Ve starověku a středověku byly porody spojovány s náboženskou ideologií a pověrami. Ženám patřilo druhořadé místo a pokud při porodu zemřely, byl jim dlouho odepírán křesťanský pohřeb.
Porod býval výhradně ženskou záležitostí. Až do konce 17. století byla péče o rodičky doménou porodních bab, zhruba od té doby pak můžeme mluvit o „kompetenčním“ sporu mezi porodními bábami a lékaři, jde o dva různé přístupy.
Pokud jde o profesionalizaci porodních bab, zpočátku šlo o pomoc bližním. Zkušenosti a dovednosti byly předávány z jedné generace bab na druhou, mnohdy z dcery na matku. V pozdním středověku pak do výběru porodních bab začala více zasahovat církev. Za porodní báby byly vybírány ty nejzkušenější, takové, které měly největší důvěru. Měly povinnost složit přísahu a byla zavedena i povinnost křtu.
Přijetí bylo podmíněno morální kvalitou a přezkoušením, které prováděly nejprve „počestné ženy“, později městští lékaři. Ti pak měli povinnost kontrolovat činnost porodních bab, přestože většina z nich měla o péči v těhotenství, při porodu, v šestinedělí a péči o novorozence jen teoretické znalosti. Ukazuje to, že města už v té době porodní báby zaměstnávala.
Morálka i fyzická síla
S rozvojem medicíny se zvyšoval zájem lékařů o oblast péče v těhotenství a porod. Od 17. století se lékaři sdružují v kolegiích a vyhrazují si právo na kontrolu vzdělávání a přezkoušení porodních bab. Začínají vznikat první učebnice pro porodní báby. Také se mění požadavky na vlastnosti porodních bab. Kromě morálky, požadavků na tělesnou konstituci a zdraví přibývá požadavek, aby báby uměly číst a psát a mohly samy studovat příručky.
Teoretické znalosti jsou hodnoceny výše než zkušenosti. Obě skupiny, porodní báby a lékaři, mají odlišný pohled na věc. Porodní báby vycházejí z praxe, lékaři pak z teorie a informací z pitev.
Rozpory mezi porodními bábami a lékaři se prohlubují. Lékaři stále více usilují o to, aby byli voláni k porodům. Vymezují se kompetence jednotlivých skupin a chirurgové by byli rádi vnímáni i jako porodníci. Zároveň si vyhrazují právo na veškerou výuku porodních bab.
Fušerky a andělíčkářky
Zásadním zlomem ve vývoji bylo porození živého dítěte pomocí kleští, které byly výhradně lékařským nástrojem. Až do začátku 20. století však bylo až 90 procent porodů vedeno porodními bábami. Než vstoupil do procesu porodu muž, rodily ženy převážně ve vertikální poloze – v sedě, ve dřepu, ve stoje –, od té doby začíná převažovat porod vleže.
Podobně jako dochází k rozkolům mezi lékaři a chirurgy ohledně hierarchie, stejně tak existují problémy mezi bábami. Zatímco ve městech musí absolvovat kurzy a přezkoušení, na venkově je něco podobného obtížně dosažitelné. Ve městech je porodních bab více, konkurují si a jsou lépe hodnoceny, takže mezi nimi vzniká rivalita, na venkově je ovšem bab málo, ohodnocení chabé, často formou naturálií. Nedostatek porodních bab doplňují „fušerky“ – ženy bez vzdělání. Další skupinou byly „andělíčkářky“ – ženy provádějící potraty.
Cesta za vzděláním
Výuka porodnictví byla nařízena dvorským dekretem z roku 1783 a měla se konat ve Vlašském špitále na Malé Straně. V josefinském období byla výuka přesunuta do Staré Zemské porodnice a nalezince u kostela sv. Apolináře na Novém Městě a později v roce 1875 do nového komplexu Zemské porodnice. Byla zde zřízena Univerzitní porodnická klinika a v jejím čele stál porodník Antonín Jungmann.
Jeho pokračovatelem byl Václav Rubeška, který napsal učebnici Porodnictví pro babičky a pořádal čtyřměsíční kurzy pro porodní báby, jichž se zúčastnilo asi 200 uchazeček ročně. Zákon o pomocné praxi porodnické, jakož i o vzdělávání a výcviku porodních asistentek z roku 1928 změnil pojmenování porodních bab na porodní asistentky a stanovil desetiměsíční vzdělávání a povinnost absolvování třítýdenních opakovacích kurzů. Rozhodnutím vlády z roku 1947 je zavedeno dvouleté studium po střední škole. Teprve až po roce 1989 vznikají tříleté vyšší odborné školy, v současné době získávají porodní asistentky vzdělání pouze na vysokých školách.
V roce 1924 vznikl Mezinárodní svaz porodních asistentek a v roce 1925 se v Obecním domě v Praze konal jeho první sjezd. Tady byla předsedkyní zvolena Hana Gelnerová-Lišková. O významu této akce svědčí to, že delegace porodních asistentek byla přijata primátorem i prezidentem republiky.
V roce 1948 byla zrušena Ústřední jednota porodních asistentek. Zůstala pouze Československá lékařská společnost. Ta zcela ovládla veškeré dění ve zdravotnictví, v té době bylo také ustaveno lékařské vedení porodu.
Po roce 1989 opět dochází k pokusům emancipace nelékařských zdravotnických pracovníků. V roce 1993 vzniká Česká asociace sester (ČAS) a její sekce porodních asistentek. Vzhledem k tomu, že porodní asistentky jsou samostatným oborem, byla v roce 1997 založena Česká asociace porodních asistentek, která se v roce 2005 transformovala na Českou konfederaci porodních asistentek a zároveň vzniká Unie porodních asistentek. Se vstupem do EU bylo třeba zahrnout evropskou legislativu do našeho právního řádu. Porodní asistentka patří mezi pět ve zdravotnictví regulovaných povolání. Bohužel, péče porodní asistentky stále není hrazená ze zdravotního pojištění všem ženám, přitom to bylo běžné až do roku 1994. Snad se to časem změní.
