Do povědomí veřejnosti se Silvie Dymáková dostala, když natočila dokument Šmejdi. Teď už pět let pomáhá seniorům a samoživitelům a před rokem kvůli tomu založila Nadační fond Příběhy. „Někdy říkám, že jsem v životě měla dva velké sny. Pracovat v televizi a pomáhat lidem. První polovinu života jsem strávila prací v médiích, v té druhé bych už ráda věnovala víc prostoru pomáhání.“
„Když mi bylo třináct, byla jsem v léčebně Luže-Košumberk, kde jsem se léčila po úrazu páteře. Nelíbilo se mi, jaká atmosféra tam panuje, a poprvé jsem viděla, jak vypadá šikana. Starší holky často utiskovaly mladší děti a chovaly se k nim opravdu špatně. A pamatuji si, že jsem řešila, jak to změnit. Tenkrát se mi podařilo přesměrovat pozornost oněch uzurpátorek jinam, na jinou činnost a měla jsem z toho velikou radost, že ti mladší mají klid,“ vzpomíná Silvie Dymáková na svůj první dobrý pocit z toho, že někomu pomohla.
Organicky se potřeba být platná a pomáhat rozjela až o několik let později, kdy začala dobrovolničit a poznala práci se seniory i s lidmi bez domova. „Prolnulo se to s mojí prací v televizním zpravodajství, kde mě od začátku lákala sociální témata. V televizi jsem přišla na to, že když se mediální síla uchopí správně, může i pomáhat.“
O tom, že myslí své odhodlání vážně, dala vědět tím, že před časem se svým partnerem založila Nadační fond Příběhy.
„Cítila jsem, že chci našemu pomáhání dát nějaký oficiální tvar a už nechci pomáhat ,na pankáče‘, ale chci začít budovat organizaci,“ vysvětluje Silive. Založení fondu sice nešlo hladce, ale cesta k vytouženému cíli ji posílila. „Přineslo mi to velmi silný pocit toho, že jsem na správné cestě. Vím, že svoji energii investuji správně.“
„Překážek se nebojím, problémy jsou od toho, aby se překonávaly!“
Při návštěvách v bytech a domech seniorů i podnájmech samoživitelek se setkává velmi často s úzkostmi a obavami jejich obyvatel způsobenými špatnou informovaností nebo byrokracií. Aby jim dokázala správně pomoct, neváhá si neustále doplňovat vzdělání. Poté, co loni absolvovala půlroční intenzivní výcvik Kompletní krizové intervence, nastoupila letos na obor sociální práce na univerzitě v Hradci Králové.
„Učím syna, že je v pořádku se ozvat a postavit se za sebe a své hodnoty.“
Práce novináře nejsou zdaleka jen tiskovky se stoly plnými chlebíčků. Novinařina je dřina, kde vás z jedné strany tlačí čas před uzávěrkou a z druhé téma, které chcete odevzdat bezchybně zpracované. Nad vámi stojí editor a na záda klepe dotčený nebo vystrašený respondent. A vy to musíte ustát v zájmu svého přesvědčení. Někdy i s výhružkami a manipulací ze stran, které nechtějí odhalovat pravdu. Jde jim výborně čelit do chvíle, než se stanete rodičem. Pak teprve začnete mít obavu a přicházíte o odhodlání jít do všeho po hlavě v zájmu pravdy a spravedlnosti.
Silvie by o tom mohla vyprávět. Na všechny působí jako velmi energický, uvědomělý a odhodlaný člověk, kterého nic nezastaví. Tím nejsilnějším soupeřem jsou ale emoce. Je těžké stát před zlomeným člověkem, kterému pomáháte, a po zavření dveří od bytu na jeho trápení zapomenout.
„Odvahu už takovou nemám, mám syna, nejsem už zodpovědná jen za sebe, a proto už se chovám tak, abych ho svým chováním nevystavila jakémukoli nebezpečí. Zároveň ho ale učím, že je v pořádku se ozvat, postavit se za sebe a své hodnoty. Nicméně bych přidala, že jsem i člověk emotivní, nejsem moc obalená ochrannou krustou, takže někdy samozřejmě něco pronikne dovnitř a zabolí to. Teď zrovna vybavujeme byt seniorce, která odešla od partnera a skončila na ubytovně. Je tam jen postel a holé zdi. Nic víc. Ale pokud chci působit v téhle sféře, musím to umět překonávat i zpracovávat, musím mít dobře nastavené vyrovnávací mechanismy. To je klíčové a bez toho by to nešlo.“
Byt pro samoživitelku, kde platí méně než v azylovém domě
Silva přiznává, že pomoc samoživitelkám je náročná disciplína, ve které přišla o část své důvěřivosti kvůli snahám její pomoci zneužít. Přesto na pomoc nezanevřela, jen už je schopná lépe rozpoznávat, kde je skutečně třeba. Má skvělý tým pomocníků v čele s partnerem Petrem a kolegou Martinem, kteří jsou v kontaktu s rodinami, rozváží nákupy a občas pomůžou například s opravami nebo výmalbou.
„Pomáháme s potravinami, zajišťujeme dětem terapeutické tábory, už jsme jednomu seniorovi platili hospicový pobyt, jedné mamince jsme teď sehnali pro bono právníka. Máme v Mostě k dispozici garsonku, do které jsme za snížené nájemné bez kauce a provize ubytovali maminku samoživitelku. Platí u nás méně, než platila v azylovém domě. A systém máme nastavený tak, že když bude mít dobrou platební morálku, dostane při odchodu z bytu ještě cca 20 tisíc korun na to, aby mohla zaplatit kauci v dalším bytě. Takových bytů bych chtěla pořídit v Ústeckém kraji víc, ale vše je o financích.“
A právě s těmi může pomoci každý.
Pomoc i pro Ježíškova vnoučata
„Jsem moc ráda, že je můj partner Petr součástí fondu. Je důležitou složkou, věci spolu řešíme, radíme se, dává mi jiný úhel pohledu, je hodně racionální a věcný. Úskalí to zatím pro mě a doufám, že ani pro něj, nemá žádné. Díky fondu se oba dál vzděláváme, rozšiřujeme si obzory. Já řeším tu ,nudnou práci‘ v pozadí, sháním peníze, kontroluji papíry, hlídám, aby všechno sedělo správně. Jsem produkční i logista a on řeší věci v terénu. Rozváží nákupy, pomáhá stěhovat nábytek, jsou chvíle, kdy jsme oba skladníci ‒ prostě děláme, co je třeba,“ nechává Silvie nakouknout pod pokličku fungování fondu.
Není ale nic, co by zůstávalo veřejnosti skryté. Silvie je velmi otevřený člověk, který umí být laskavý, ale přímý. Nechodí nikdy kolem horké kaše, což je právě v této oblasti pro obě strany velmi potřebné a otevírá i cesty k případným partnerům. Jedním z nich je Nadační fond Českého rozhlasu prostřednictvím svého projektu Ježíškova vnoučata, který se snaží ulehčit život osamělým seniorům. Díky spojení sil mohla Silvie v tomto roce pořídit štědré nákupy pro 200 seniorů.
Bohužel někdy myslíme víc na cizí než na vlastní děti
„Jsme neskutečně štědří dárci. Solidarita v nás je. Obrovská. Už jsme to jako národ dokázali mnohokrát. Umíme být i laskaví. Ale v otázce laskavosti mě trápí jedna věc. Mám pocit, že mnohdy jsme laskavější k cizím lidem než k vlastním dětem. Cítím, že to je něco, na čem bychom měli hodně zapracovat. Naučit se primárně chovat laskavě a s respektem ke svým dětem. Vnímat je, poslouchat, co nám říkají, jaká mají přání a touhy. Nebagatelizovat jejich názory,“ posteskla si Silvie, která je mámou předškoláka Vojty, kterého společně s jeho tátou vedou kromě jiného k finanční gramotnosti. Aby on sám jednou nemusel čelit problémům, které tak často Silvie ve své práci vidí.
Jak pomáhat, aby to mělo smysl? Lidé v nouzi nejsou sběrný dvůr
„Vždycky radím: nepomáhat bez rozmyslu. Osobně mám dvě místa, na která bych přispívala, kdybych neměla fond. Je to platforma Znesnáze21 a Nadační fond Terezy Pergnerové. Slabé stránky v systému pomoci vnímám ve chvíli, kdy se stane něco velkého. Lidé chtějí pomáhat, ale už se nesnaží zjistit, co je potřeba, jestli je to vůbec žádoucí. Konkrétním případem jsou tornádo na Moravě, válka na Ukrajině nebo povodně. Hodně lidí jede s nějakou pomoci někam naslepo a vůbec si neuvědomují, že i přes to, že mají dobrou vůli, můžou spíš uškodit. Pomoc musí být koordinovaná, není možné vozit věci, které nejsou potřeba, na místo, na kterém překáží. A také si pořád dost lidí plete charitu s tím, že se zbaví rozbitých, nefunkčních věcí a roztrhaného oblečení. Lidé v jakékoli nouzi nejsou odpadkový koš ani sběrný dvůr. A tohle jde změnit jenom tím, že o tom budeme pořád dokola mluvit a mluvit,“ upozorňuje Silvie Dymáková.
Zkreslené představy o fungování neziskovek
Pro mnoho lidí funguje slovo neziskovky jako červený hadr na býka. Volají po jejich zrušení, vidí je jako černou díru, ve které mizí peníze ve prospěch jejich vedení, aniž by pro to měli nějaké konkrétní důvody. A to i přesto, že neziskový sektor plní v České republice nezastupitelnou roli a pomáhá tam, kam stát nedosáhne. A že je takových míst požehnaně.
Své zkušenosti s podobnými přístupy má i Silva: „Neziskový sektor je hodně důležitý, ale mám pocit, že není pro širší veřejnost moc přehledný a je těžko uchopitelný. Já sama narážím v okolí na to, že když máme fond, je v něm samo od sebe plno peněz. Jako by se automaticky s jeho založením zjevil bezedný měšec. Ale tak to není. Ty peníze musíme sehnat. Musíme chodit, žádat, prosit, prezentovat. Je to úsilí, je to práce, je to nedílnou součástí fungování.“
Pro zisk jsou lidé někdy schopní pohřbít i vlastní rodinu
Práce v sociální oblasti je náročná a mnohdy nevděčná a Silive přiznává, že byly i chvilky, kdy se chtěla na všechno vykašlat. „Když jsem opakovaně narážela na to, že někdo zdramatizuje svůj příběh tak, že už je to za hranou. A to jen proto, aby získal prospěch. Uvedu dva příklady, ale mám jich více. První je, když mi jedna samoživitelka vyprávěla příběh o strašlivé autonehodě, při které jí zemřeli rodiče i první syn. Něco mi tam nesedělo, ale pořád jsem si říkala, to by si přece nevymyslela. Nicméně světýlko ve mně pořád blikalo a tak jsem se sebezapřením požádala o jejich úmrtní listy. Vůbec jsem se při tom necítila dobře, ale udělala jsem to. Slíbila mi je, prý je našla, ale nemohla je vyfotit, protože se jí zrovna rozbil foťák. Pak ztratila klíč k bedně, ve které dokumenty byly. A důvod střídal důvod. Začala jsem tedy pátrat a mrtvého syna jsem našla na Facebooku, živého, zdravého a veselého, jak žije se svými údajně mrtvými prarodiči úplně někde jinde.“
„Během covidu jsem zase narazila na ženu, která pohřbila svého muže a zůstala sama s dětmi. Pan údajně zemřel na covid. Jenže díky komunikaci s jinou organizací, u které také žádala pomoc, se ukázalo, že v jiné verzi uhořel. Pro jinou organizaci se zase utopil. I tady jsem pak těsně před konfrontací chtěla úmrtí list a její situace se zázrakem z minuty na minutu zlepšila, už nic nepotřebovala. Konfrontaci jsme se ale nevyhnuly a bylo to velmi ošklivé a agresivní, z její strany, pochopitelně. Napsala mi, že má dva svědky na to, že jsme jí žádnou velkou pomoc nepředali, že poskytnuté potraviny byly v hodnotě maximálně 500 kč a že to není podvod, ale přestupek. Byla to profesionálka, která uměla naprosto perfektně zahrát i slzy a hysterický pláč. To jsou přesně momenty, kdy jsem to chtěla vzdát.“
„Mám ráda, když můžu měnit věci, které mi vadí.“
Říká se, že je snadnější pomáhat jiným než sám sobě. I proto se v oblasti charity nezřídka potkáte s někým, kdo je sám v nouzi nebo se pere s těžkým životním osudem, a přesto pomáhá jiným. Silvie Dymákové si tím kdysi sama prošla.
„Před mnoha lety bylo pro mě pomáhání jakýmsi únikem, protože bylo snazší řešit druhé než řešit sebe. Což ale není zdravé pro nikoho. Teď už to tak dávno nemám, ale pořád i osobně znám dost lidí, kteří jsou v pomáhajících profesích, protože je to pro ně pohodlnější než řešit vlastní životy. Možná je to nedílnou součástí té životní cesty, možná si tím musí projít každý, nevím. Ale když je to zdravý vztah, může dotyčný být pro své klienty inspirací. A co mi to dává? Nikam neutíkám, naprosto vědomě dělím svůj čas a jsem ráda, že můžu smysluplně využívat možnosti, které mi život přináší. Mám ráda, když můžu měnit věci, které mi vadí, a když přesně vím, kam a ke komu peníze od dárců jdou. Dává mi to pocit, že jsem na správné cestě,“ ohlíží se Silvie.
Laskavci i ti další
„Pomáhání má mnoho podob. Já jsem spojila síly s naším hlavním podporovatelem a jeho ženou Kateřinou. Každý rok rozdávají na veřejně prospěšné projekty hodně peněz a já mám obrovské štěstí a jsem neskutečně vděčná, že část míří i k nám. Oni nám pomáhají pomáhat, bez nich by to nešlo. A i jim se to ,zvrtává‘, protože částka, kterou pouští do kultivace společnosti, je rok od roku vyšší. Kateřina nám dává i nábytek, který už doma nepotřebují, a my ho vhodně umístíme. A je to také ona, díky komu máme k dispozici již zmiňovaný byt v Mostě. Hodně se mi také líbí parta, kterou přes projekt Laskavec dává dohromady Karel Janeček. Tam jsem našla mnoho úžasných duší, které mě inspirují jenom tím, že jsou. A líbí se mi i aktivity Nory Fridrichové v Šatníku. Nora věří tomu, co dělá, a mezi myšlenkou a realizací je u ní naprosto minimální mezera. Něco ji napadne, tak to provede, a moc neřeší, co by nemuselo vyjít. A funguje jí to. To mi je hodně blízké,” uzavírá vyprávění Silvie Dymáková, která má pořád spoustu plánů a cílů, za kterými si s odhodláním jde.
Za své úsilí získala v roce 2020 od Nadace Lilie & Karla Janečkových ocenění Laskavec. V září odstartovala už šestá série projektu. Pokud znáte i vy někoho, kdo nezištně pomáhá a přináší radost jiným, můžete ho nominovat zde.
