Speciálně cvičení psi pomáhají na profesionální úrovni i tam, kde se lékařská věda ztrácí na rozcestí. Dokáží podávat věci, předvídat záchvaty i hojit duši. Canisterapie je ve své podstatě zázrak na čtyřech tlapkách, na který čekají tisíce lidí. Ti, kteří nemají finanční prostředky a odvahu říct si o pomoc cizím lidem.
Jedním z příkladů je i malý Erik, který právě díky přítomnosti speciálně vycvičeného psa dostává nejen potřebnou péči, ale také nové impulsy. Jen pár týdnů po návratu z porodnice si jeho rodiče vyslechli hned několik jeho těžkých diagnóz. „Eriček má jako jediné dítě v ČR těžký deficit faktoru VII, tedy poruchu krevní srážlivosti, těžké krvácení do CNS, hydrocefalus, pravostrannou hemiparézu, poškození zrakového nervu, vysoký krevní tlak a levostrannou nedoslýchavost. Pravidelně jsme doma cvičili Vojtovu metodu, Bobathovu metodu, trénovali poškozený zrakový nerv i pravou ruku, obden jezdili na hemodialýzu a rehabilitace. Pomalu se začal vyvíjet, než naši radost z pokroků zkazil první epileptický záchvat. Postupně jich bylo i čtyřicet denně,“ říká maminka Klára, která pečuje ještě o dva roky staršího Erikova brášku.
Lékaři jim nepomohou. Nemohou nabídnout lék, který by Erika neohrozil na životě. Speciálně vycvičený canisterapeutický pes, který k Erikovi docházel, přinášel výraznou úlevu, a tak viděla rodina jako tu nejlepší cestu pořídit psa vlastního. Povedlo se to před rokem díky štědrým dárcům na platformě Znesnáze, kteří na pořízení psa Egona poslali téměř čtvrt milionu korun. A to i díky tomu, že Erikův příběh na sociálních sítích podpořil herec Jiří Langmajer, protože právě on má k této rase psa silné citové pouto.
„Eriček si během posledních měsíců prošel infekcí, musel být operován, začal samovolně krvácet z nosu, do ruky, z trávicího traktu… Toto vše se podepsalo na jeho vývoji a spolu s nekompenzovanou epilepsií bohužel již tolik nevnímá jako předtím. Každopádně Egon, asistenční pejsek, který byl pořízen z darů od vašich dárců, mu pomohl s terapiemi před tím, než se zhoršil, a stále je jeho velkým parťákem a pomocníkem při uvolňování Erikových svalů. Jsme rádi, že Egona máme, a děkujeme každému, kdo nám s jeho pořízením pomohl!“ vzkazuje maminka nemocného Erika.
Jezevčíci jako terapeuti
Kontakt se zvířetem působí jako terapie nejen pro handicapované a nemocné, ale také pro seniory. Zájem o terapii psí láskou v posledních letech raketově roste. Majitelé terapeutů na čtyřech tlapkách jsou často vytížení tak, že opouští svou dosavadní práci a věnují se naplno pouze tomuto poslání.
„Jsou týdny, které máme nabité celý den, před dopoledne i odpoledne. Naštěstí mám více psů a tak to zvládáme. Ono se to nezdá, ale je to práce a je pro ně psychicky náročná a odpočinek potřebují,“ říká Markéta Bílková. Žena, kterou už dvacet let znají zejména klienti domovů seniorů, ale i handicapované děti. Její tým speciálně cvičených jezevčíků budí velkou pozornost a otevírá nejen náruč, ale i srdce každého, komu zkříží cestu.
„Vlastně jsem k tomu přišla jak slepý k houslím. Sama jsem nevěděla, o co jde, ale automaticky jsem začala dělat terapie s fenkou křížence, kterou jsem si vzala z útulku. Skvěle nám to šlo, lidi ovšem tenkrát ještě netušili, o co se jedná. Návštěvy probíhaly všelijak. Zkrátka pohladit si pejska za pár piškotků,“ směje se Markéta. „Pak jsem si pořídila jezevčíka a udělala zkoušky. Nejsou obtížné, jde hlavně o socializaci, aby byl pes na vše připravený. Ale součástí jsou třeba i cviky z poslušnosti.“
Stát hradí jen vodící psy. Asistenční psi jsou ale stejně potřební
Příběh prvního asistenčního psa je starý už přes půl století, kdy se stal pomocníkem člověka na vozíku v USA. Informace o skvělých výsledcích výcviku asistenčních psů se začaly rychle šířit do celého světa a dnes v Česku působí hned několik neziskových organizací, které se výcviku a předávání asistenční psů věnují. Bohužel ale v ČR stále nejsou psi uznáni jako kompenzační pomůcka pro nemocné a postižené, a tedy nejsou hrazení státem. Toto postavení má u nás pouze pes vodící.
Svou cenou se řadí k těm nejdražším, podobně jako psi policejní nebo armádní. Úřady práce na pořízení vycvičeného psa se třiceti dovednostmi jako na kompenzační pomůcku poskytují příspěvek jen nevidomým lidem.
Cena se může vyšplhat až na 300 000 Kč. V zahraničí pak dvojnásobně. Do sumy nejsou zahrnuty jen výcvik, kurzy, testování a přednášky pro majitele, ale i pořízení psa, náklady na kvalitní stravu a péči včetně té zdravotní, a také pomůcky pro výcvik. I proto jsou ceny za canisterapeutické návštěvy relativně vysoké a přání mít takého psa jako trvalého pomocníka a přítele doma je stále častější. Díky vnímavosti a štědrosti lidí se taková přání handicapovaných daří plnit.
„Živnost mám na chov a výcvik psů. Na asistenční psy živnost neexistuje. Když jsem si ji šla zařídit, ani nevěděli, co to je. Jsme tak zařazení pod chov a výcvik psů, jako například psí salóny,“ vysvětluje zkušenosti s postojem státu canisterapeutka Markéta Bílková.
Můj pomocník pomalu umírá a já se s pocitem provinění poohlížím po dalším. Musím
Karolína od dětství trpí mozkovou obrnou a je odkázaná na invalidní vozík. „Často trpím vážnými epileptickými záchvaty, které mě hodně vyčerpávají. Běžný život mi dále ztěžuje vážná oční vada, která se nazývá trubicové vidění. To znamená, že vidím, jakobyste koukali brčkem na nápoje. Vidím jenom skulinku a nic kolem. Tak to mám na jednom oku, na druhé nevidím už v současné době vůbec,“ přibližuje náročnost každého dne osmadvacetiletá Karolína, která se ale i přesto snaží být aktivní a pořád se učí nové věci. Pracuje s počítačem, ráda chodí ven a snaží se co nejvíce věcí zařídit sama, aby byla co nejméně závislá na okolí. Asistenční pes by jí byl velkým pomocníkem.
„Mám hodného manžela, bez jehož pomoci by bylo všechno mnohem těžší. Ale je hodně v práci a já zůstávám doma sama. Proto jsme se před sedmi lety rozhodli pořídit zlatou labradorku Viky, se kterou začal být život hned snazší a veselejší. Otevřela mi dveře, abych mohla projet s vozíkem, a pak je za mnou zavřela. Podala mi všechny věci, na které jsem nedosáhla. Skvěle umí detekovat blížící se epileptický záchvat, díky čemuž se můžu připravit. Vzít si léky, zaujmout vhodnou polohu. Díky canisterapii s Viky navíc nedochází k záchvatům tak často,“ svěřuje se Karolína.
Viky pracovala nejen jako asisteční pes, ale i jako vodící, protože Karolína potřebuje, aby jí pes označil obrubníky, našel dveře a pomohl vyhnout se překážkám. „Nikdo, kdo tohle neprožil, si neumí představit, jak obrovský pomocník takový pejsek je. A také jaká je to láska! Koneckonců, mám ji jako své dítě, které nemám a mít nebudu. Bohužel ale vážně onemocněla, zajišťujeme ji tu nejlepší veterinární péči a samozřejmě u nás dožije. Bez vycvičeného pejska už si však další život představit neumím, a tak musím najít nového,“ vysvětluje Karolína důvody založení sbírky. Vyhlédnutého má opět labradora, tentokrát psa v hnědé barvě. Už se společně postupně poznávají při návštěvách. Vypadá to, že si rozumí a jiskra už přeskočila.
Mezi Karolínou a novým parťákem stojí překážka v podobě čtvrt milionu korun
„Pořád doufám, že podstatnou část z ceny pejska uhradí stát v rámci příspěvku na vodícího psa. Jisté to však není, protože mám sice vážnou oční vadu, ale zcela nevidomá nejsem. O tento příspěvek jsem zkusila požádat, výsledek ale zatím nevím a vyjádření bude trvat déle. Nicméně i pokud by nakonec žádost o tento příspěvek byla vyřízena kladně, určitě se nebude jednat o příspěvek na úhradu v plné výši pořizovacích nákladů. Vysoký doplatek budu muset uhradit v každém případě. Za každou pomoc budu nesmírně vděčná nejen já, ale i nemocná fenka Viky, která si již zaslouží pohodový důchod,“ vzkazuje případným dárcům s vděčností Karolína.
