Publicista Dan Buettner věnoval pátrání po tajemství dlouhověkosti dvacet let svého života. Procestoval při tom svět, napsal několik knih a natočil dokument Jak se dožít stovky: Tajemství modrých zón, který v září bodoval ve sledovanosti na Netflixu.
Čtyřdílný dokument, který měl na Netflixu premiéru na konci srpna, mapuje cestu amerického badatele po tzv. modrých zónach, jak nazývá oblasti, kde se lidé dožívají sta let častěji než jinde ve světě. A proč vlastně modré zóny? Dokument připomíná doktora Gianniho Pese z univerzity v Sassari, který zkoumal výjimečnou dlouhověkost některých obyvatel italské Sardinie. Místa s nezvykle vysokým výskytem stoletých si v mapě ostrova označoval modrým puntíkem. Bylo jich tam tolik, že se slévaly do modré skvrny. Svá zjištění publikoval v roce 1999.
V tomtéž roce se Dan Buettner rozhodl ověřit vědecké poznatky, které vyzdvihly japonský ostrov Okinawa jako místo, kde se lidé dožívají nejvyššího věku na světě. Buettner se tehdy do Japonska nevydal s cílem převrátit zdravotnictví vzhůru nohama. Hnala ho touha po poznání. Byl vášnivým cestovatelem a cyklistou, rád poznával svět a lidi a přicházel věcem na kloub.
Postupně dával dohromady studie a data z různých koutů světa, hledal souvislosti a podobnosti mezi obyvateli japonského ostrova Okinawa, italské Sardinie a kalifornské komunity v Loma Linda a začal je skládat do uceleného konceptu. Ten publikoval pod označením modré zóny v roce 2005 v časopise National Geographic. Následně rozšířil počet modrých zón o kostarický poloostrov Nicoya a řeckou Ikarii na současných pět.
Jak to dělají Japonci?
Dokument říká, že na Okinawě je nízký výskyt cukrovky a nemocí srdce, jen minimum demence a lidé se dožívají stovky výrazně častěji než ve Spojených státech. V USA se ze 100 tisíc osob dožije stovky pouhá dvacítka, na Okinawě se to podaří 81 lidem.
Americký úřad pro kontrolu léčiv doporučuje dospělému člověku přijímat 2000 kalorií denně, ale ve skutečnosti Američané přijmou denně 3600 kalorií. Dokument ukazuje, jaké triky používají výrobci a prodejci, aby přiměli spotřebitele kupovat víc jídla a konzumovat víc, než je nutné. Stravovací návyky na Okinawě jsou jiné. Tam se lidé drží se spotřebou kolem 2000 kalorií denně, protože jejich strava založená na zelenině nebo mořských řasách má nižší nutriční hodnotu.
V domácnostech u starých lidí na Okinawě si Buettner všiml, že tu často chybějí židle. Lidé sedí na podlaze, což je nutí posilovat nohy a střed těla a trénovat rovnováhu. V Americe je jedním z deseti nejčastějších úmrtí starých lidí pád. Tráví mnoho času v křeslech a na židlích a neprocvičují svaly. Okinawané mají zahrádky, o které se starají. To je vede přirozenou cestou k nenáročné, ale pravidelné aktivitě. Zakládají také skupiny moai, které si vzájemně pomáhají, a uržují díky tomu vztahy, scházejí se, vyprávějí, zpívají.
„Ve Spojených státech máme epidemii osamělosti,“ vysvětluje Buettner. „Nedávno Američané zjistili, že naše samota nás může stát 15 let života. Neexistuje zázračný lék, který by nám prodloužil život o 15 let, ale na Okinawě tyto roky získávají pouze tím, že si najdou přátele, spojí se s nimi, tráví s nimi každý den část svého času.“ Tato myšlenka mu otevřela oči v hledání další faktorů, které mají vliv na dlouhověkost, kromě těch obligátních, jako jsou strava a pohyb. Lidé si tam užívají přítomnost. A také dodržují koncept ikigai – věnují se něčemu, co má smysl a co tu po sobě mohou zanechat. Okinawané nemají slovo pro důchod. Stále pracují i ve vysokém věku, zaměstnávají mysl i tělo. Mají důvod, proč ráno vstát.
Dr. Makoto Suzuki, který se zabývá studiem dlouhověkosti na Okinawě, k tomu říká: „Myslím, že ikigai je hlavním faktorem ovlivňujícím duševní zdraví stoletých. Když ztratíme své ikigai, zemřeme.“
Kde najít smysl života
Japonský profesor Ken Mogi v roce 2018 vydal knihu Ikigai – japonská cesta k nalezení smyslu života, v níž se zabývá fenoménem, z něhož se můžeme leccos přiučit.
Název ikigai vychází ze slov iki – život a gai – smysl. Ikigai je čistě subjektivní, ale není lehké ho najít. Je to něco, v čem jste dobří, co vás baví, zároveň je to užitečné pro ostatní a můžete za to dostat zaplaceno. Ale jen tolik, kolik stačí k obživě. Víc peněz ke štěstí nevede.
Kdo má ikigai, pracuje kvůli seberealizaci a potěšení z práce samotné. Když najdete v něčem uspokojení, nebudete se obávat selhání nebo toho, že je někdo lepší než vy. Nebojte se změny, využívejte všech příležitostí. Stačí malé, pomalé krůčky. Dávat si hned na startu přehnané cíle vede akorát tak k frustraci po prvním nezdaru.
Ikigai se netýká jen výběru povolání. Odráží se v každodennosti, je to způsob myšlení, životní optimismus. Věnujte se drobnostem, které samy o sobě nepůsobí důležitě, skládají však mozaiku naplněného života. Pro mnohé Japonce je ikigai přirozené. Praktikují zen buddhismus, díky němuž umí prožívat přítomný okamžik a ctít cestu, která je cílem.
Mogiho kniha popisuje zvyky Japonců a jejich povahu, jejíž součástí je kodawari – pečlivost a oddanost práci a soustředění na detail. Nemusí to být nic výjimečného, i prodavači a řemeslníci chtějí ze sebe vydat maximum. Nesnaží se pracovní postupy ošidit a ulít se, jsou hrdí na to, co a jak dělají. Proto je tam běžný vysoký standard služeb, vše funguje přesně a na čas.
Obyvatelé země vycházejícího slunce brzy vstávají, nejen kvůli vítání slunečních paprsků. Ráno je mozek nejlépe nastavený na akci a tvůrčí činnost. Zápasníci sumó například trénují už před snídaní. V kancelářích i v parku mladí i staří společně cvičí podle ranní rozhlasové rozcvičky, čímž posilují týmového ducha. Japonsko je převážně kolektivistická země. V konceptu ikigai to neznamená obětovat vlastní ambice ve prospěch ostatních, ale uplatňovat své potřeby v souladu s okolím. Každý je jiný, všichni jsou však důležití a bez zdánlivě nepodstatných činností vykonaných druhými by celek harmonicky nefungoval. Když nebude společnost zdravá a udržitelná, nebude se dařit ani jednotlivci. Japonci taky vědí, že si musí udržet čisté životní prostředí, chtějí-li v něm spokojeně žít.
„Mé setkání s Okinawou mě poučilo, že obyčejné drobnosti přispívají k dlouhověkosti více než cokoli jiného,“ podotýká Buettner, který současně s dokumentem pustil do světa svoji novou knihu – The Blue Zones: Secrets of Living Longer.
Zdroje:
Dan Buettner: Modré zóny
Jak se dožít stovky: Tajemství modrých zón
Ken Mogi: Ikigai – japonská cesta k nalezení smyslu života
