Chuť bonparů na patře, ploužák na lyžáku a karetní hra Prší cestou autobusem místo Tik Toku. Přinášíme ukázku z třicet let starých deníkových zápisků spisovatelky Ivy Hadj Moussa, které fungují jako stroj času.
Úterý, 2. února 1993
Dnes proběhla slavnostní inaugurace 1. prezidenta ČR Václava Havla. Jsem na něj pyšná, je hrozně chytrý a hodný. A je na ženský (kouká mu to z vočí a z toho, jak se usmívá). Myslím, že jsem jeho typ. Nelíbím se všem, ale jemu bych se podle mě líbila. Musím si od něj něco přečíst. Ale bojím se, že to bude moc intelektuální. Já intelektuálkou nejspíš nikdy nebudu – nemám na to trpělivost.
Zase jsem byla na běžkách. Sníh je skvělej, svět je s ním hezčí. Což vlastně nejspíš znamená, že na světě je hodně co přikrývat.
Přáli jsme tetě Maruš k svátku. Dostala jsem tam horkou čokoládu a vaječňák. U nás v rodině se naprosto ignoruje, kolik vám je let – jak je oslava a nejsi vysloveně dítě, tak piješ.
Čtvrtek, 4. února 1993
V televizi bylo o Islandu, je tam moc sopek a že lidi jsou tam morální, takže kolikrát ani nezamykají kolo, auto nebo dům. Chtěla bych se tam strašně podívat. Možná bych tam jednou mohla žít. Pokud bych byla úspěšná. Chovala bych se tam slušně.
Pátek, 5. února 1993
Zítra jedeme za 50 Kč na šumavskou Kvildu. S Radkou. Lenka je s Vendulou na Fantomu v Líšnici. Doufám, že to nedostanu. To bych vážně nerada, abych si uprostřed svahů musela vyměňovat vložku v nějaký kadibudce. Proč musíme mít my, ženy, takový problémy! Mužský mají prostě pinďoura a žádný starosti s krvácením, ani s ničím jiným. Ale mužskej bych bejt nechtěla, ani kdybych měla tu možnost.
Sobota, 6. února 1993
Právě jsem přijela ze Šumavy. Představ si, můj milý deníčku, kdo tam byl! Grégr nejel, a tak byla Radka trochu nasupěná. Cesta tam nic moc. Bolela mě hlava, ale Radka měla prášek, tak to přestalo. M. měl na hlavě sportovní čelenku – modrý šátek s puntíky bílými. Nakecala jsem mu, že po škole půjdu na dojičku nebo na drůbežářku. Docela se tomu smál.
M. umí docela dobře lyžovat. Vypadá u toho dobře. Jako z nějaký reklamy. Chytila jsem tam takovýho broučka, což bylo v takový zimě dost pozoruhodný, možná skoro zázrak. Brouk v mrazu? Myslela jsem, že hmyz v zimě spí. M. ho dal na kámen a pak mi ho zase přinesl. Byla mi děsná zima, ale podle mě to bylo částečně z nervů. Celý den jsem se třásla.
V autobuse jsme si s Radkou sedly dozadu, M. se přihnal a sednul si mezi nás. Radka šla pak o sedačku dopředějc, aby nám nezacláněla. Je to fakt dobrá kamarádka. Hráli jsme karty – prší. Pak jsme kecali o všem možném. M. říkal, že příští rok bude chodit do tanečních. Trochu mě u té představy bodlo u srdce, když jsem si ho představila s nějakou holkou v krásných šatech, jak se k ní tiskne tělo na tělo. Dobře vím, co s chlapama udělá tancování ploužáku. Je to fyziologická reakce.
Pak si lehl na můj svetr a řekl mi, že hezky voní. Ale jinak mě docela ignoroval a moc se na mě nedíval. A zjistila jsem, že je pěkný prase, protože si vzal do huby žvejkačku z mojí huby. Dal mi bonbon bompar, zelenej – ten je nejlepší, a pak žlutej. Dávala jsem mu do pusy ovocný čočky, který mi dala mamka na cestu. Asi nepředpokládala, že je budu dávat nějakýmu klukovi přímo na jazyk, to kdyby věděla!
Mamka je hrozně cudná a když je v televizi erotická scéna, jde zalít kytky nebo se ptá, co budeme chtít zítra k obědu.
Pozval mě do kina na Addamsovu rodinu. Takže se na mě po dlouhý době usmálo štěstí? Vsadím se, že teď si dá zase obrovskou pauzu. Tak do léta. Děkuju, bože můj! Co asi budu psát zítra?
Neděle, 7. února 1993
Do kina jsme s Vendulou přišly pozdě, už běžely úvodní titulky. Nasr*lo mě, že sedím vedle Honzy a né vedle M. Film byl nudnej, vůbec se mi to nelíbilo. Trapas.
Pak na náměstí přijel taťka, řekli jsme si s M. jenom „čau“ a pak na sebe koukali. Taťka se mě pak ptal: „Kdo to byl? Ředitelskej?“ Tak jsem řekla, že jo. Snad si taťka nemyslí, že spolu chodíme, nebo že jsem do M. zamilovaná. Jímá mě hrůza z toho, že by to se mnou chtěl třeba probírat, nebo tak něco.
Pondělí, 8. února 1993
Fyzika – byla jsem tasená, Kubrt mi dal vypočítat příklad. Nejdřív jsem nevěděla, jak na to, a začala jsem se pěkně potit a předstírala jsem, že přemýšlím (je mi na omdlení ještě teď), ale naštěstí přišla Kokosová, abych se s ní šla koukat na televizi na „Náš venkov“, byl tam náš strejda ze mlýna a mluvil tam o agroturistice a úctě ke krajině. Bůh existuje!
Ráno jsem jela na angličtinu. O těláku jsme se starým Himlem hráli košíkovou. Nedala jsem asi ze 35 ani jeden koš. To je hrozný. Asi jsem se ztrapnila. Já prostě na sport nejsem, jsem něco jako Metráček, akorát že nejsem tak hrozně tlustá.
Úterý, 9. února, 1993
Taťka koupil jablka sparťany a hnusný banány. Ve televizi bylo, že v Mongolsku žije víc koní než lidí, asi sedm milionů. To je fajn představa. Koně jsou lepší než lidi – je to vidět na první pohled. Neexistuje snad jedinej kůň, co by byl hnusnej, proradnej nebo vrah a úchyl.
Nic moc se mi nechce. Bude Medúza. Dostala jsem to. Nesnáším školu. Je to hnus. Proč to nejde bez známek? Proč nás pořád učitelé terorizujou a ponižujou? Proč, proč? Proč?
Iva Hadj Moussa
Píšu, někdy i kreslím. Knížky, reklamní texty i vtipy. Snažím se vychovávat pubertálního syna. Ve volném čase venčím psa nebo se různě povaluji po kavárnách – anebo se kývám do rytmu na metalovém koncertu. Loni vyšla zatím má poslední kniha, román Havířovina.
