Celý srpen si můžete v obchodním centru Černý Most prohlédnout výstavu portrétů lidí, kteří byli ocenění v poslední sérii projektu Laskavec. S fotografem Janem Tichým jsme si povídali o focení na onkologii, v porodnici i na svatbě.
Projekt Laskavec, v němž Nadace Lilie & Karla Janečkových oceňuje lidi, kteří se nezištně starají o své okolí, o lidi i o zvířata, se začal rozvíjet v roce 2016. Fotograf Jan Tichý u toho byl od začátku, prvních pět sezon dokumentoval předávání šeků Laskavcům v sídle nadace a pořizoval portréty oceněných. Až později se přidal k týmu z nadace, který se s natáčecím štábem vydával za Laskavci do míst, kde bydlí nebo kde konají své dobré skutky. „Fotka u bílé zdi je někdy výhodná, ale když natáčíme a fotíme Laskavce v jeho prostředí, přijde mi to mnohem osobnější,“ říká.
Fotíte lidi, kteří většinou nejsou zvyklí na mediální zájem a třeba se neradi fotí. Jak s nimi na místě pracujete?
To pro mě není výjimka. Naprostá většina lidí, které běžně fotím, na focení není zvyklá a velká část to ani nemá ráda. Musel jsem se naučit udělat slušné fotky rychle, abych dlouho nikoho netrápil. Kouzlo focení je pro mě v rychlosti a improvizaci. Navíc mám fotoaparát, který při focení nemusí vydávat žádný zvuk. A když skoro není vidět, že mačkám spoušť, ani neblikají světla, člověk se lépe uvolní, v klidu si povídá a já zachytím momenty, které potřebuju. Není to pak žádné trápení ve stylu: teď se podívejte doleva, zvedněte hlavu… To dokáže lidi trošku iritovat. Často pak slyším feedback, že to focení nebyla „taková tragédie“. Čím rychlejší a nenápadnější to je, tím přirozenější portrét může být a to se nám docela daří.
Který z příběhů z poslední série Laskavce se vás osobně nejvíc dotknul?
Všechny mají něco do sebe a každý si z těch dvanácti příběhů může vybrat nějaký, který ho dojme. Hodně blízko mi byl projekt Lucie Svobodové, která pomáhá shánět peníze na vybavení pro nedonošence v porodnici u Apolináře. Apolinář je moje srdcovka, narodily se mi tam obě dvě děti. Manželka tam ležela na rizikovém oddělení, každý druhý den jsem za ní chodil, takže to prostředí velmi dobře znám. Vracet se na taková místa má pro mě hlubší význam, můžu vidět, co všechno se podařilo pro nedonošence a rodiče pořídit. Navíc jsem pak zjistil, že tento projekt pomáhala zakládat moje spolužačka ze střední školy.
V jakém prostředí pro vás bylo focení náročné?
Hodně silné to bylo na onkologii, kam Laskavkyně Venuše Rybová vezla šité čepice pro pacienty. Víte, že takové místo existuje, ale nenavštěvujete ho každý den, dokud se vás nemoc osobně nedotkne. Předem máte respekt i trošku obavu tam jít fotit, protože nevíte, co všechno budete muset řešit a jak moc emotivní to bude. Ale nakonec mě to pozitivně překvapilo, protože tam byl moc milý personál. I pacientka, která dochází na chemoterapie a vybírala si tam zrovna čepičku, byla velice milá a příjemná. Ve finále nebylo čeho se bát.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že setkání s Laskavci člověka vždy pozitivně nabije. Jaké pocity si z té práce odnášíte vy?
V prvních sezonách Laskavců jsem prostě fotil a tolik jsem neposlouchal, co se povídalo, protože jsem se soustředil na jiné vjemy. To je jako na svatbě – většinou neposlouchám, co říká oddávající, ale sleduju, kde svítí dobré světlo a kam si mám stoupnoust. Když jsem se ale víc ponořil do příběhů Laskavců, začal jsem si všímat, jak velké je mezi Laskavci procento lidí, kteří kolem sebe šíří ohromnou pozitivní energii. Někdo vejde do místnosti a úplně ji rozsvítí. To je třeba příklad Zuzany Vránové, která rozdává potraviny seniorům. Její energie je úplně neskutečná. Z dřívějších let si vybavuju třeba Veroniku Pospíšilovou, která založila školu v Kambodži, nebo Olgu Štrejbarovou z Ježíškových vnoučat. Důchodcům se obecně nevěnuje dost pozornosti a je nádherné, když někdo udělá projekt pro osamělé seniory v domovech důchodců. Některé projekty mají obrovskou sílu a dostanou se vám pod kůži. Je hezké vidět, co všechno Laskavci dělají, a že je možné si vybrat svoji cestu, té věřit a jít po ní.
Jsem rád, že můžeme potkávat takové lidi a ještě je navštěvovat a dělat jejich příběhy osobnějšími. Tím jsme udělali oproti minulým sezonám velký pokrok. Až mě mrzí, že jsme některé z dřívějška taky takhle nefotili. Když jsme začínali, byl projekt mnohem menší. Teď se mu věnuje víc lidí a neustále se zlepšuje.
Pomalu se rozjíždí další série Laskavce. Plánujete projekt do budoucna zase něčím ozvláštnit?
Nechci to zakřiknout, ale rád bych, aby se k digitálu přidala i analogová fotka a vznikla kolekce dvanácti portrétů z analogu, případně ze středního formátu, aby se daly lépe zvětšovat. Tím by se přidala umělecká hodnota. Pokud by se připravovala další výstava, mohly by se tam prezentovat. Ale nechci to dopředu slibovat, protože potřebujeme dvanáct povedených analogových fotek. Kdyby některé nevyšly nebo bych některé focení nestihnul, nechtělo by se mi je doplňovat digitálními.
Měl jste před focením Laskavců blízko ke společensky odpovědným projektům?
Když jsem byl na výšce, každé léto jsem jezdil na dobrovolnické tábory. To byly třítýdenní pobyty, během kterých jsme pět šest hodin denně pracovali za jídlo, ubytování a nějaký malý budget. Většinou jsme renovovali staré objekty ve Francii nebo ve Španělsku. Opravovali jsme starodávné kostely v horách, čistili zahrady… V té době jsem ten společenský přínos tolik nevnímal. Bylo mi dvacet a spíš mě na tom lákalo cestování a poznávání lidí. Když to ale vidím zpětně, udělali jsem tam kus práce a ty památky zase nějakou dobu vydrží. Potom jsme v Čechách pořádali roční fotografický kurz pro důchodce. Na tom jsem se hodně naučil. Něco si naplánujete, ale práce se starými lidmi je někdy pomalejší a musíte improvizovat. Nezáleží jen na tom, co si zvolím já, ale i na ostatních.
Jak jste se vůbec dostal k focení?
K focení jsem měl blízko odmalička. Bavilo mě pořád si něco cvakat kompaktním foťákem. Pak jsem dlouho žil v Irsku, kde jsem pracoval v továrně. Měl jsem tři dny práce a čtyři dny volna, a tak jsem měl hodně času intenzivněji se věnovat focení. Po noční směně jsem třeba hned ráno vyrazil fotit východ slunce. Nakupoval jsem si techniku a dost jsem se zlepšil. Když jsem pak dorazil do Čech, nenašel jsem práci, jakou bych si představoval, a měl jsem takovou naivní představu, že bude jednoduché začít fotit. Myslel jsem si, že jsem přece dobrý fotograf a krásně to zvládám, tak budu mít hodně práce. Ale nějakou dobu to trvalo. Až po nějakých čtyřech pěti letech to začala být stabilní práce, kterou pořád rozvíjím. V poslední době jsem k tomu třeba přidal i video.
Kam s foťákem vyrážíte, když zrovna nefotíte Laskavce?
Fotil jsem různé společenské akce. Na dlouhou dobu jsem zakotvil u svateb, ale těch jsem teď ubral, protože mám malé děti a nemůžu být každý víkend pryč. Spolupracuju s firmami, fotím pro ně portréty, dokumentuju vědecké projekty… Taky lektoruju pro značku Sony, vedu třeba sto workshopů za rok a školím prodejce. Ve volném čase dělám street fotografii, architekturu a na vyčištění hlavy i krajinky. Velký žrout času je pro mě i analogová fotografie: skenování, objevování filmů, chemie… Dřív jsem hodně cestoval a sportoval, ale to šlo do pozadí a focení je teď pro mě všechno. Je to smutné, že nemám vlastně skoro žádné jiné koníčky. (směje se) Moje práce je hodně různorodá. Asi by mě nebavilo fotit nonstop jen interiéry nebo svatby. Takhle jdu na svatbu a těším se. Všichni mě od té různorodosti zrazovali. Radili mi, ať dělám jednu věc a dělám ji dobře, ušetřím díky tomu čas na učení a nezaplatím tolik za výbavu. Ale to pro mě není cesta. Když budu dělat hodně různých věcí, bude mě to pořád bavit, což může být důležitější než ušetřit peníze a čas.
Na výstavě, která v pražském Centru Černý Most potrvá do 31. srpna, uvidíte dvanáct portrétů účastníků posledního cyklu projektu Laskavec, jejichž příběhy si můžete připomenout prostřednictvím QR kódů u vystavených fotografií anebo na našem webu. Výstava je přístupná zdarma a měla by být putovní, o jiných místech po republice se momentálně jedná. Další výstava fotografií z projektu Laskavec proběhne na podzim na piazzettě Národního divadla.
