Letní povídka vás vezme do bulharského ráje a nastíní záludnosti cestování s rodinou. „Někdo jezdí na dovolenou s ayahuaskou, já se svojí mámou,“ říká koučka Erika Bach, která začala s psaním humorně laděných povídek v době covidu. Proto je nazvala pozitivní covídky.
Balkánské dobrodružství
V naší rodině začalo balkánské dobrodružství ještě dávno před tím, než jsem se narodila. Zemí vyvolenou pro naše rodinné dovolené a potažmo i jakýsi životní styl mého bratra se stalo Bulharsko.
Nevím, zda nám bylo předurčeno komunisty nebo mámou, která pravidelně o letních prázdninách na měsíc do Bulharska s dětmi mizela. Nejprve s bráchou a ségrou autobusem do známého letoviska Sveti Vlas, kde měla Škodovka stanový tábor, a posléze i se mnou. Autobusem jsme se tam tehdy lopotili přes Rumunsko skoro tři dny, a to ještě za těžkýho bolševika, kdy jsme byli rádi, že nám po cestě bratři neodšroubovali pneumatiky z autobusu.
Ze své první návštěvy Bulharska si toho moc nepamatuji, snad jen to, že jsem tam poprvé jedla smažené rybičky, viděla tancovat medvěda na řetězu, když do tábora přišli kočovní cikáni, a koupala se v moři plném medúz, které byly velké jako talíře, a já je lovila a obalovala jako řízky, které pak máma musela jako jíst.
Když nebyla zrovna sezóna, Bulharsko nám po zbytek roku připomínala doma alespoň keramika a v zimě plesy, které pořádal mladoboleslavský Klub česko-bulharského přátelství, jehož se máti stala čestným členem, protože jeho součástí byl i její bulharský nápadník, pohledný lékárník Dobrev.
Bohužel nebo bohudík padly spolu s pádem komunismu i bulharské zájezdy, načež máti chtěla prozkoumat, podobně jako každý jiný, zbytek světa. A tak jsme moje dětství projezdili autobusem skoro celou Evropu.
Bulharsko pak koncem devadesátek znovu objevil můj bratr, kdy tam jezdil stopem vždy tak na dva měsíce. Našel tam totiž kousek ráje, naučil se bulharsky a získal spoustu opravdových přátel, kteří ho familiárně nazvali Rado-Čech.
Kousek od civilizace, tam, kde končí balkánské pohoří v moři, začíná krásná pláž, kde je svět ještě v pořádku. Není tam ani elektřina ani voda, jen moře, písek, les, delfíni a pohoda. Pravidelně po týdnu svého pobytu mi z ráje brácha volal, že mu došly prachy, ať mu nějaký pošlu. „No money, no funny, ségra,“ říkával. „A přijeď. Je to tady boží, skáčou tady zrovna kolem mě delfíni, určitě by se ti tady líbilo.“ Zpětně jsem ráda, že jsem tomuto pokušení skoro dvacet let odolávala, protože si nejsem jistá, kam by to mou životní dráhu hodilo.
Takže jsem svému, o třináct let staršímu bratrovi Radovanovi, který se stále radoval a celá rodina se o něj bála, posílala coby studentka pravidelně prázdninovou rentu „do ráje“. Jestli mu ty prachy došly, to nevím, protože jsem nikdy neměla jistotu, že si je vybral. Volal mi pokaždé z jiného bulharského čísla, protože si „komerční“ mobil pořídil až v době, kdy nebylo vyhnutí, a dodnes má pouze tlačítkový telefon.
Pokaždé jsem peníze posílala jinam, protože na otázku: „Kam ti to mám poslat?“ mi odpověděl: „To je jedno, ségra. Buď na Nesébar nebo do Vlasu.“
„No jasně, ale máš nějaký číslo účtu?“
„To nemám, pošli mi je buď do banky, nebo na poštu. Jen pak napiš, kam jsi to poslala.“ No, myslím, že bratrovo balkánské dobrodružství bylo divočejší než to moje, které ve skutečnosti začalo až o hodně let později s příchodem dětí.
Nápad zavítat opět do Bulharska, když byli kluci ještě malí, dostala máti, která se tam chystala jet zavzpomínat na „starý dobrý časy“ se svou kámoškou Jarunou. „Pojeď s klukama s námi,“ lákala mě nadšeně. Proč ne, říkala jsem si. Jsem stejně na mateřský, tak co doma. Alespoň mi máti s klukama pomůže a trochu si odpočinu, malovala jsem si naivně.
Johanovi byl tehdy rok a Kikimu tři. Už na letišti mě máti rychle vyvedla z omylu. Přeskákala všechny kontroly, aniž by mi pomohla s kočárem a kufry, jen aby byla v letadle první. Sotva zasedla, už s Jarunou začaly lemtat gin s tonikem a v tomto tempu pokračovaly i celou dovolenou, takže jsem nemohla spustit z očí ani děti, ani babičku.
Když se dívám na fotky z té doby, zpětně už rozumím tomu, proč jsem tehdy byla asi nejhubenější v životě. Já si nestačila ani sednout. Jedno dítě chtělo spát, druhé mi běhalo po hotelu, do toho mě máti úkolovala, ať jí přinesu kafe a sednu si s ní k nějakému jinému stolu, který vybrala ona, protože je nejlepší. A ať hlavně skočím na pláž zabrat ráno lehátka, abychom měly dobrého fleka.
Na pláži, když jsem si na chvíli lehla, že se budu opalovat, a řekla máti, ať mi na kluky koukne, jsem pak zjistila, že místo toho, aby si s nimi na břehu stavěla bábovičky, sedí na lehátku s cigárem a huláká na ně přes celou pláž, ať neběhají k moři. „To si je takhle můžu pohlídat sama,“ řekla jsem jedovatě a máti na to: „To můžeš, mně děti taky nikdo nehlídal.“
Takže na odpočinek jsem na dovolené nemohla ani pomyslet. K dětskému povyku jsem ještě navíc musela poslouchat mámu s Jarunou, které se pořád hádaly, jak je ta jedna blbá a co jí zase udělala nebo řekla. Na závěr pobytu to završila Jaruna, která mi oznámila, že s mojí mámou už teda nikdy nikam nejede, že to radši pojede sama do Análie. „Do Antálye myslíš asi, viď, do Turecka,“ usmála jsem se diplomaticky a v duchu se třískala smíchy.
Další bulharskou dovolenou jsme si s máti opět střihly o pár let později, kdy bylo Johanovi pět a Kikimu sedm. To už bylo víc v pohodě. Kluci si vyhráli i sami a já se trochu opálila. Dokonce nás navštívil i můj bratr, který za námi přijel z rajské pláže a zkritizoval naši konzumní dovolenou u bazénu, zatímco si v hotelové restauraci balil jointa na stole. No nic, rodinu si nevybíráš, říká se, i když já vím, že to není až tak úplná pravda.
Dovolenou jsme si užili všichni tentokrát parádně. Máti se každý večer přilepila na bar a s Rusy závodila, kdo vypije víc ginů s tonikem. A když se jí zrovna některý večer nechtělo dolů, tak na bar poslala alespoň kluky, ať jí nechají načepovat gin fizz do flašky. Kluci si užili kinderdisco i pouťové atrakce a máti jim koupila gumové hady. Já zase fotbalové dresy. Johan chtěl růžový a k tomu zlatý batoh se třpytkama, který se mu ohromně líbil. „To mu nekupuj, co z něj vyroste,“ popichovala mě máti. „Prosím tě, nevyšiluj, je ještě malej,“ obhajovala jsem Johana a v duchu si říkala, že v dnešní době genderové problematiky to snad kluk zvládne. A ať se to vyvrbí, jak chce, tak snad pochopí, že je opravdu kluk, když má pindíka, a nechá si ho. Když mi vysvětlil, že se mu líbí růžová, protože se líbí holkám a jemu se líbí holky ve školce, přestala jsem se bát.
Gin v lahvi
V den našeho odletu zavládl na burgaském letišti klasický chaos. Odjížděli snad všichni Češi, co na dovolené v Bulharsku byli, a Bulhaři nám to opravdu neulehčovali. Museli jsme zvážit kufry, a když byly moc těžké, věci z nich si po vrstvách obléct na sebe. Kontrolovali nás, jako kdybychom snad byli nějací pašeráci, a dokonce nám odvedli babičku na drogové testy. Kluci brečeli, že ji zavřou. Když se z kontroly vrátila a měli jsme jít na odbavení přes skener, tak jí z kabelky vytáhli flašku s vodou, kterou odmítala vyhodit. „Já mám těžkou cukrovku, na tu flašku mám nárok,“ hádala se s paní policistkou česky. „Niet, verboten,“ snažila se jí paní vysvětlit, že to opravdu nejde. A až v momentě, kdy si před ní máti začala manifestativně píchat inzulin do břicha, jí s mávnutím ruky tu flašku dala a pustila nás dál.
V letadle jsme si oddechli a těšili se domů. Ovšem dobrodružství nebralo konce. Kluci začali po lidech házet gumové hady, které jim babička koupila, a nastala totální panika. Já se bála, aby s námi ještě nouzově nepřistáli. Máti, když viděla, jak jsem na nervy, mi podala flašku s vodou a říká: „Prosím tě, napij se.“ Já se poslušně napila a při prvním loku mi zaskočilo. „Ale to je gin s tonikem, mami!“ vyprskla jsem. „No, dyť jo,“ usmála se máti. „Taky mi dalo práce, aby mi ho ta kráva na letišti nevyhodila.“
Pak nás na dva roky vyřadil z dovolenkování covid a do Bulharska jsem se vydala opět s máti, tentokrát ovšem bez dětí. Po covidovém dobrodružství, kdy jsem měla k normální práci ještě další role kuchařky, uklízečky, učitelky a posluhovačky všem, mě rozbolela záda natolik, že jsem se pomalu nemohla ani hnout. Máti mi jednoho červencového dne zavolala, ať se na vše vykašlu a jedu s ní do Bulharska, že už se na to nemůže koukat, jak jsem urvaná, a že si to spolu užijem.
„No nevim, jestli to nebude pro tebe ještě větší nálož,“ varoval mě můj muž Adam. „Někdo jezdí na dovolenou s ayahuaskou, já se svojí mámou,“ odvětila jsem smířlivě a ještě ten večer koupila lístky do Burgasu. Letět jsme měly druhý den ráno, ale za žádnou cenu jsem nemohla najít ubytování. „Mami, to je v čudu, nemáme ubytko.“
„To neřeš, hlavně, že letíme. Něco tam najdem,“ odpověděla odvážná pětasedmdesátnice ráno před odletem.
Nakonec jsem sehnala přes Airbnb něco v letadle a vydaly jsme se na cestu. Bylo to super. Na letišti v Burgasu nás vyzvedl Emil, bratrův bulharský kamarád, který nás dopravil na náš krásný apartmán v Obzoru, kde jsme měly každá svůj pokoj, což byla moje podmínka. Každý den jsme vyrážely k moři a do restaurace, povídaly si a bavilo nás to. Kupodivu jsme se ani nehádaly, a tak týden utekl jako voda. Přijel za námi na návštěvu i můj brácha a mně se najednou nechtělo domů.
Pár dní po mém návratu jsme měli jet karavanem do Chorvatska a já si najednou tu cestu neuměla představit. Den před odletem z Bulharska volám Adamovi a říkám: „Prosím tě, já bych tady nejradši zůstala. Bojím se, že to v tom autě neodsedím. Nechce se ti s dětma přijet sem za mnou, že bych tady na vás počkala?“
„No, tak jako můžeme,“ odpověděl Adam a já byla nejšťastnější na světě. Ráno máti odletěla sama a já zůstala s tím, že mám týden pro sebe, než Adam s dětmi dorazí.
„Přijeď za mnou na pláž, je to kousek,“ volal mi ráno brácha. „Vem si tágo nebo jeď stopem, já na tebe počkám u krámu.“ „No dobře,“ vystoupila jsem ze své komfortní zóny a z příjemného apartmánu a vydala se, jen s plážovou taškou, plavkami, šátkem a slunečními brýlemi na cestu.
Dle instrukcí jsem taxikářovi vysvětlila, kam potřebuji, a ten mě trochu nejistě odvezl. Vystoupila jsem „u krámu“, kde už na mě čekal bratr v plavkách a s koženou brašnou. „Co to táhneš, ségra, seš strašně komerční.“
„Nic,“ divím se, čemu se diví. „Tady nic nepotřebuješ, ani plavky,“ usmál se. Pane jo, říkala jsem si v duchu a představila si film The beach s Leonardem DiCapriem.
Ušli jsme asi dva kilometry po pláži a ocitli jsme se na opuštěném místě, plném nahých lidí. Všichni byli zavěšení v hamakách na pláži nebo v lese a byli buď zhulení nebo v těžké meditaci. „Tady se ti bude líbit, ségra,“ poznamenal bratr a zavedl mě za kmetem lesa, aby mě představil. „Tady tě musí přijmout, víš, seznámit se s tebou, abys sem zase mohla.“ Ok, no, tak snad mě přijmou, říkala jsem si.
Po dni v této divočině, kdy si v lese všichni vaří na ohni, který si sami rozdělají, kde se na záchod chodí do díry v zemi a nádobí se myje v moři pískem a mořskou vodou, kde se plavky nenosí, a naopak voda je tady vzácnost, ale jsou tak nějak všichni na sebe milí, nikdo se s nikým nehádá, děti si hrají v naprosté svobodě a klid opravdu vládne celým lesem i pláží, kde si večer při ohni všichni společně zazpívají a zahrajou a měsíc svítí jako kolo od vozu, jsem se jaksi zapomněla a z původního „pojedu večer domů“ se stal týdenní pobyt, kde jsem opravdu nepotřebovala nic. Kartáček na zuby mi brácha velkoryse půjčil.
Pravda, sice jsem vypadala těžce jako lesana, ale své výhody to mělo. Zjistila jsem, že člověk nepotřebuje k životu opravdu nic, že to nejdůležitější je umění zastavit se, dopřát si trochu nepohodlí, zbavit se všeho, co ho tíží, a teprve pak může najít svou cestu, udělat změnu, získat odpověď na svou otázku nebo najít to, co hledá. Protože nejdůležitější je potkat se opět sám se sebou a to jde v dnešním hektickém světě při stylu života, kterým žijeme, hodně těžko. Takže díky brácho za tohle balkánský dobrodružství, který určitě ještě neskončilo. A co bylo pak, když za mnou přijela rodinka? A co další návštěva ráje o rok později? A co na to máti? O tom zase někdy příště…
Erika Bach
Life coach, business mentorka a marketing managerka s vášní odemykat potenciál svých klientů a nakopnout je k tomu, aby žili své sny v podnikání i dalších oblastech. Autorka motivačního zápisníku Můj deník vděčnosti, který je průvodcem na cestě k pozitivnějšímu vnímání sebe sama i okolí. Pozitivní covídky začala psát v době pandemie za podobným účelem – pobavit a naladit čtenáře na pozitivnější vlnu. „Mám ráda sdílení příběhů, radost, smích. A tak pro ty, kteří ještě nezapomněli žít, nebo pro ty, kteří si na to znovu chtějí vzpomenout, píšu tyto historky z mé rodiny. Historky, které se opravdu staly,“ říká Erika.
