Lektorka a fundraiserka Markéta Brabcová se v organizaci Konsent věnuje prevenci sexuálního násilí. Nás zajímaly především situace, kdy je obtěžující osobou někdo v nadřízené pozici, a taky to, jestli už se naše společnost posunula dál od obecně zažitých klišé typu, že je přece normální, když šéfové spí se svými sekretářkami.
Když spoluorganizovala volební iniciativu Zakroužkuj ženu, dostala se poprvé do kontaktu s Johannou Nejedlovou, zakladatelkou nevládní organizace Konsent, která se zabývá prevencí sexuálního násilí a obtěžování. S Konsentem navázala dlouhodobou spolupráci a jako lektorka s kolegyněmi vede interaktivní workshopy pro školy, univerzity, firmy či pracující v barech a klubech. Učí se tam, jak nastavit bezpečné prostředí a rozpoznat šikanu nebo sexuální obtěžování, jak reagovat a jak tomu předcházet.
Jak se naše společnost staví k sexuálnímu obtěžování? Lepší se to?
Tématu určitě pomáhá veřejná i odborná diskuze. I když je občas dost zapálená, vnímám posun napříč generacemi. Uvědomujeme si, že chování, které jsme dřív tolerovali nebo považovali za neproblematické jako právě sexuální obtěžování, v pořádku není. To, že bylo něco normalizováno, neznamená, že je to normální. A jsem moc ráda, že se u nás stále častěji publikují reportáže, články a knihy, které téma otevírají a kriticky nahlíží.
Stále ale dochází ke zlehčování problematiky sexuálního násilí a obtěžování. S tím se, mám pocit, setkáváme pořád víc než dost. Vyskakuje na nás v podobě sexistických reklam, nevhodných komentářů, stereotypních představ o tom, na co se hodí ženy a jak se chovají správní chlapi. Velmi problematická je za mě také představa, že si za obtěžování nebo násilí mohou osoby samy, třeba proto, že se nějakým způsobem chovaly (třeba že šly s kolegou po práci na drink) nebo oblékaly (třeba že si vzaly přiléhavé šaty) a nebo že se neohradily. Ohradit se totiž není vždycky jednoduché, třeba když vás obtěžuje člověk, který zároveň rozhoduje o tom, jestli budete mít schválenou dovolenou nebo jakou dostanete známku. Navíc myslím, že si všichni dokážeme představit, jak složité někdy může být vymezit se vůči našim nejbližším nebo vůči kamarádům. V akademickém nebo profesionálním prostředí to pak pochopitelně může být mnohem náročnější.
Když se mluví o zneužívání v práci nebo ve škole, většinou si představíme staršího, výše postaveného muže a mladší ženu. Děje se to i v jiných případech?
Obětí zneužívání se může stát úplně každý. Každopádně z výzkumů víme, že některé osoby jsou riziku obtěžování či zneužívání vystaveny více než jiné. Jde zejména o LGBTQ+ osoby, o zástupce národnostních či etnických minorit, ale také o ženy. Obtěžování s sebou může nést aspekt zneužití mocenského postavení ‒ když se takového chování dopouští osoba, která ví, že má nad svojí obětí mocenskou převahu a pravděpodobně jí takové chování může projít. A ve firmách, ve kterých jsou na vyšších pozicích častěji nebo téměř výhradně zastoupeni muži, pak pochopitelně tento typ obtěžování bude směřovat právě od vysoce postavených mužů směrem k podřízeným zaměstnankyním či zaměstnancům.
Co když to zkusí někdo z druhé strany a nabídne sex výměnou za výhodu?
Takové situace mohou nastávat, nicméně je na místě ptát se, proč k nim dochází. Pokud je v profesním prostředí jasně nastavený a spravedlivý systém kariérního růstu či odměňování, neměla by nám nabídka sexu pomoci, spíše naopak. Zaměstnavatel či vyučující by měl v takové situaci ze své autoritativní pozice dát jasně najevo, že je takové chování nepřijatelné a nemělo by se opakovat. Ovšem pokud se nezachová profesionálně, napomáhá vytvářet prostředí, které akceptuje sex jako bernou minci.
Proč zneužitá strana často problém nenahlásí?
Důvodů je spousta. Může to být proto, že šikanovaná či obtěžovaná osoba neví, na koho by se mohla obrátit. Stává se také, že nevěří tomu, že by nahlášení vedlo k nějaké změně nebo její situaci vyřešilo. Naopak se může bát, že bude označená za „hysterickou“, že přehání nebo že nechápe legraci – prostě že bude celá situace shozená jako něco nepodstatného. Může se dokonce bát toho, že bude za nahlášení potrestána, formálně či neformálně. Třeba tím, že by jí nadřízený zadával méně zajímavé práce nebo by ji dokonce mohl jako problematickou vyhodit.
Jak vůbec předcházet toxickému chování z mocenské pozice?
Důležité je mít nastavený systém řešení situací, kdy k obtěžujícímu chování dojde. Měl by být transparentní, měl by jasně stanovovat, jaké chování je nežádoucí a co následuje, pokud se ho někdo dopustí. V takových případech ale už jde o damage control ‒ ještě důležitější je prevence, tedy aby ideálně k takovému chování vůbec nedocházelo. Pravidelná školení a vzdělávání na školách a ve firmách pomáhá nastavovat hranice bezpečného prostředí a otevírat diskuzi.
A pokud jsou vztahy mezi šéfem a podřízenou nebo mezi učitelem a studentkou konsensuální? Jak doporučujete v takových případech postupovat?
To, že konsensuální vztahy na pracovišti vznikají, víme, a snažit se tomu nějakým způsobem zabránit je asi nereálné. Co ale reálné je, je mít nastavenou policy, kdy je potřeba o vzniklých vztazích informovat tak, aby bylo možno předejít zvýhodňování a neférovému zacházení a pracovní prostředí zůstalo i tak dostatečně transparentní a spravedlivé pro všechny.
Vedle toho vztahy mezi studujícími a vyučujícími jsou za nás problematické vždy. Ne všechny vztahy vyústí ve svatbu a pokračují šťastně až do smrti. A v případě, kdy vztahy skončí, jsou to častěji studující, kteří studium opouští. Přitom právě oni mají právo na vzdělání a univerzita by k nim měla přistupovat profesionálně a snažit se eliminovat všechny překážky, které by jim v cestě ke vzdělání mohly stát. Vyučující mají navíc zvláštní postavení a zodpovědnost, která z jejich pozice vyplývá, a měli by být ti „rozumnější“ a na vztahy, alespoň v průběhu studia, se svými studujícími nepřistupovat. A takové vztahy, ať fungují či ne, ovlivňují vedle samotných partnerů celý kolektiv. A pokud nedopadnou dobře, odráží se také na celkové image fakulty či univerzity.
