Do kin přišel film Její tělo inspirovaný životem Andrey Absolonové, která byla hvězdou jak ve sportu, tak následně i v pornobranži. Nečekejte ovšem eroticky nabitou biografii plnou srdceryvných dramat. Režisérka Natálie Císařovská chtěla jít hlouběji a zkoumala vztah ženy ke svému tělu nebo podobnost vrcholového sportu s pornoprůmyslem.
Andrea Absolonová byla několikanásobnou mistryní republiky ve skocích do vody. Vážný úraz v roce 1996 při tréninku na olympiádě v Atlantě ovšem její slibnou sportovní kariéru přetnul. Ambiciozní žena se začala realizovat jako pornoherečka pod uměleckým jménem Lea De Mae, natočila přes 160 filmů a slavila úspěch i v zámoří. V sedmadvaceti letech prohrála boj s rakovinou. Dokumentaristka Natálie Císařovská nyní uvádí svůj celovečerní debut Její tělo, při jehož přípravách čerpala mimo jiné z rozhovorů s Andreinou sestrou Lucií. Vztah sester, které hrají Natália Germáni a Denisa Barešová, je důležitým stavebním kamenem snímku.
Co vám řekla Andreina sestra, když jste ji poprvé oslovila se záměrem točit film?
Přivítala nás vřele a na první pohled jsme si sedly, protože jsme se spoluscenáristkou Anetou Honzkovou měly záměr točit spíš skromný artový film o ženě a jejím těle a sesterství, který se bude snažit chápat Andreiny postoje a kroky. Na to Lucie slyšela, protože jsme nebyly takové ty hyeny, které by z toho chtěly vytěžit třpytivý příběh plný senzací. Chtěly jsme si empaticky povídat o tom, jak to všechno cítila jako sestra. Lucie s Andreou byly ve větším sepětí než s rodiči. Od útlého věku byly samy na koleji v jiném městě než rodiče a vyrůstaly v rukou trenérů ve vzájemném úzkém kontaktu.
Neměla přece jenom z něčeho strach?
Jsem moc vděčná za to, že nám nechávala volnou ruku. Od začátku jsme si nastavily, že budeme postupovat s respektem vůči rodině a nechceme moralizovat. Je to samozřejmě tenký led. Vždycky jsem s napětím očekávala, co řekne na další verzi scénáře, ale náš vztah byl celou dobu fajn. Spolupráci jsme ještě utužily tím, že nám jako bývalá vrcholová sportovkyně a trenérka skoků do vody pomáhala vést tréninky pro herečky Denisu Barešovou a Natálii Germáni. Dodávala nám také reálné skokanky do vody a řešila choreografii sportovních scén, aby vše odpovídalo pohybům a zvyklostem vrcholových sportovkyň.
Co říkala na finální verzi filmu?
Líbilo se jí to. Dokonce si myslím, že brečela, což mě velmi dojalo a byl to pro mě důkaz, že se ve filmu podařilo vystihnout její vztah k sestře.
Znala jste názory rodičů na natáčení?
Tam to bylo opatrnější. Rodina se rozpadla, asi i kvůli Andreině výběru nové profese. S rodiči se nevídala, proto jsme se rozhodli, že budeme komunikovat se sestrou. Kdyby řekli, že jsou výhradně proti, postavilo by mě to před etické otázky. Asi by film musel být v inspiraci Andreiným životem ještě volnější. Každopádně zdůrazňujeme, že film vznikl na motivy jejího života. Není to dokument ani jediná a správná interpretace. Nám její osud připadal symbolický v psychosomatické rovině. Nezajímala nás třeba ani nějaká lovestory, proto možná bude film pro někoho nezajímavý. Jsme zvyklí na to, že se žena ve filmech většinou předkládá ve vztahu k silné mužské postavě. Tady je mužská pozice oslabená.
Předpokládám, že vám pomohl váš dokumentaristický background. Nezvažovala jste původně točit dokument?
Když se nám nedařilo na film získat peníze, radila mi spousta lidí, ať tedy natočím dokument, který je levnější. Ale od začátku jsem to brala jako koncept hraného filmu, protože mě lákalo vžít se do rituálů s tělem, mechanizace těla jako nástroje, do té fyzičnosti a někdy až asexuality, která je v pornoprůmyslu překvapivá. To bych do dokumentárního filmu dostávala těžko. Existují archivní záběry skoků do vody, homevidea, která si holky točily, mohly bychom mluvit s pamětníky, ale stejně by to vyžadovalo hrané pasáže. Tyto mezitvary jsem dříve ve své dokumentární tvorbě také zkoušela, ale z mé zkušenosti to moc nefunguje. Divák chce buď vidět autentické momenty a protagonisty, anebo hraný film.
Řešila jste během příprav filmu i vztah k vlastnímu tělu?
Určitě, i když jinak. Nechci říct, že jsem intelektuálka, ale rozhodně nejsem sportovkyně ani pornoherečka a nemám tělo takhle exponované. Exponované byly spíš příběhy, které jsem jako filmařka přinášela, a tělo se za ně schovávalo. Hodně se to pro mě změnilo těhotenstvím a mateřstvím. Proto jsem možná i ráda, že film zrál poměrně dlouho a obě se spoluscenáristkou jsme během té doby otěhotněly a naše těla se v průběhu psaní scénáře vyvíjela, což se do filmu promítlo. Před tím by nás asi nenapadlo vložit do něj linku pornobyznysu a mateřství a nepřemýšlely bychom o tom, co když chce mít vrcholová sportovkyně děti. Ve filmu máme postavu Andreiny kolegyně, kterou hraje Tereza Švejdová Nádvorníková, ta si bere na plac malou holčičku a řeší, co s ní. Dítě v pornosvětě působí nepatřičně, ale pornoherečky jsou normální ženy s normálními problémy. Společnost chce na jednu stranu výkonné ženské tělo, ale pak se ptá: Kdy budeš matkou? A co budeš dělat, až budeš mít děti? A měly by mít vůbec pornoherečky děti? Pořád mě bavilo zkoumat nové otázky. Kdybych na film nedostala peníze a přípravy trvaly ještě déle, možná už by to bylo i o stárnutí těla a stárnoucích pornoherečkách. (směje se)
Vnímám vás jako intelektuálku, pocházíte z umělecké rodiny, studovala jste na Sorbonně. Co vás vůbec táhlo k tomuto tématu?
Asi fascinace opakem. Fascinace někým, kdo svoje tělo ovládá do posledního svalu. Ona sama je to tělo, musí s ním být úplně ztotožněná. Otázka však je, jestli od něj nebyla spíš odpojená. To bylo i moje téma. Také jsem cítila odpojení od těla, ovšem jiným způsobem. Neustále jsem pracovala hlavou, vymýšlela příběhy, četla si, psala a tělo byl pro mě jakýsi opomíjený „přívěs“ k hlavě. U Andrey to odpojení vnímám jako paradox. Mechanicky své tělo ovládala, jela jako robot a používala ho jako nástroj výkonu. Ve scénáři dokonce původně byla věta: Je to jenom tělo, proč to všichni řešíte? Ona si přece se svým tělem může dělat, co chce.
Ve filmu hrají skutečné pornoherečky. Bavila jste se s nimi o tom, jak ony vnímají své tělo? Je to pro ně pouze pracovní nástroj, nebo se jich jejich povolání opravdu dotýká?
Bavila. Problém byl ale v tom, že ženy, které zažily éru Andrey Absolonové, už se o tom vůbec bavit nechtěly. Je jim kolem čtyřiceti, padesáti, často se staly matkami nebo se třeba provdaly do ciziny a tohle už je pro ně uzavřená kapitola. Z toho jsem vyvodila, že to pro ně asi je těžké téma, když se k němu nechtějí vracet. Nevěřím tomu, že jsou se svou minulostí vyrovnané. Nakonec se mi podařilo protnout s Tarrou White, která už je maminka tří dětí, a ta to podle mě zpracované má. Je velmi otevřená a nestydí se o tom mluvit. Podle mě by stálo za to provést s pornoherečkami hlubší rozhovory, které by nešly jen po povrchu, ale zjišťovaly by i to, jak se cítí, když přijdou domů, a jestli na nich jejich profese ulpívá. Z mých rešerší vyplývá, že člověk je buď citlivý a semele ho to, propadne drogám nebo psychickým problémům, anebo je zvláštní typ exhibicionisty, po kterém všechno steče a dokáže to v sobě zpracovat. Já bych to asi nedokázala.
Řekla bych, že takových bude menšina. Tipla bych si, že se do tohoto oboru řada žen vrhá spíš bez rozmyslu nebo z existenčních důvodů, než že by si řekly, jo, to bude super práce.
Myslím, že je to mix. Andrea podle mé interpretace sice neměla moc možností, ale její volba není až tak překvapivý zvrat. Hodně lidí asi nechápe, co se v ní událo, že spadla na morální dno. Já ale nevnímám takový rozdíl mezi vrcholovým sportem a pornoprůmyslem. Andrea mohla pracovat někde za barem nebo v sámošce, ale jí šlo myslím i o to být femme fatale a ve středu pozornost. Se svými ambicemi to dotáhla na megahvězdu s fanoušky po celém světě, což se málokteré české pornoherečce podaří. V devadesátkách byla její kariéra spojená s cestováním, životem na vysoké noze a s velkými penězi. I když to byl život problematický.
Lidé mimo její bublinu vnímají často pornoherečky jako prostitutky. Vrcholové sportovkyně máme na pomyslném Olympu, zato pornoherečky někde úplně na dně. Raději bychom je ani neviděli. Přitom je všichni potajmu sledují. V současné době vychází najevo, že je hodně lidí na pornu závislých. Existují platformy jako Onlyfans, kde už se lidi točí sami doma na mobil a mají velkou sledovanost. Porno je běžnou součástí mnoha životů, i když je pořád tabu.
Musela jste nakoukat spoustu pornomateriálu. Jste fanynkou porna?
Vůbec. Mě to fascinuje jako fenomén a fascinuje mě to nějak podivně intelektuálně. Zajímá mě ta komunita, jak mezi sebou fungují, jejich uvažování a motivace. Bavily mě třeba i někdy až humorné předehry. Ale abych byla upřímná, absolutně mě to nerajcuje. Vidíte, na to se mě vlastně ještě nikdo nezeptal.
Ne? Myslela jsem, že se v souvislosti s filmem zeptá každý.
Jste první. Asi bych se ani nestyděla to říct. Tím prostředím neopovrhuju a nevnímám pornoprůmysl jako morální bahno. Porno ale nekonzumuju. Obecně jsem staromilec, který má rád realitu a přírodu, a nevyhledávám „realitu“ přes obrazovku počítače. Porno je pro mě stejně neosobní jako různé seznamky, Tindery a sociální sítě.
V rámci příprav jste se chodila dívat na natáčení porna. Překvapilo vás tam něco?
Ani ne, byl to spíš mix pocitů – jakési banality i humoru, a zároveň smutku a vyprázdněnosti. Musím říct, že mi bylo někdy pornohereček líto. Ženská úloha v sexu je pasivnější a slabší, muž je ten aktivní „hřebec“, proto muži působí víc sebevědomě a ženy jako oběti. Ale nezažila jsem na place nějak genderově motivované povýšené chování, jejich role byly rovnocenné.
Ve filmu jste pak režírovala jak herce, tak skutečné pornoherce. Lišila se ta práce v něčem?
V dialogových scénách, kterých je tam jen pár, měli pornoherci tendenci přehrávat. Asi si mysleli, že musejí začít „hrát“, když jsou v hraném filmu. Stálo mě to dost úsilí a museli jsme ubírat, ubírat, ubírat. V českém filmu často dialogy šustí papírem a člověk hercům nevěří. Možná je to právě tím, že režisér málo ubírá. Je potřeba, aby lidi tolik nehráli a byl autentičtější, jako by tam kamera nebyla. Co se týká erotických scén, tam byli naopak přirození, což jsem potřebovala. Byli to profíci, porno je pro ně mechanická záležitost. Myslím, že mnohem těžší by bylo natočit hezkou erotickou scénu při svíčkách.
Jak k natáčení pornoscén přistoupila Natália Germáni v roli Andrey?
Pornoherečky fungovaly i jako dublérky pro Natálii Germáni, která měla jasně vymezené, co pro film udělá a co je už za hranou. V té době byla matkou malé dcerky, proto hodně řešila své hranice a já jsem ji nenutila je překračovat. Film je iluze a stejně tak, jako měla dublérku na skoky do vody, tak nevidím důvod, proč by neměla mít dublérku na syrovější erotické záběry.
Když jste filmem chtěla vznést řadu otázek, co se týče výkonu ve sportu, přijetí pornografie nebo vztahu k vlastnímu tělu, neplánujete návazné přednášky a besedy s odborníky?
Už se to začíná dít. Primární záměr to nebyl, ale přišlo by mi zajímavé se propojovat s lidmi jako jsou sociologové sportu nebo psycholožky sportu. Vlastně ani nevím, jestli se vůbec někdo zabývá i psychosomatikou v pornoprůmyslu. Nás třeba mrzelo, ale asi se to dalo očekávat, že první vlna novinářských reakcí byla dost monotónní: Aha, porno! A nic víc. Až v posledních dnech se začaly ozývat novinářky na podobnou notu, jako teď spolu mluvíme my, za což jsem moc ráda. Protože pro mě to je film o ženském těle a společnosti, o hranicích a svobodách. Byli bychom rádi, kdyby se třeba v nějakém podcastu sešla vrcholová sportovkyně s pornoherečkou. Možná budu i ráda, jestli mi někdo vyvrátí můj dojem, že pornoprůmysl a vrchololový sport se podobají, a řeknou mi, že se ve své profesi cítí perfektně a všechno je v pořádku. Ale trošičku cítím, že to tak není.
