Kristina Mlejnková známá jako Koki je uznávaná make-up art stylistka, jejíž práci znáte i ze stránek WHAT. Na sociálních sítích dokazuje, že make-up může být umělecké dílo. Svým vzhledem vybočuje a stojí si za tím. Bylo to ale vždy bezbolestné?
Když jsem se sebou jako dítě chtěla něco udělat, tak jsem mohla. Třeba už ve dvanácti jsem měla obarvený vlasy. Mamka říkala, že pokud chci nějak vypadat, musím si za tím stát a čelit reakcím. Takže třeba na gymplu, když jsme chodili do jídelny přes sousední školu, kde si mě všichni kvůli vzhledu pamatovali, se z šaten ozývaly poznámky a posměšky a já si řekla: Á, přichází moje chvíle! Obrnila jsem se, zvedla hlavu a šla jako na módní přehlídce. Spolužačky se ptaly, jestli si uvědomuju, že na mě všichni ječej’ a já na to: „Jo, to vím a na tom stavím!“
Sebeláska je pro mě hodně přirozená díky zázemí, které jsem měla v rodině. Hlavně v mamce. Ona je největší milník v mém životě. Ovlivnila mě neuvěřitelně a vždycky, když jí to říkám, pláču, protože mě to dojímá. Říkala mi, že bych měla trochu vnímat, jak svět funguje, ale nemusím se mu tolik přizpůsobovat. Že mám dělat věci, které mě baví, jak nejlíp dokážu. Vždycky jsem z ní cítila, že mi fandí, že mě podpoří a chce mi pomáhat. A když v tomhle vyrůstáte, je to skvělý.
I přes moji šílenou pubertu jsem kvetla ve všech oblastech, co mě bavily. V době mého dospívání už začínaly sociální sítě, takže se posměšky objevily i tam, ale brala jsem to tak, že mě ty lidi zviditelňujou a že mi to třeba pomůže v kariéře. Vůbec netuším, kde se tenhle marketér v mé patnáctileté hlavě vzal.
Tetování jako lék
Všechna tetování patří k mému příběhu. Každé má jinou energii, která odpovídá době, kdy vznikalo. Spoustu jich třeba mám od bývalých partnerů, ale neznamená to, že bych na ty kresby měla zlost. Je to takovej můj deník. Jedno velký tetování na břiše bylo třeba po hodně bolavém rozchodu. Byla jsem už dospělá, takže jsme v tom vztahu řešili i rodinu. A když mi někdo, koho jsem milovala, řekl, že jsem extravagantní, že je mě moc a že nemůžu být matka jeho dětí, že se za mě stydí, strašně se mě to dotklo. Měla jsem pak vizi, že tetováním na břicho, které je symbolem plodnosti a ženskosti, tu kapitolu uzavřu. Otevírala jsem se skrze kůži na břiše, bolavé věci vycházely skrze vpichy ven, abych přijímala už jen dobrou energii. Tetování je pro mě terapie, spirituální proces, který probíhá skrz bolest.
Po tom rozchodu jsem jednu dobu zkoušela být úplně přirozená, abych zjistila, co to se mnou dělá, jestli nemám nějaký problém, který potřebuju kompenzovat vzhledem. Ale zjistila jsem, že tak to fakt není. Že mě extravagance baví a je to můj způsob sebevyjádření. A mám se taková ráda.
Sebelásku je třeba nezaměňovat s tím, že si na sebe dám nějakej vohoz, že něco zakryju. Lepší cesta je podle mě se opravdu navnímat a přijmout pravdu. K tomu je potřeba neztrácet naději, že se sebepřijetí dá různými cestami zlepšovat. U mě třeba přes jógu, sport, stravu… Snažím se být co nejvíc čistá, nepít moc alkohol, vnímat se, říkat si, co mě dělá šťastnou, proč mě některý věci štvou. Dělám si zkrátka takovou vlastní terapii. Jediný člověk, se kterým jste 24 hodin, jste vy sama, a tak se snažím, abych si to mohla užít i sama se sebou.
Nikam nepatřit
Nedokážu se někam zařadit. Myslím, že nejsem typická fashion make-up artistka, nebo blogerka, nebo fotografka. Beru se obecně jako umělec, protože mě baví tvořit a vyvolávat v lidech emoce. Někdy cítím trochu melancholii z toho, že vlastně nikam nepatřím, ale zároveň vím, že takhle jsem to já. Negativně to prožívám jen v nějakých slabších chvilkách, jsem zvyklá odmalička, že úplně nezapadám.
Moji fanoušci na Instagramu jsou skvělí. Je to supr skupina lidí, a jestli je něco spojuje, tak fakt, že jim dávám odvahu být sami sebou. To mi přijde fakt krásný. Taky myslím, že jsem lidi trochu naučila, že ti, kteří vybočujou, nemusí být jenom blázni a psychopati. Daří se mi trochu shodit zažitý pohled na extravagantní lidi. Navíc tam dochází k multigeneračnímu propojení. Často mě sleduje maminka s dcerou a kolikrát i babička, takže myslím, že nejsem vyloženě pro teenagery.
Všechny roviny krásy
V tom, jak se prezentuju a jak vypadám, se snažím dávat naději všem možným ženám. Každá máme jiný potenciál. Hrozně mě mrzí, když se jedna žena snaží druhé vtlačit svůj vizuál toho, co je krásné. Já mám ráda individualitu a osobitost, myslím, že je důležité pracovat s tím, co mám.
Ale neříkám, že jsem s tím nikdy neměla problém. Když mi bylo dvanáct, byla jsem už hodně ženská a cítila tlak od spolužáků, kteří začali vnímat moji sexuální stránku. Jednoduše řečeno po mně kluci už hodně brzo koukali. A asi proto, že propojování vzhledu a psychologie je moje celoživotní téma, chtěla jsem hledat i jiný roviny krásy. Chtěla jsem něco víc, než že budu obyčejná hezká holka, takže jsem se snažila prvoplánovou krásu skrýt. Ostříhala jsem si vlasy, udělala si jiný obočí, začala se jinak oblíkat a všimla jsem si, že mě najednou lidi vnímají jinak. Najednou jsem byla spíš ta zvláštní, zajímavá.
Už tehdy jsem se dostala k fotce. Fotila jsem autoportréty, spolužačky, všechno, co bylo kolem mě, protože mě fascinovala studie vizuálna. Jak lidi vypadají, jak funguje světlo. A i díky tomu jsem začala vnímat krásu úplně jinak. Třeba jedna moje spolužačka měla velkej nos a trápilo ji to. Ale mně připadala s tím černým mikádem a nádherným, obrovským, jakoby vytesaným, nosem neuvěřitelná a majestátní. Snažila jsem se vždycky oslavovat ženy a probouzet v nich skrze make-up a fotku jejich jedinečnost. Make-up je pro mě způsob, jak krásu a jedinečnost z lidí dostávat. I ze sebe.
