Na party baví ostatní, žije však sama s kocourem a trápí ji nedostatek lásky. „Stáří neutečeme, ale můžeme ukázat jeho krásu,“ říká ve filmu Vika!, který uvede festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Na programu má řadu snímků, které přinášejí silné ženské příběhy.
O stáří a plnění snů
Jak si představujete klasickou babičku? Hraje si s vnoučaty a na stole voní bábovka, kterou jim právě upekla? Tak takovou scénu v životě Wirginie Szmyt neuvidíte. S vnoučaty se vídá párkrát do roka spíš přes telefon a péct neumí. Zato umí skvěle ovládat mixážní pult. Říká si Wika a mladí i staří ji v Polsku znají jako tamější nejstarší DJku. O jejím životě, který s image rozverné a cool DJky příliš neladí, toho ovšem moc nevědí.
Wirginia Szmyt přišla na svět na silvestra roku 1938 ve Vilniusu. Do jejího dětství zasáhla druhá světová válka, v níž přišla o část rodiny. Vystudovala speciální a rehabilitační pedagogiku a třicet let pracovala v nápravném zařízení pro mladistvé. Když přišel čas odejít do důchodu, nechtěla jen sedět doma a koukat z okna. Rozhodla se plnit si své sny a bojovat za ně. Začala pořádat výlety a akce pro seniory, aby je motivovala k aktivnímu životnímu stylu. „Co je senilita? Nic než duševní stav. Pokud někdo nemá vůli žít, je starý už ve čtyřiceti,“ vysvětluje svůj přístup.
Pořídila si sluchátka a zásobu CDček a na diskotékách v hlavním polském městě Varšavě hraje house i rock ‚n‘ roll. Seniorům, kteří díky její hudbě překonávají osamělost, i lidem mladším, než jsou její vnoučata. Návštěvníci parties ve Wice vidí cool babičku. Její vlastní synové však z jejího koníčku, kvůli kterému tráví noci po klubech, tak velkou radost nemají. Vyčítají jí, že se s nimi málo vídá, a raději by ji viděli v tradičnější roli babičky. Melancholický dokument Vika! odkrývá osamělost a bolavé rány na duši ovdovělé ženy, která žije sama v paneláku jen se svým kocourem. „Stáří neutečeme, ale můžeme ukazovat jeho krásu,“ říká Wika v letošní filmové novince Vika!
Polská dokumentaristka Agnieszka Zwiefka emotivní portrét DJky Wiky doplňuje stylizovanými muzikálovými čísly. Stejný filmový postup použila už u svého dokumentu Královna ticha z roku 2014 o romské holčičce, která se navzdory svému sluchovému postižení zamiluje do tance.
Ženy v Jihlavě
Film Vika! v české premiéře uvede Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci Souhvězdí, která se zaměřuje na výjimečné světové dokumenty z posledního roku. Patří k nim i snímek estonské režisérky Anny Hints Sestry z kouřové sauny, který nechá diváky nahlédnout do sauny, jejíž návštěvnice vzájemně sdílejí beze studu své zkušenosti a názory na menstruaci, těhotenství i patriarchát.
Ženským tématům se věnuje také téměř tříhodinová freska Naše tělo, v níž francouzská dokumentaristka Claire Simon v ordinacích či na chirurgickém sále snímala obrazy zachycující intimitu lidských těl i duší při porodu nebo třeba při změně pohlaví.
Film Čtyři dcery na pomezí dokumentu a fikce rekonstruuje bolestnou událost v životě tuniské uklízečky Olfy, jejíž dvě dcery zmizely beze stopy. Zabývá se komplikovaností vztahu matek a dcer, ale i otázkami svědomí a viny.
Silný příběh přináší dokument Sedm zim v Teheránu o studentce architektury, kterou se na pracovní schůzce pokusil znásilnit starší muž. Studentka ho v sebeobraně pobodala a navzdory mezinárodním protestům za to byla odsouzena k smrti.
V programové sekci Česká radost festival uvede výběr z české tvorby. Představí se zde dokument Jarmily Štukové Moje nová tvář, který sleduje Martinu, jež se učí adaptovat na novou realitu poté, co ji bývalý partner polil kyselinou. Snímek O Baripen – Odkaz Eleny Lackovej přiblíží život významné romské spisovatelky a sociální pracovnice Eleny Lackové, ve filmu vystoupí i její pravnučka Alžběta Ferencová známá jako zpěvačka Zea.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů se koná od 24. do 29. října v Jihlavě. Mezi jeho hosty bude patřit například maďarský režisér a scenárista Béla Tarr, který zde převezme Cenu za přínos světové kinematografii.
