Recyklace a udržitelnost. Jestli myslíte, že jsou to pro módní značky jen prázdné pojmy, Zuzana Melicharová vás přesvědčí o opaku. Svou značku JustLove postavila právě na těchto pilířích, ale nejen na nich. Důležitá je pro ni i transparentnost a rovné podmínky pro všechny, kteří se na značce podílí.
„Jsem extrémně citlivá na zneužívání lidské síly, především té dětské, které je realitou v mnoha továrnách na výrobu oděvů po celém světě. Je to nepopulární téma, ale je to realita. Nechci se cpát do role spasitele, ale zařekla jsem se, že v rámci kompromisů, které budu muset na cestě za úspěšnou globální společností udělat, nebude nic, co by nějak zneužívalo děti nebo jejich matky,“ říká mimo jiné v rozhovoru Zuzana Melicharová.
Vaše značka je, troufám si říct, jedna z nejtransparentnějších v Česku. U každého kousku oblečení máte tabulku, kde každý zákazník vidí, co kolik stálo a za co tedy platí. Jak vás to napadlo?
Kdysi jsem měla jednoho velmi progresivního zaměstnavatele, který mě hodně naučil, a mimo jiné mi často říkal, že všechno už bylo vymyšleno, včetně kola, ať nic nevymýšlím. Myslel to v dobrém, a já se toho dodnes držím. Transparentní ceny je koncept, který používalo nebo používá spoustu firem s větším či menším úspěchem. Takže já jsem ho určitě nevymyslela. Myslím, že poprvé jsem ho viděla u jedné zahraniční módní značky, která ale už neexistuje. Když jsem JustLove zakládala a nastavovala cenotvorbu, lámala jsem si hlavu, jak lidem vysvětlit, proč je kašmírový svetr tak drahý, a že vlastně drahý není. Transparentní ceny byly docela dobrým nástrojem, protože jen za materiál dáme podstatnou část celkové ceny výrobku.
Oblečení, které prodáváte, vzniká většinou na druhém konci světa. Je to ekologičtější, než kdybyste přivezla sem surový materiál?
Dneska je hrozně trendy lokální výroba. Co je české, to je udržitelné. Jasně, že sama podpořím radši Frantu, kterého znám, který si to všechno odpracoval od píky, a který bude za mě jako zákazníka rád, než nějakou nadnárodní korporaci, u které budu vždycky jenom položka, která je nahraditelná jinou položkou během několika sekund. Nicméně izolovaný fakt, že se něco vyrobí v Česku, ještě neznamená, že je to udržitelné. Pro mě je klíčový komplexní pohled na věc. Odkud je kašmírská koza? Z Mongolska. Kde je největší technologická tradice zpracování surového kašmíru? V Mongolsku. A tak mi dává největší smysl mít lokální výrobu právě tam. Tím, že finální produkt vyrábíme v Mongolsku (nebo nově i v Nepálu a Peru), zároveň pomáháme místní komunitě, které platíme férovou cenu za její práci. Většina světového kašmíru je totiž zpracovávána v Číně poté, co byla od mongolských pastevců vykoupena za směšné ceny. Odmítla jsem také spolupráci s největším mongolským producentem kašmírových výrobků, protože máme jinak nastavené byznysové hodnoty.
Jak taková spolupráce s mongolskými manufakturami probíhá?
Musím říct, že je to vlastně velmi jednoduché, i když komunikujeme na dálku. Jen jednou ročně se do Mongolska vracím, abych zkontrolovala, jak se mým obchodním partnerům daří a probrali jsme další spolupráci. Myslím, že jsem měla štěstí na výběr našich partnerů, spolupracujeme se dvěma manufakturami. Obě vedou ženy. Při jejich výběru byla pro mě důležitá nejenom kvalita, ale také cit pro design. Všechny kolekce totiž stále tvořím já, a to bez nějakého formálního vzdělání v této oblasti. Spolupráce tedy znamená skutečnou kooperaci, tedy že já něco vymyslím, a oni design přizpůsobí své zkušenosti. Je to docela věda, protože svetry jsou pleteny z různých vláken, která jsou složena ze dvou, tří a více samostatných vláken. Důležitá je také hustota úpletu, tedy jak velká oka svetr bude mít. A to všechno má vliv na to, jak bude svetr finálně vypadat a hlavně, jak dobře se bude nosit.
Myslíte tedy, že ženy mají obecně lepší cit pro design? A jaké další faktory hrály roli při výběru vašich obchodních partnerů?
To bych si určitě netroufla tvrdit, protože statisticky jsou většinou světoví designéři muži. Určitě nejsem taková feministka, abych okamžitě vyloučila všechny muže ze hry. Myslím, že to byla prostě jenom náhoda, že jsme si lidsky sedly. Druhým důvodem bude možná to, že jsem z nich cítila velkou touhu uspět, vymanit se ze světa korupce, která je v Mongolsku bohužel realitou, a vy proti ní můžete potichu bojovat tím, že expandujete na zahraniční trhy. Té touze uspět a být soběstačná rozumím, protože je za ní skryta touha po svobodě. Když vám někdo koupí kabelku a vy nemusíte hnout prstem, je to sice prima, ale v konečném efektu ta kabelka zadarmo nebude. A teď je otázka, čím tu kabelku v reálu vlastně platíte.
Vaši výrobci v Mongolsku i Nepálu mají SFA certifikaci. Co přesně tento certifikát zaručuje?
Jedná se o zkratku Sustainable Fibre Alliance, což je nezisková organizace, která sdružuje pastevce, výrobce i prodejce kašmírového zboží. Funguje téměř 10 let a jejím cílem je zlepšit podmínky lidí, zvířat i planety. Zní to honosně, ale mně se líbily hlavně konkrétní projekty, které SFA realizuje. V západním světě si to ani neumíme představit, ale chování kašmírských koz, pokud se nedělá správně, může devastovat krajinu, a tím přispívat k navyšování chudoby v mongolské populaci. Mají třeba také programy na podporu žen, protože ženy jsou v Mongolsku v rámci chudších sociálních vrstev významně znevýhodněny oproti mužům. Takže abych to zkrátila, bylo pro mě důležité, aby moji obchodní partneři tuto certifikaci měli z mnoha různých důvodů.
Oblečení, které prodáváte, je vždy vyrobené pouze z jednoho materiálu, tedy bez příměsí dalších materiálů. Souvisí to s recyklací?
Než jsem založila JustLove, strávila jsem zhruba 9 měsíců přípravou vzniku značky. Takže když říkám, že je to moje třetí dítě, tak tomu odpovídá i tahle „těhotenská“ doba. Tou přípravou myslím studium módního průmyslu, včetně zkoumání toho, co se stane s oblečením, když doslouží. V jednu chvíli jsem dokonce chtěla pojmenovat značku justNO, ale pak si říkám, proboha, přece nebudu mít negativní značku. To „ne“ ale bylo zvoláním proti standardům v módním průmyslu, které zahrnují každoroční skládkování milionů tun oblečení na pobřeží Afriky nebo jižní Ameriky. A to souvisí velmi úzce s recyklací, respektive s ne-recyklací. Současné technologie ještě nejsou na takové úrovni, aby dokázaly recyklovat kombinované materiály, například směs bavlny a elastanu. Respektive, pokud je složení třeba 95% bavlna, 5 % elastan, tak to ještě relativně jde, ale pokud je ten poměr horší, nebo pokud látka obsahuje nedejbože ještě další materiál, pak už je recyklace velmi obtížná a hlavně drahá. Čisté přírodní materiály se recyklují relativně snadno, ale ani tam to není tak, že byste 100 % materiálu zrecyklovali a vytvořili 100 % nového materiálu. Kvalita se totiž recyklací snižuje, a tak musíte vždy přidávat určité procento tzv. virgin materiálu. Po důkladné analýze jsem ale vyhodnotila, že je to ale pořád to nejmenší zlo.
Jak by se měl člověk starat o kašmír tak, aby mu opravdu vydržel celý život? Jak často je například potřeba ho prát?
Základem je neprat. Ono je to hodně nepopulární říkat, protože žijeme v hyperkorektní a hyperhygienické společnosti, ale v rámci všech těch inovací jsme tak trochu zapomněli, že příroda je geniální a se spousty problémy si dokáže sama poradit. Kašmír má samočistící funkci, takže se méně špiní. Jako první pomoc doporučujeme obyčejné větrání na čerstvém vzduchu. Ideální je dát ho do koupelny, když si dáváte sprchu, protože to mu dělá také dobře. Jednou za 5-7 nošení je pak dobré ho vyčistit více. Z hlediska praktičnosti je ideální čistírna, protože se nemusíte o nic starat, u menších kousků ho můžete vyprat doma v ruce, u větších svetrů ale doporučujeme profesionály.
Jak ale vybrat ty správné profesionály?
Aktuálně řešíme spolupráci s jednou čistírnou, která má zastoupení po celé České republice, což je pro nás důležité abychom nezvýhodňovali zákazníky z malých měst. Touto spoluprací bychom chtěli zjednodušit našim zákazníkům život právě v oblasti péče. Nikdo nemá čas dělat si nějakou analýzu pravděpodobnosti toho, kde mu kdo může zničit jeho oblíbený svetr. Tahle starost by měla jít za námi. A já doufám, že brzy půjde.
Na vašich stránkách najdeme vedle kašmíru také hedvábí a bio bavlnu. Kde vznikají tyto kousky?
S hedvábím a organickou bavlnou jsme začínali, než jsme objevili kouzlo kašmíru. Většina hedvábných kousků a všechny bavlněné vznikají v Portugalsku, kde vyrábíme v továrnách, které pracují pro velké světové značky v luxusním segmentu. Hedvábné sety, ve kterých můžete jít na party nebo v nich zůstat celý víkend v posteli, vyrábíme v České republice. Neustále se ale díváme i po dalších inovativních materiálech, teď jsem se například v rámci jedné diskuze setkala s generální ředitelkou rakouské firmy, která vyrábí tencel, což je strašně zajímavý materiál, který zvažujeme pro naši novou kolekci. Stejně tak mi v ateliéru leží vzorky surového hedvábí nebo třeba látky z lotosu. Ve světě módy je tolik zajímavých materiálů, o kterých se málo ví, protože jsou dražší než všudypřítomný polyester, ale já věřím, že inovaci se zkrátka a jednoduše nedá vyhnout.
S bio bavlnou bývá někdy potíž, často spolu sousedí pole s bavlnou, na kterou se postřiky používají. Jak těžké bylo najít materiál, který jste opravdu chtěla použít?
Máte pravdu, že není bio bavlna jako bio bavlna. My jsme měli to štěstí, že jsme v portugalských továrnách mohli využít nákupčí látek, kteří pracují pro luxusní značky, které si nemohou dovolit žádné pochybnosti na straně zákazníka. Nicméně, tradiční dodavatelský řetězec u bavlny je ale na můj vkus i tak trochu dlouhý. I proto jsem se přiklonila ke kašmíru. Tam totiž mám všechno pod kontrolou a ten svůj dodavatelský řetězec jsem skutečně viděla na vlastní oči. Vím tedy, s jakými pastevci spolupracuje zpracovatel surového kašmíru, kdo je mým dodavatelem vlákna a samozřejmě osobně znám své manufaktury. Ta transparentnost je tedy pro mě důležitá nejenom v oblasti cenotvorby, ale především v tom, jak jsou naše svetry skutečně vyráběny. Vzhledem k těm mým dvěma skutečným dětem jsem extrémně citlivá na zneužívání lidské síly, především té dětské. A to je realitou v mnoha továrnách na výrobu oděvů po celém světě. A je důležité si uvědomit, že i když dítě přímo v továrně nepracuje, a jen leží na zemi vedle své maminky, aby se pak v noci mohli přesunout do bídných podmínek, že to také není v pořádku. Je to opět nepopulární téma, ale velmi reálné. Já se určitě nechci pasovat do nějaké role spasitele, ale zařekla jsem se, že v rámci kompromisů, které budu muset na cestě za úspěšnou globální společností udělat, nebude nic, co by nějak zneužívalo děti nebo jejich matky.
Máte také program pro zákazníky na recyklaci. To znamená, že když už něco nenosí, vy to od nich zpátky koupíte a vyrobíte z toho jiný kus oblečení?
Máme ten program postaven a já pevně doufám, že ještě pár let nebude vůbec využíván, nicméně snažím se myslet dopředu, takže jednoho dne dojde k tomu, že nějaký ten svetr od nás bude obnošen a jeho majitelka bude přemýšlet, co s ním. A protože jsem přesvědčena o tom, že každý výrobce by měl být zodpovědný za celý životní cyklus svého výrobku, chci svým zákazníkům nabídnout jednoduché řešení. Svetr nám budou moci vrátit výměnou za voucher na další nákup, což bude fungovat jako kompenzace za naše náklady spojené s recyklací. Aktuálně pracujeme na recyklované kolekci s naší nepálskou manufakturou. Jedná se o vlákno z prototypů jiných značek, tedy zdrojem zatím není zákazník, ale sama továrna. Pro mě je to ale takový první krok, kterým si otestujeme celý recyklační proces a také nabídneme našim zákazníkům produkt, který je postaven na základním principu udržitelnosti, a tím je pro mě cirkulární ekonomika.
Jaká osobnost, značka nebo třeba kniha o udržitelnosti podle vás stojí za pozornost a čím může být pro ostatní inspirací?
Strašně zajímavá je třeba Ellen MacArthur, jachtařka, která sama obeplula svět, a v rámci téhle unikátní zkušenosti si uvědomila, jak málo věcí v životě vlastně potřebujeme. Její nadace dnes podporuje myšlenky cirkulární ekonomiky a učí lidi, jak přejít z lineárního stylu myšlení „vyrobit – použít – vyhodit“ na cirkulární, v rámci kterého transformujete odpad na nový zdroj. Z knížek bych vybrala asi „Jak zabránit klimatické katastrofě“ od Billa Gatese, a to ne proto, že bych byla přesvědčena, že nás čeká globální oteplování, ochlazování nebo přelidňování či vymírání, ale proto, že Gates je neuvěřitelně chytrý člověk, který o věcech uvažuje zdánlivě jednoduše, ale očividně velmi moudře. A určitě musím zmínit dokument The True Cost, který mi otevřel oči na cestě za udržitelností. Zabývá se totiž skutečnou cenou, kterou platíme za naše oblečení, které si koupíme v globálních řetězcích. A tady se vracíme k té kabelce, na kterou si buď vyděláte, nebo za ni zaplatíte jinak. Tričko za 69 korun ve skutečnosti nestojí 69 korun, ale mnohem více. A ten rozdíl někdo platí. A já si troufám tvrdit, že v dlouhodobém horizontu jsme to my všichni.
V souvislosti s tím, jak se svět proměňuje, ačkoli velmi pomalu, mám pocit, že už ani nemůže vzniknout značka, která by na udržitelnost nedbala. Otázka je, jestli tomu tak skutečně je. Co je podle vás to, na co by každá značka měla dbát, aby o sobě mohla tvrdit, že je udržitelná?
Určitě se necítím být v pozici, kdy bych mohla hodnotit, jak kdo je nebo není udržitelný. Jestli jsem se něco naučila v oblasti udržitelnosti, tak je to fakt, že nic není černobílé. Neexistuje 100% udržitelnost. A když se zeptáte 100 lidí, dají vám 100 různých definic udržitelnosti. A tou nejasností definice to celé začíná. Já jsem paradoxně toho názoru, že nejlepší by bylo, kdyby se o žádné udržitelnosti nemluvilo, a pravidla by byla nastavená podle základních pravidel slušného chování, ne podle definice udržitelnosti. Ale to by byla utopie. Legislativu tedy raději ponechám odborníkům a doporučím takový jednoduchý pohled, který je inspirován principem tzv. 3P. People – značka by v rámci své existence neměla jakýmkoli způsobem zneužívat lidi a jejich práci. Planet – značka by v rámci své existence neměla přispívat k znečišťování naší planety. Profit – udržitelnost spočívá z mého pohledu také v tom, že značka ekonomicky uspěje, aby mohla své cíle plnit dlouhodobě.
