít lokalitu, která bude v dochozu nebo dojezdu. Máme i zájemkyně mimo Plzeň, kde se nám bohužel nedaří školku zajistit a dojíždění je problém. Ideální je školka v místě bydliště. V současné chvíli budeme jednu školku měnit právě z důvodu toho, že již čtecí babička nemůže dojíždět. Vždy se snažíme vyjít maximálně vstříc.“
Blanka Sýkorová z Mezigeneračního a dobrovolnického centra Totem proto založila na dárcovské platformě Znesnáze21 sbírku, která by mohla skrze laskavost lidí pomoci chodu a rozvoji projektu. „Koordinování projektu nás ročně vyjde na 200 tisíc korun. Peníze získáváme od velkých sponzorů, ale i dárců, kterých si velmi vážíme. Díky nim se můžeme postarat o hladkou čtecí misi 30 seniorů, kteří rozdávají radost více než pěti stovkám dětí,“ uzavírá.
Dobrovolnická činnost seniorů vzbuzuje u veřejnosti rozporuplné reakce. Někdy se setkávají s obdivem, jindy s výtkou okolí, že by měli šetřit síly. Někdy i výčitkou ze strany vlastní rodiny, která staví své zájmy v podobě potřeby hlídání dětí před potřebu a přání starého rodiče. Navzdory tomu seniorů dobrovolníků v Česku stále přibývá, stejně jako projektů, které jim chtějí jejich sny pomáhat uskutečnit.
