Ztráta dítěte je obrovská tragédie pro ženu i rodinu, zároveň velice přirozený jev, který k životu patří. Je na mluvení o smrti dítěte a potratech společnost připravená? A co teprve naše zdravotnictví? O tom, jaké to je prožít ztrátu, hovoří Lucie Lebdušková, psychoterapeutka a autorka projektu Čekala jsem miminko, ale…, a Klára Svobodová, blogerka a autorka knihy Těhotnej Buddha.
Na webu WHAT se můžete každý měsíc setkávat s tématy, jež přináší podcastová série Reproduktor. Podcast o ženském zdraví zprostředkovává jak rozhovory s odborníky a odbornicemi, tak osobní svědectví o různých situacích, které jako ženy v reprodukčním věku i po něm zažíváme, ale nemluvíme o nich. A měly bychom. Série, jíž provázejí Lilia Khousnoutdinova a Petra Schwarz Koutská, je dostupná na všech podcastových platformách nebo na webu Reproduktor.online. První díl byl věnovaný endometrióze, druhý díl se zaměřil na IVF, tématem třetího byla hysterektomie a čtvrtým tématem je perinatální ztráta.
Perinatální ztráta znamená úmrtí dítěte v období okolo porodu – během těhotenství, při porodu nebo krátce po něm. V České republice se to týká zhruba 500 dětí ročně. Je to tragédie, která zasáhne celou rodinu. Přináší pocity truchlení, žalu, nespravedlnosti i vzteku. Ztráta tak ovlivňuje i sebevnímání a může narušit chod rodiny. Partneři totiž často truchlí rozdílně. I ztráta na počátku těhotenství bývá spojená s podobnými pocity, s frustrací a zklamáním. Samovolné potraty jsou navíc mnohem častější, končí jimi minimálně pětina raných těhotenství.
S oblibou říkáme, že náš systém není připraven poskytnout podporu ženě a její rodině. Ale zdravotnictví je o lidech. A zřejmě nejsme připraveni ani jako jednotlivci. Neumíme se kolem tématu smrti a ztráty chovat, z nejistoty se stahujeme pryč a cítíme se osamocení. Smutek zkracujeme a truchlení urychlujeme. Jak prožít ztrátu dítěte a můžeme z takového zážitku vyjít posilněni?
Dceru odnesli hned pryč, rozloučení nám chybělo
Klára Svobodová je autorkou knihy Těhotnej Buddha a sarkastického blogu o mateřství Spocklidem. V Reproduktoru se svěřila s tím, co jí pomohlo překonat ztrátu první dcery.
Musela jsem porodit mrtvou dceru
Moje první těhotenství dopadlo špatně. Ve 29. týdnu naše dcera Žofka zemřela a musela jsem ji mrtvou porodit. Něco podobného jsem vůbec nečekala. Těhotenství má být přece hezké, nikdo s ním nechce spojovat smrt, a tak jsem podobné příběhy ani neznala.
V nemocnici jsme bohužel v ty těžké chvíle neměli žádnou podporu. Sestřička mi ještě při kontrakcích vrazila papír, zda dceru pohřbíme my, či ta nemocnice. V tu chvíli jsem jí nedokázala odpovědět a vyřešit to. Pak, když jsem byla v celkové narkóze, podepsal papír můj muž. V tom stavu podle mě moc nevěděl, co podepisuje, a nechal pohřeb na nemocnici.
Když jsem se probudila z narkózy, pamatuji si, jak jsem přemýšlela, že tam dcera ještě někde v porodnici leží, chtěla jsem se s ní rozloučit. Odnesli ji v prostěradle někam pryč hned po porodu. Ani nevím, jestli bych to tehdy psychicky dala, ale žádnou takovou možnost jsem nedostala, bylo to rychle odbyté. Jenže pak nám rozloučení chybělo.
Pohřbili jsme si nakonec sami takovou sovičku z naší svatby, která tehdy reprezentovala naši dceru. Ten rituál pomohl. Můžete něco takového provést i zpětně, když se to nepodaří dobře vyřešit v porodnici. Ale možnost volby jsme tenkrát vlastně neměli. Nebo měli ve chvíli, kdy pro ni nebyl prostor.
Ženy o potratech nemluvily
Vyrovnávání se se ztrátou bylo složité. Pro všechny v rodině to bylo nové a bolavé, ale měla jsem v ní velkou podporu. Mimo rodinu jsem už vnímala, že to lidi moc probírat nechtějí. Možná se i báli, abych to otevíráním tématu neměla ještě těžší. Nebo chránili sebe.
Zjistila jsem pak od žen v okolí, že mnohé také potratily, většinou dřív, v 8. nebo 9. týdnu, ale nikdy o tom nemluvily. Myslím, že tohle odsouvání souvisí celkově se vztahem západních lidí ke smrti. Je to taková definitiva, která nám tvrdě ukazuje, že sami ještě žijeme a máme si život zařídit, jak nejlíp umíme. Smrt je nám proto nepříjemná a je „ošklivá“. Sama mám s pohřby v dětství spojený hlavně smutek, zmatek a nepříjemné pocity. Třeba že se na pohřbu ani nesmím usmát na své příbuzné. Myslím, že rituál jako pohřeb by neměl ty pocity ještě zhoršovat, měl by naopak pomoci se s nimi srovnat a jít dál.
Jinak a lépe. Jak?
Vím, že existují pohřební průvodci, kteří řeší i pohřby miminek. Nabízejí už i možnost být s umírajícími dětmi v nemocnici a komunikovat se zdravotníky. Ale u těhotenství nastává smrt většinou nečekaně, nastává krvácení, rychlý přejezd do porodnice… Rodiče jsou v šoku a nereagují normálně, spousta věcí jim nedochází. V tu chvílí má být profesionálně připravený zdravotník. Ptát se, vědět, jak jednat. Určitě by bývala nápomocná porodní asistentka, kdybychom měli vlastní. Ta by nás podpořila a komunikovala za nás.
I zdravotníci potřebují podporu
Mluví se o nedostatku času a nedostatečné kompetenci zdravotníků, kterým u takových situací chybí metodiky, školení i jakýsi debrief. Dnes už existuje i linka podpory při perinatální ztrátě, kterou zřizuje UNIPA. Ta slouží právě i odborníkům a zdravotníkům, pro které je setkání se ztrátou také těžké. Porod má přece dopadnout tak, že maminka drží zdravé děťátko, a když je to jinak, je to složité. Nechceme to svalovat na přetížené zdravotníky, je to věc přístupu celé společnosti. Situace se zvýšeným povědomím veřejnosti sice zlepšuje, ale zážitky záleží na konkrétních lidech, na konkrétní směně v dané porodnici. Ani se nedá říct, že by nějaké pracoviště bylo plošně dobré a všichni tam byli proškolení a kompetentní.
Kam tedy pro pomoc? Rozhodně pomůže rodina, partner, terapie. Prostě mluvení a naslouchání. Existují také podpůrné skupiny a linky. Například facebooková skupina Dítě v srdci, která sdružuje ženy, jež ztrátou prošly. Mně by v tu chvíli sdílení tímto způsobem asi nepomohlo, jsem velký introvert a vyhovovalo mi soustředit se na sebe a partnera.
Na oddělení rizikového těhotenství jsem přišla bez břicha a bez dítěte
Po ztrátě miminka v pozdějších týdnech těhotenství je potřeba vyřešit také zástavu laktace. Chodila jsem s obinadlem kolem prsou, připadala jsem si jak Mulan a brala jsem i nějaké léky. V tu chvíli mi to tak nevadilo, měla jsem jiné vážné zdravotní komplikace, vysoký tlak, kolabovala mi játra. Ostatně těhotenství skončilo v důsledku preeklampsie.
Co byl ale nevítaný šok, bylo moje umístění na oddělení rizikového těhotenství. Přišla jsem tam bez břicha a bez dítěte. Kolem mě byly těhotné ženy, kterým třeba jen dávali magnesium, aby neporodily předčasně. Těšily se na miminka a bavily se o tom.
Radili mi nebýt sama, chodit s ostatními na jídlo. V tu chvíli jsem nedokázala říct, že to dva dny po porodu mrtvé dcery nedávám. Až moje máma zasáhla a přinesla mi jídlo do pokoje.
Přišly ovšem i další komplikace: finanční. Otěhotněla jsem hned po škole, byla jsem na pracovním úřadě a měla dostat rodičovskou. Na to ale nedošlo a cítila jsem velký tlak na to, abych hned začala pracovat. Hledat si práci a nový kolektiv, na to jsem tehdy neměla. Nějaké šestinedělí a „rodičovská“ či jiná sociální podpora by určitě pomohla.
Šťastné konce
Záhy jsem otěhotněla podruhé, měla jsem ale opět preeklampsii a těhotenství bylo ukončeno ještě dřív než s první dcerou. Druhá dcera naštěstí přežila. Má sice sluchovou vadu a kochleární implantát, ale je živá a úžasná. S následujícím těhotenstvím jsem si dala na čas, aby se moje tělo vzpamatovalo, a porodila jsem v termínu hezky doma.
Ztráta první dcery rozhodně pomohla k uzdravení mého vztahu s mojí mámou. Utužilo to taky vztah s manželem, který před naším traumatem neutíkal. Vážím si ho za to a vím z okolí, že to není standard. U příbuzenských vztahů tato zkušenost pomohla osekat „vatu“ a obecně se zlepšily. Určitě to souvisí s úctou k životu, protože nikdy nemůžeme vědět, co nás čeká a jak dlouho budeme pospolu. Pomáhá mi to i v rodičovství: když děti rozlijí mléko po celé kuchyni, já se nezblázním, protože jsou tady a žijí.
Proces truchlení nelze zkrátit
Klinická psycholožka a terapeutka Lucie Lebdušková v podcastu přidala pohled z oboru zdravotnictví. Ve své praxi hovoří se ženami, které o miminko přišly, a jako častou příčinu jejich traumatu uvádí nedostatečnou komunikaci personálu. Takové trauma se odbourává mnoho let. Může se zdravotnický personál na podobné události lépe připravit?
Naslouchání a mlčení jsou lepší než nevhodné poznámky
V roce 2013 jsem poprvé potratila a začala se kvůli tomu zajímat o to, kde hledat psychologickou pomoc. Kniha o potratech a ztrátě s názvem Čekala jsem miminko, ale… byla vlastně mojí odpovědí na otázku „Co teď?“ Bylo pro mě těžké o tom v rámci rodiny a své komunity mluvit. Různé lidi kolem to zraňovalo a měla jsem pocit, že se někdy nemohu úplně otevřít. Pátrala jsem po podpůrných skupinách a terapiích. Jedna terapeutka mě provedla imaginativním rozloučením s naším nenarozeným miminkem, což mi moc pomohlo. Pak jsem oslovila ženy kolem sebe a už se valila taková sněhová koule, příběhů přibývalo.
Setkala jsem se pak s Liliou Khousnoutdinovou, která vydání příběhové knihy podpořila. Kniha měla křest v září 2014 a vyvolala velký ohlas i tím, že kromě příběhů o potratech a ztrátě otevírala i téma interrupcí. Spousta žen svůj příběh potřebovala prostě jenom říct bez hodnocení. Ocenily prosté naslouchání, mlčení nebo otázku: Co ti pomohlo?
Máte ještě další děti…
Nevím, zda je to jen můj dojem, ale knih i rozhovorů na to téma od té doby přibylo. Bohužel téma potratu a ztráty je trochu pod pokličkou. Dnes jsou ženy, které o tom otevřeně hovoří, vlastně stále průkopnicemi.
Lidé včetně zdravotníků ztrátu v prvním trimestru bagatelizují vyjádřeními typu: Ještě jste mladá, ještě bylo malý, ještě máte další děti… Neuznání ztráty a vazby na dané miminko je stále přítomné. To, že se dítě nenarodilo, neznamená, že to není ztráta. Z příběhů v knize vyplývá silně i to, že je potřeba někam jít a s někým mluvit, aby se rodiny mohly po ztrátě uzdravit.
Ztráta jako zdravotnický neúspěch
Katedra porodní asistence na univerzitě v Olomouci je příkladem místa, kde se o ztrátě a přístupu k ní hovoří. Ale z pohledu klasické medicíny je duševní a psychosociální rozměr medicíny dost upozaděn. Tendence vidět komunikaci jako druhořadou a psychosociální rovinu jako marginální pavědu nezmizela. Ženy, které projdou ztrátou, si přitom pamatují z úst zdravotníků každé slovo. Zdravotníci jsou také jen lidé, takže záleží na jejich osobním přístupu ke smrti, na otevřenosti. Lékaři jsou vedeni k úspěchu, k překonávání nemocí. Smrt je vlastně neúspěchem, přináší pocity selhání. S tímto pak neumějí pracovat.
K frustraci u žen vedl nejčastěji právě pocit nepochopení okolím, izolace, která začala třeba už ve zdravotnickém zařízení. Zatím jsem asi neslyšela od žen, co prošly ztrátou, žádný pozitivní příběh stran komunikace zdravotníků. Většina porodníků a sester zatím neví, jak se ženou jednat, kam ji nasměrovat, jak ji podpořit. Nejsou na to žádné metodiky. Lékaři a sestry si nikde nepřečtou instrukce typu „Nenoste ženě papíry, zda souhlasí s kremací, chvíli po porodu mrtvorozeného dítěte.“ „Neodsouvejte ji bokem od ostatních žen v porodnici kamsi na samotku.“ „Nedávejte ji po porodu na oddělení s těhotnými ženami.“ Toto se bohužel reálně děje.
Právě v porodnici bezprostředně po ztrátě nastávají zásadní momenty. Důležitá je možnost se s miminkem alespoň rozloučit pohledem, dotekem, fotkou. Rozhodně je na místě se ptát: Jak se chcete s miminkem rozloučit? Teď nebo za hodinu? Co byste potřebovali? Tedy vytvořit prostor pro komunikaci, nemáchat hned papíry a nechodit rychle pryč. Určitě v tomto může pomoci porodní asistentka, pokud má žena svou. Ta pak může se znalostí věci se zdravotníky komunikovat.
I ženy-gynekoložky, které ztrátu zažily, mluví o tom, jak jejich kolegové v tomto selhávají. Existují ale ostrůvky pozitivní deviace a poptávka po citlivém jednání a informacích se zvyšuje.
Nezapomínat na otce
Když se ztráta nezpracuje, je to balvan pro celou rodinu, který stále „tlačí“. Týká se obou rodičů a někdy i sourozenců a prarodičů. Určitě je na škodu z procesu ztráty a komunikace o ní vydělovat otce. Muži to mají v práci s emocemi sice často složitější, ale když se setkám s těmi odvážnými, kteří pro ženu i sobě samým chtějí být opravdu podporou, dokáže to vztah obrovsky posunout.
Pro celý proces je nutné vnímat samu sebe a mapovat si svoje pocity. Potřebuji plakat? Chci být sama, nebo chci přítomnost kamarádky? A potřeby srozumitelně komunikovat navenek. Překážkou mohou být i reakce okolí. Mnohdy jsou v rodině např. starší ženy, které samy prošly ztrátou v tichosti a nemají nic zpracované, a proto je i jejich práh empatie a otevřenosti snížený.
Truchlení: Rok je minimum
V rychlé výkonnostní společnosti se truchlení nedává dost prostoru. Přitom ale nejde zkrátit. Je to proces psychologií dobře zmapovaný. Základní truchlení trvá minimálně první rok po události, truchlící si prochází takovým kolem roku, kdy přicházejí různá výročí: samotné smrti, potenciálních narozenin, dušiček nebo Vánoc. I dřív se nosilo černé oblečení aspoň rok.
Pomáhají i rituály. Pohřeb a svíčky mají svůj význam. Spoustu lidí je do pohřbu ve vakuu, v mlze, jakoby nevěřili, že se to stalo. Pohřbem dojde k jistému završení, uvědomění a nastává prostor pro truchlení. Díky těmto rituálům vlastně otiskneme ztrátu do naší reality.
Je třeba dát si čas. Každá žena a pár to má jinak, ale reprodukce není závod a myslím, že snažit se o další miminko hned po šestinedělí je brzo a že není dobré některé milníky přeskočit.
