Dlouho v ní lidé viděli Lucku z Vyprávěj, teď si ji spojují hlavně s postavou přísné policejní šéfky Drápové ze seriálu Případy 1. oddělení. Získala cenu Thálie, hraje v divadlech Ungelt, v Řeznické nebo v Komorním divadle Kalich. V jaké roli si herečka Lucie Štěpánková připadala trapná, jak to má doma s udržitelností a v čem školila sousedy?
Bylo už na základní škole vidět, že z vás jednou bude herečka?
Ne. Učitelky dokonce odrazovaly moje rodiče, aby mi nepodepisovali přihlášku na konzervatoř, protože to v sobě vůbec nemám. Teď se jim nedivím, protože já jsem vůbec nebyla extrovertní dítě a styděla jsem se. Ale děkuju rodičům za to, že mě podpořili a přihlášku mi nakonec podepsali.
Docela často od herců slýchám, že jsou introverti a nepatří k dravým typům. Co vás na té profesi lákalo? Vždyť je to psychicky náročné, pořád před lidmi, pořád mezi lidmi.
Můžu se schovávat za postavy, které jsou, mám pocit, daleko zajímavější než já. Díky tomu se můžu projevit a je to pro mě i terapie. Měla jsem štěstí na kamarádku, se kterou jsem objevovala svět fantazie. Tam to podle mě začalo. Hrály jsme si různé role a pak si společně daly přihlášku na konzervatoř. Je pravda, že když mám být někde sama za sebe, je to někdy velké přemáhání.
Když se dostanete do situace, která se necítíte sama za sebe příjemně, nepřepne vám to do herecké polohy, jako byste hrála někoho jiného?
To moc neumím. V takových situacích se vnitřně posiluju tím, že si řeknu: „Máš dvě děti, už nejsi malá holka, tak jednej jako dospělý člověk.“ Nemám ráda hry, a když cítím kalkulaci nebo manipulaci, je mi to protivné. Takže svůj potenciál vlastně v běžném životě vůbec nevyužívám. (směje se)
Asi vám v takových situacích může pomoct, že vás lidé poznávají a pak na vás třeba budou milejší. Hrála jste ve sledovaných seriálech jako Vyprávěj nebo Ulice. Pořád vám to připomínají?
Dlouhou dobu jsem byla jenom Lucka z Vyprávěj, teď už se to přehouplo. Teď už jsem paní Drápová z 1. oddělení. Což tedy není příjemný skok, ale na druhou stranu jsem ráda, že ta role v lidech tak zarezonovala. Je hezké a milé, když mě lidi poznají a ocení nějakou roli. O osobní přístup se ale snažím i v běžném životě. Mám ráda osobní vztahy třeba s prodavačkami. Myslím, že by se nám všem žilo líp, kdybychom se víc koukali do očí a vnímali toho druhého. Snažím se tak žít, aniž bych využívala svou známost.
Sedíme v kavárně u Karlova náměstí, kousek od místa, kde bydlíte. Máte tu své oblíbené pekaře a další prodejce?
Ano. Mně dělá dobře, když se lokálně známe. Musím říct, že jsem i školila lidi u nás v domě. Mám pocit, že by se lidi měli zdravit, i když žijí ve velkém domě a neznají se.
Jak jste je školila? Napsala jste jim to na nástěnku?
Ne, to ne. (směje se) Pár sousedů jsem naučila zdravit významným opakováním „dobrého dne“. Podle mě to tak má být. Nástěnku nemáme, ale dcery vyvěsily kolem dveří obrázky, které nakreslily, a občas se nám nějaký ztratil. A tak holky napsaly do výtahu výzvu, že je to jejich výstava a ať už se to neopakuje.
Nebo mohly začít obrázky prodávat a rozjet v domě podnikání.
Zatím si je kupuju za 5 až 10 korun já doma. Uspořádají výstavu a vybídnou mě, jestli si chci něco koupit.
Bují v nich výtvarný talent? Co z nich podle vás bude?
Nevím. Ještě mají čas se rozhodnout. Teď jsem je vzala na nějakou akci a asi třicetkrát odpovídaly na otázku, jestli budou herečky jako maminka, až mi to bylo vlastně líto. Nerada bych jim vzala možnost se rozhodnout a zatím si jen hrát. Ať dělají, co chtějí, a ať je to baví.
Tuto neděli uvede Česká televize nový film Cesta do tmy, který přináší silné rodinné téma.
Otec tam řeší problematický vztah s dcerou, která se stane drogově závislou, a podřídí jí celý svůj život. Systém u nás bohužel příliš nefunguje a policisté nomohou dealery zatknout, i když ví, že mají drogy u sebe. Hlavní postava, kterou hraje Matěj Hádek, se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou a vypořádává se s tím po svém. Ale pak přichází otázka, jestli má právo vzít život člověku, který prodává drogy. Je to přece člověk. Já hraju jeho bývalou přítelkyni, kterou jeho dcera nebyla schopna přijmout. Je to moc hezký, dojemný a napínavý příběh.
Když jste četla scénář, co vás napadalo v souvislosti s tím, že máte dvě dcery, které dorůstají do „nebezpečeného“ věku?
V tomto jsem hodně obezřetná. Cítím, že je dost jednoduché k takovým věcem sklouznout. Dotýká se mě to, ač nemám žádnou velkou zkušenost nebo v okolí nikoho, kdo by spadl do těžkých drog. Myslím si, že by se o tom mělo mluvit. Když s dětmi potkáme někoho, na kom je vidět, že je na drogách, snažím se to dětem vysvětlovat. Ti lidé třeba vystudovali vysokou školu a měli život před sebou, ale drogy je úplně semlely. Myslím, že každá závislost je špatná. Teď třeba řešíme závislost na různých elektronických přístrojích. Tomu je těžké uniknout. Vidím sama u sebe, že telefon držím v ruce častěji, než bych chtěla.
Silný vztah rodiče, který bojuje za své dítě, byl také linkou minisérie Matematika zločinu, kterou letos uvedlo Voyo. Tam hrajete novinářku Magdalenu Sodomkovou, která otevřela případ Tomáše Tomana, jenž byl odsouzen za vraždu na základě chybného posudku. Setkaly jste se s Magdalenou Sodomkovou osobně?
Její podcast, kterým je seriál inspirovaný, jsem měla naposlouchaný i pozpátku, četla jsem knížku i rozhovory. Ale nejvíc mi dalo to, když jsem se s ní mohla potkat. Hodně jsme si sedly, Magdalena se mi otevřela a řekla mi myslím spoustu věcí, které by leckomu nesvěřila. Toho si vážím, protože to roli dodalo osobní rozměr.
Máte v sobě taky takové pnutí bojovat za spravedlnost?
Musím říct, že když jsem ten podcast slyšela, dělalo se mi až fyzicky špatně. Nesnáším nespravedlnost. Nesnáším slovo „nesnáším“, a když už ho použiju, musí to stát za to. A nesnáším arogantní chování. To z podcastu taky čišelo, jak se lidé chovali k ženám nebo k odsouzeným. Je šílené, jak k sobě lidé přistupují jen na základě toho, že si vás nějak zaškatulkují.
Tomanova matka za něj bojovala na úkor svého života, jako jediná od začátku věřila, že je odsouzený nespravedlivě. Dovedete si představit, že byste taky takhle bojovala za své dítě?
Jsem lvice. Jakmile je děje nespravedlnost, jsem schopná se i porvat. Ale jsem taky diplomat a radši všechno řeším bez konfliktu. Je to o lidech. Když spolu lidi mluví, vždy se to dá nějak vyřešit. I když zrovna Matematika zločinu je obrázek toho, že ne vždycky to funguje. V tom jsem asi naivka.
Seriály na Voyo vznikají podle zásad zeleného natáčení, tedy s maximální šetrností k životnímu prostředí. Jak jste to při natáčení Matematiky zločinu pocítila z pohledu herečky?
Tam jsem tenhle přístup poznala poprvé. V cateringu jsme měli dny bez masa, dostali jsme svoje lahve na vodu, aby se neplýtvalo a nehromadily se pytle umělohmotných kelímků. Na odlíčení jsme dostali každý svůj látkový polštářek, který se vždycky vypral, a nemusely se používat jednorázové. Vybavuju si jenom příjemné věci. Nemůžu říct, že bych se něčeho musela vzdát. Vlastně z toho mám radost, že se nad tím přemýšlí.
Jak to máte s udržitelností doma?
Snažím se vyhýbat plastu, třídím, mám doma i ty látkové polštářky na odličování. Snažím se nenakupovat tolik oblečení. Teď jsem viděla dokument o tom, že se spotřebují jen 3 % textilní produkce a spousta se toho vyhazuje. I proto se snažím přemýšlet nad svým šatníkem. Raději chci mít pár kvalitních kousků, které se dají vzájemně kombinovat, než nakoupit hromadu triček, která se za chvilku vytahají a jsou k ničemu.
Platí u vás to klišé, že se herečky, které si v práci dostatečně užijí kostýmů a zdobení, v civilu oblékají spíš jednoduše?
Líbí se mi pozorovat kolegy, kteří jsou vystajlovaní a mají to v malíčku, já ale úplně nejsem ten typ. Musím na to mít náladu. Když se cítím dobře, nosím barevnější věci a chci mít šmrnc, a když lítám s dětmi po kroužcích, jsem schopná strávit den v teplácích. Nejdůležitější je pro mě pohodlnost a nerada na sebe strhávám pozornost. Když jsem chodila na základní školu, moje o pět let starší sestra už měla boty na podpatcích. Jednou jsem si je půjčila a šla v nich do školy. Samozřejmě jsem v nich neuměla chodit a asi pět minut od školy jsem si je sundala a došla to bosky, protože jsem cítila, že tu extravaganci a jinakost neunesu. Na to člověk musí mít náturu.
Ve které roli jste byla nejvíc jiná? Nejvíc sama proti sobě?
Asi to byla ta Drápová v Případech 1. oddělení, protože s ní jsem neměla společného téměr nic. A ještě ta uniforma! Připadala jsem si jako šestnáctiletá holka, která si hraje na policajtku, a sama jsem si vnitřně připadala trapná. To jsem se musela hodně překonávat.
Na co se připravujete teď?
Pořád natáčíme seriál Zlatá labuť, kde mám hezkou roli, a divadelní sezona je v plném proudu. Mám na repertoáru pět představení a téměř polovinu měsíce trávím večery v divadle. Taky se teď dost věnuju dabingu, což je pro mě nová poloha, která mě dost baví. Sloužit herci, kterého vidím na plátně, je úplně jiná disciplína.
Tam jste ještě víc schovaná.
Přesně.
Komu jste propůjčila hlas?
Moje asi největší příležitost je hlavní role v seriálu na Netflixu Orange is the New Black z prostředí americké ženské věznice. To je skvělý seriál, každá postava je vykreslená tak, že jim absolutně věříte. Bavilo mě to nejen dabovat, ale pak na to i koukat.
Líbí se mi, jak hezky spisovně mluvíte.
Ráda mluvím spisovně. Přiznám se, že mi leckdy vadí třeba na scénářích Zlaté labutě, když mám říkat například „mladej“ kluk. Mám pocit, že to tomu nesluší. Co můžu, to si přepíšu do spisovné češtiny. Je mi to blízké a přirozené. Mám pocit, že to je hezký.
Chtěla jste říct hezké.
Teď jste mě dostala. (směje se)
