Každý z nás se někdy dostane do úzkých, průšvihu, nesnáze… Říkejme tomu, jak chceme. Říct si o pomoc je ale pro skoro polovinu lidí známka slabosti. Čím to je? Bojíme se zavržení nebo neúspěchu? Na to se soustředila kampaň dárcovské platformy Znesnáze zaměřená na pečující a lidi s handicapem, kterých se náročnost životní situace týká velmi často.
Během loňského výzkumu se agentura Behavio ptala 1550 lidí s chronickým omezením, handicapem a pečujících na důvod, proč si neřeknou o pomoc. Více než polovina z nich, přesněji 55 % odpovědělo, že primárním důvodem je stud. Sedmačtyřicet procent z dotázaných řeklo, že nechtějí být odkázaní na pomoc jiných, a každý třetí odpověděl, že situace není až tak závažná, aby někoho o pomoc žádali. Což bývá skutečně i v praxi dárcovské platformy Znesnáze, která si nechala výzkum vypracovat, jeden z nejčastějších argumentů lidí v nouzi: „Určitě jsou lidé, kteří jsou na tom ještě hůř!“ Mimochodem, neřekli jste tuto větu dokonce už někdy i vy sami, když vám chtěl někdo pomoci?
Jen si na mě budou ukazovat prstem!
Osmadvacet procent dotázaných lidí nechce, aby někdo věděl, že na tom nejsou dobře. A 23 % uvedlo, že se bojí neúspěchu. Mají obavy, že svou nouzovou situaci „přiznají“, a stejně se pomoci nedočkají. Poslední z odpovědí, která vysvětlovala, proč si pečující a lidé s handicapem o pomoc říct nechtějí, se týkala 26 % dotázaných. Mluvili o nedůvěře v organizace nebo o administrativní náročnosti zakládání sbírky.
„Myslím, že říct si o pomoc je pro mnoho lidí velmi nedůstojné. V pozici níže od toho, koho o pomoc prosím, je to nerovný vztah. Myslím, že hlavně komunita pečujících to vnímá citlivě. Jako jistou neschopnost, závislost nebo dokonce slabost. Často svoje problémy skrýváme, nechceme, aby to okolí vědělo, sebeobviňujeme se. Koho by to zajímalo, to jsou moje problémy, říkáme si. Ten první krok bývá z pochopitelných důvodů nejtěžší. Administrace samotná je pak velmi jednoduchá, to lze lidem vysvětlit a taky to děláme. Znesnáze vznikla, aby všechny bariéry pro žádost o pomoc a založení sbírky odstranila. Aby člověk pouze přišel a sdílel svůj příběh, všechno ostatní je na nás a je to podle pravidel, zákona, bezpečně. Provázíme každého procesem, nabízíme, co všechno uděláme sami. Nejsme úřad, vše je on-line, bez zbytečného papírování,“ říká sociální pracovnice Jolana Burešová. Její hlas uslyší ten, kdo se rozhodne říct si o pomoc u Znesnáze, jako první. Je to Jolana, kdo ho vyslechne, celým procesem založení sbírky provede, pomůže a ujistí v tom, že jeho odvaha přinese úlevu i pomoc.
Když necháme řešení problému na poslední chvíli, cesta z něj bývá mnohem těžší. Někdy nemožná
Do duší a potřeb klientů, kterých už byla více než tisícovka, za tu dobu Jolana dobře nahlédla a tak ví, jak moc někdy dokáže být strach z odhalení potíží sebedestruktivní. „Velmi často se přeceníme, byť s dobrým úmyslem, nebo děláme, že se to vyřeší samo, zmizí to. Záleží asi na povaze člověka, prostě včas analyzovat problém. Kdy to dám sám a kdy už jde do tuhého. To je časté u samoživitelek, lidí v bytové nouzi. Problém mnohdy řeší pozdě, když už na slib s nájmem pronajímatel nepřistoupí, byť dal dva měsíce předem výpověď. Když člověk nechá řešení problému na poslední chvíli, často z něj už není cesta ven,“ dodává Jolana.
Pomoc potřebuje někdy každý. I ten, jehož život se zdá být dokonalý
„Výzkum jednoznačně ukázal, že hlavní problém, který potřebujeme adresovat, je stud. Proto se v komunikaci pokoušíme sdělit, že říct si o pomoc není důvod ke studu, ale je to naopak známka síly,“ vysvětluje komunikační stratég Tomáš Mrkvička, který s výzkumem i kampaní Znesnáze pomáhal. Sám si prý o pomoc říct také neumí a je si vědom štěstí, které mu dopřává nebýt vystaven tlaku jako pečovatelé, k nimž se kampaň obrací.
Stejně jako osobnosti českého showbyznysu, které se před časem rozhodly podpořit prostřednictvím dárcovské platformy Znesnáze ostatní. I v jejich, pro mnohé zdánlivě dokonalých životech, jsou samozřejmě období provázená strachem a beznadějí. Období, kdy potřebují pomoc. Protože všichni jsme ve výsledku lidé se stejnými potřebami a pochybnostmi, i když nám v daný okamžik ty naše připadají výjimečné a příliš osobní.
Jsou lidé, pro které je pomoc jiným smyslem života. Dejme jim šanci být šťastní!
„Představte si, že jsou mezi námi lidé, kteří se bojí říct si o pomoc, že by třeba vypadali slabě nebo nemohoucně. Na druhou stranu jsou mezi námi lidé, kteří rádi pomáhají, je to smysl jejich života. Tak co kdyby ti, kteří se bojí říct si o pomoc, pomohli těm, pro něž je to smysl života? Je jich celá armáda, tak to pojďme zkusit! Slyšíte? Už jdou… Tak to zkuste, třeba příjdou i k vám!“ nabádá ve videu Znesnáze český herec David Matásek k odvaze říct si o pomoc, která ve výsledku může být přínosná i pro druhé. Nejen pro ty, kteří rádi pomáhají, ale i pro ty, kteří se teprve rozhoupávají o pomoc požádat. Navíc tím, že ukážeme svůj příběh, ukážeme mnohdy i na problémy, která naše společnost má. Ač si to v tu chvíli nemyslíme a připadáme si sami, většinou má podobné trápení i někdo další. A často kvůli opomíjení nedostatků, zavírání očí před společenským problémem nebo konkrétní chybě systému. V takové chvíli může naše odvaha a sdílení pomoct k propojení nebo k zájmu médií. Z osobního problému se tak může stát věc k řešení, která ulehčí život dalším lidem.
Je to náš život! Co si pomyslí ostatní, není podstatné
Je normální, že si ve svém trápení připadáme sami. Že si myslíme, že mu nikdo nemůže zcela porozumět. Je normální mít obavy, že si na nás budou lidé ukazovat, když svůj problém přiznáme. Jenže žádná z těchto věcí není dostatečná odpověď na to, proč dál setrvávat v beznaději, která přitom může mít jednoduché a rychlé řešení. Podívejte se na celebrity, na jejich bulvárem medializované přešlapy, na které si za pár dní nikdo nevzpomene. Stane se z nich jen obal na slupky od brambor. Kdyby se měly hroutit z každé kritiky, nemohly by se nikdy posunout a žít vyrovnaný život. Trable mají řadu podob, je důležité umět rozlišit závažnost jejich situace a podle toho postupovat. Co je pro jednoho téma na jediný den, může být pro jiného podoba celého zbytku života. Starosti a problémy má naprosto každý z nás. Bez výjimky. Říct si o pomoc je normální. Není to slabost. Je to cesta, jak zůstat silní.
