Minulý týden odstartoval sedmý ročník projektu, který propojuje generace a probouzí v lidech solidaritu a soucit. Impulsem k jeho založení přitom bylo jedno velké naštvání. V rozhovoru nám Olí Štrejbarová povídala nejen o Ježíškových vnoučatech, ale i o své hypersenzitivitě, kterou cítí spíš jako handicap.
Olí Štrejbarová je spjata s řadou dobročinných aktivit a právem si za to už v roce 2017 vysloužila ocenění Laskavec. Její projekt Ježíškova vnoučata, který každoročně probíhá od poloviny listopadu do konce prosince, vybízí veřejnost k tomu, aby plnila přání seniorů. „Loni jsme překročili hranici 100 tisíc splněných přání. Ale víme, že jich je daleko více, protože někteří lidé se přes Ježíškova vnoučata našli a už nemají potřebu vkládat přání do našeho systému. Už jsou prostě přátelé, často rodina a Vánoce tráví společně. A to je také hlavní smysl všeho. Abychom zatočili se samotou seniorů nadobro, aby se dárci do domovů vraceli,“ říká.
Jaký dárek vám v posledních letech udělal největší radost? A neříkejte mi, že nejlepším dárkem pro vás je dávat radost druhým.
Budete se divit, ale fakt jo. Jsem divná, mně vážně „vadí“ dostávat dárky. Vždycky mám pocit, že neumím dostatečně projevit vděčnost, protože já věci nemám ráda. To zní taky divně, bože, jak já z toho vybruslím. Zkrátka na věcech nelpím a rychle je posílám dál, takže se pak i snadno stane, že se k někomu obloukem jeho dárek vrátí. Ale něco zcela jiného je dárek, který mi někdo vyrobí. Namaluje, uplete, slepí… Takové dárky vážně miluju a na rozdíl od jiných věcí se mnou tím životem dál putují.
Měla jste od dětství tendenci pomáhat ostatním? Zajímaly vás příběhy lidí z vašeho okolí?
Považuju to spíš za svůj handicap. Dlouhodobě mě tížilo a omezovalo to, že jsem se vždy upnula ve skupině jinak veselých a bujarých lidí na někoho, ze kterého jsem cítila, že není úplně v pohodě. Až léty jsem zjistila, že se tomu říká hypersezitivita, kterou trpí 20 % populace. A ano, vážně někdy trpí. S kamarády jsme už na střední bojovali vehementně za práva zvířat. Někdy i způsoby, které se moc nezamlouvaly mojí mámě a učitelům, ale to už k odhodlanému mládí patří.
Tak to už chápu, proč jste stála u zrodu řady dobročinných projektů.
Měla jsem víc aktivit, které měly za cíl pomáhat. Například s Láskou pro hospic. Lidé z celého světa mi do facebookové skupiny Láska ve městě posílali obrázky srdíček (v kaluži, na nebi, v polévce, kdekoli) a já z toho tiskla látku. Z té mámy v nouzi a senioři šili tašky, trenýrky a polštáře. Třetina výdělku šla jim, třetina na další (tehdy předraženou) látku, třetina na nákup postelí pro domácí hospic v Třebíči, protože jich měli akutní nedostatek a lidé stáli frontu na to, aby jejich blízcí mohli umírat doma. To mě štvalo. A když mě něco štve, moc nepřemýšlím a hned se pustím do práce. Bez větších plánů. Takže jsem udělala i Kousek tebe. Tam mi zase jihlavská charita „dohazovala“ osamocené lidi, kteří potřebují společnost. A já jim opět prostřednictvím facebookové skupiny sháněla dobrovolníky a dařilo se to skvěle. Toho člověka jsem navštívila, popovídala si s ním, udělala fotku a spolu s jeho příběhem poslala dál. Asi z toho mého monologu chápete, že na Facebook, na který jiní nadávají, nedám dopustit. Stál za všemi mými projekty, které pomáhaly a pomáhají.
A to jsme ještě nezmínily všechny vaše aktivity. V poslední době jste také spojená s dárcovskou platformou znesnáze21.
Spolupráce se znesnáze21 mě neskutečně těší a naplňuje. Nejen kvůli té skvělé partě, kterou jsem tam našla, ale i pro výsledky, které to přináší. Mým úkolem, k němuž jsem se dobrovolně zavázala, je psát články o lidech, kteří potřebují pomoc, kteří si sbírku založili. Udělat všechno proto, aby se o ní dozvědělo co nejvíce lidí, a tím se zvedla šance na její úspěch.
Říct si o pomoc je pro většinu z nich, pro většinu z nás, velmi těžké. A oni to dokázali. Potřebují podporu, aby svůj sen, svůj cíl dotáhli a já jim ji chci dát. To, že o svých životních osudech otevřeně mluví, navíc může skrze medializaci pomáhat i dalším lidem v podobné situaci a ze zpětné vazby vím, že tomu tak skutečně je. Ta smysluplnost mě ohromně nabíjí. Když pak slyším třeba rozhovor s tím člověkem v rozhlase, v průběhu toho vysílání se podívám, jak se daří jeho sbírce, a čísla mi skáčou před očima, vidím výsledek své práce a žene mě to dál. A to, co mi potom ten člověk napíše, jak teď může jeho syn na operaci nebo že budou mít střechu nad hlavou nebo jen to, že se konečně přestal bát o svém trápení mluvit… Pomáhá to i mně, srovnat si hodnoty, uvědomit si, proč tady jsme.
Teď je v běhu další ročník vašeho nejspíš nejvýraznějšího projektu Ježíškova vnoučata. Jaký byl prvotní impuls k jeho založení?
Natáčela jsem v dětském domově při předávání dárků od veřejnosti a jeden chlapec hodil mp3 přehrávač do koše, protože tuhle značku nechtěl. Mě to hrozně nakrklo. Něco jsem mu i řekla. Ale hlavně jsem si to nesla v sobě. Za pár dní jsem natáčela reportáž v domově seniorů. Tam bylo tak prázdno a smutno. Ptala jsem se ředitele, se vzpomínkou z předchozích dnů, jestli tam někdo nosí těm osamělým seniorům dárky. Jen se usmál, že kdo jako. Tak jsem ještě ten večer založila zase facebookovou skupinu: Ježíškova vnoučata a vyzvala mailem všechny domovy v kraji, ať posílají přání svých seniorů.
„Chytila“ se veřejnost rychle a začala přání plnit?
Hodně jsem se bála, že když přání nikdo nesplní, budu muset já. Protože už jsem to samozřejmě slíbila. Ale zájem byl obrovský. Skupina měla najednou tisíce členů a lidé se ptali po dalších seznamech přání. Věděla jsem, že už se bát nemusím. Že teď jen musím najít cestu, jak se dostat k více osamělým seniorům a k více dárcům. A tak jsem oslovila vedení Českého rozhlasu, kde jsem pracovala. Věděla jsem moc dobře, jaký má dosah, a že by to mohl vzít jako svou veřejnoprávní službu. A díky pár skvělým lidem v rozhlasu se to povedlo a další ročník už probíhal pod jeho hlavičkou.
Co všechno v tomto projektu dnes máte na starosti a kolik práce to pro vás znamená? Asi nemáte napilno jen před Vánocemi.
Oficiálně se starám o PR. Ale jelikož jsme na celý projekt jen tři, včetně paní ředitelky Nadačního fondu Českého rozhlasu, je jasné, že jen u toho to nezůstává. Nicméně celoročně se starám jak o oficiální profil Ježíškových vnoučat, tak o tu zmiňovanou stále fungující skupinu Ježíškova vnoučata, Instagram, mailovou poštu vnoucata.pr@rozhlas.cz a komunikaci jako takovou. Ale i všechna „písmenka“, tedy texty webu, rádiových spotů, videospotů, tiskových zpráv atd., se rodi na mé klávesnici počítače.
Kolik přání se tam zatím objevilo a jak rychle se daří je plnit?
Přání bývá každoročně na začátku, v půli listopadu, kolem pěti tisíc a pryč jsou vetšinou do tří dnů. Ale postupně přibývají další až do Vánoc. V průměru jich bývá každý rok patnáct tisíc. A drtivá většina z nich se splní. Tedy trpný rod není na místě – splní je úžasná Ježíškova vnoučata!
Co když se některá splnit nepodaří?
Ta dražší přání, která zůstanou nesplněná, hradíme ze sbírky, která běží souběžně na Darujme.cz.
Peníze, které zbydou i po tom, pak slouží pro celoroční radost seniorů. Hradíme zvířecí – animoterapeutické návštěvy, které tolik milují, nebo virtuální brýle. Díky nim cestují po světě i vesmírem i lidé, kteří jsou upoutaní na lůžko. Zajišťujeme ale například i nákupy pro osamělé seniory doma, se kterými nám pomáhá Nadační fond Příběhy. Jen loni díky sbírce Ježíškových vnoučat mohli odvézt 200 nákupů. Zmínit bych mohla i organizaci MILA, kterou ze sbírky podporujeme. Ta se stará o pečující personál. Protože spokojený pečující rovná se spokojený senior, tak to prostě je.
Co si tak senioři nejčastěji přejí? Asi to nebudou drahé materiální věci…
Je to velmi různorodé. Teď jsem koukala, že paní chtěla zvoneček na stůl, aby na něj mohla koukat. Další pak voňavku, aby hezky voněla pánovi, co ho v domově potkává. Jiný pán chtěl tlačítkový mobil, aby mohl napsat své dceři s prosbou, aby mu odpustila. Jiný pán si přál cokoli, zabalený dárek, aby po letech zase zažil ten pocit, že ho rozbalí a bude se těšit, co v něm je. Někdy jsou to hodně dojemné příběhy a převažují takto skromná přání. Ale v domovech žije i spousta velmi aktivních seniorů, kteří se rozhodli splnit svůj celoživotní sen, takže máme i skoky s padákem, let balonem, jízdu v závodním autě a podobně. Dokonce i striptýz tam každý rok najdete. Často si senioři přejí také nějakou dobrotu nebo předplatné svého oblíbeného časopisu.
Který příběh se vás osobně nejvíc dotknul?
Takových je moc. Ale pro mě nejbolestivější je asi vzpomínka a výčitka, kterou mám spojenou s panem Karlem z Brna. Jela jsem za ním natáčet o tom, jak mu Ježíškovo vnouče splnilo přání, a on mohl vydat svou knihu. Tento pán ve svém velmi vysokém věku každý den cvičil, psal kroniku domova, ráno připravoval zprávy pro své sousedy. Bylo to zářivý slunko. Jezdily jsme pak za ním i s dcerou, která mu vozila obrázky, já dobroty, volal… Jedou jsem mu ale telefon nezvedla, protože jsme byli v kině. Když jsem druhý den volala zpět, telefon nebral. Ani další a další. Vyjela jsem za ním a řekli mi, že ten večer, kdy mi volal, zemřel. Že se s námi chtěl rozloučit. Seděla jsem před domovem snad hodinu a bulela ve výčitkách jak želva. Pak jsem zavolala svojí babičce, která bydlela daleko, jen abych jí řekla, že ji mám ráda. Dlouho jsem se s tím nemohla srovnat. Je to i jeden z důvodů, proč mám teď problém telefonovat.
Podobných příběhů je více. Vždy, když jsem se s některým ze seniorů více sblížila… Ale to už jsme zase tam, kde jsme byly. O tom, že si věci beru příliš osobně.
Co byste si k Vánocům přála pro sebe?
Zdraví a štěstí svých dětí a jejich prarodičů. Jak vždycky hezky říká dcera: „Ať jsme všichni zdraví a veselí!“
Tím, že se denně setkávám se spoustou smutku a bezmoci, a můj „hypersenzitivní handicap“ mi nedovolí nasávat jen potřebnou míru empatie, je mým úkolem snažit se s tím aktivně pracovat. Před Vánoci trávím spoustu času prací na tom, abych pomohla jiným, a čas pro mé nejbližší, včetně přátel, je velmi okleštěný. Vyčítám si to a omlouvám se jim, ale oni to chápou a pomáhají mi, protože vědí, jak velký to má smysl. Takže Vánoce jsou čas, kdy jsem tu jen a jen pro ně.
