Deníky a alba s kresbami od Petra Nikla nebo snímky Roberta Vana a Jindřicha Štreita byste v nabídce chráněné dílny asi nečekali. Další výtvarníci přitom vyhlížejí, až na ně přijde řada, aby se – bez nároku na honorář – mohli na výrobcích z Lemniskáty podílet.
Když se Vlasta Urbanová dozvěděla, že získala od Nadace Lilie & Karla Janečkových ocenění Laskavec, byla z toho v rozpacích. „Měla jsem s tím problém, protože to vůbec není moje zásluha. Laskavce by měl dostat celý tým Lemniskáty,“ vysvětluje ředitelka chráněné dílny, v níž vznikají krásné designové sešity nebo diáře. „Kdybychom se všichni nepodíleli na tom, že tu máme laskavé prostředí, nikdy se to nemůže podařit.“
Vytvářet designové zboží ovšem nebylo původně v plánu. Na začátku byly školní sešity, které dnes tvoří polovinu produkce. Píšou do nich převážně děti ve Waldorfských nebo SCIO školách. Ze zbytků z výroby sešitů pak začaly vznikat deníčky, portfolio se rozšiřovalo, ruční výroba se zkvalitňovala a díky velké svobodě v realizaci často kolektivních nápadů se posouvá stále kupředu.
Souznění navzdory odlišnosti
Lemniskáta je v mnoha ohledech netradiční chráněná dílna. Už její zrod byl jiný. Tehdejší místostarostka Prahy 2 Eva Paulová hledala uplatnění pro dceru s Downovým syndromem. Protože pracovních možností pro lidi s handicapem je málo, rozhodla se ji s pomocí města vytvořit.
Ani Vlastu Urbanovou do Lemniskáty nepřivedlo altruistické poslání a podobně to mají všichni, kdo se na vedení sociálního podniku podílejí. „Vlastně je to dobře, protože se nepasujeme do role lidí, kteří by chtěli zachraňovat svět. Spíše nás sem přitáhly okolnosti,“ říká. Po celoživotní kariéře ve školství hledala klid na samotě v Jizerských horách. Seznámení s partnerem, který pochází z Prahy, ji ovšem nasměrovalo do hlavního města. Do Lemniskáty, která sídlí na pražských Vinohradech, přišla v roce 2013 díky zakladatelce Radce Michálkové. Tehdy nabízené místo ředitelky Vlasta odmítla a chodila jen vypomáhat. „Z jednoho dne asistence byly nejdřív dva, pak tři, posléze jsem dočasně převzala vedení a nakonec mi zůstalo.“
Učitelská praxe, během níž působila i jako výchovná poradkyně, ji na současnou pozici v mnoha ohledech docela dobře připravila. Pracovní dny netráví jen v kanceláři. Občas stojí i u řezačky nebo sedí u šičky. „Práce v dílně vede k pokoře vůči ostatním. Uvědomíte si, že je přirozené dělat chyby nebo že věci nejdou urychlit,“ podotýká Vlasta.
V Lemniskátě pracují lidé ve věku od jednadvaceti do šedesáti pěti let, všichni mají přiznaný invalidní důchod. Někteří se potýkají s následky úrazu nebo dětské mozkové obrny, někdo je na vozíku, další bojuje s depresemi. „Občas je náročné, aby to dohromady fungovalo, ale naši zaměstnanci jsou pro nás velkým příkladem, že odlišnosti se mohou velmi dobře snášet.“
Hledání nových alternativ
„Hlavním limitem, který jsme úspěšně zdolali, je představa, že se v chráněné dílně vyrábějí věci posléze kupované spíše ze soucitu, protože nemají úplně dobrou kvalitu,“ připomíná ředitelka. S důrazem na kvalitu roste i šíře použitých materiálů a hledání nových alternativ. Pracuje se tu s recyklovanými papíry nebo s papíry s různými druhy příměsí.
Velkou participaci na procesu výroby papíru Lemniskátě umožňuje spolupráce s českou rodinnou manufakturou Papyrea. Do papírů ze lnu, konopí či bavlny se dá přimíchat téměř cokoli, a tak v Lemniskátě mohou využívat papír s trusem zvířat ze zoologické zahrady, s voňavými květinami nebo se zapracovanými semínky, která po zasazení vyklíčí. Řadu papírů si v Lemniskátě vymysleli sami: „Do papíru se dají rozemlít svatební šaty nebo kytice a nechat si z něj vyrobit album. Teď třeba s jednou výtvarnicí zkoušíme zapracovat do sešitu, sukýnky‘, které zbydou z pastelek po ořezání.“ Lemniskáta si nechala vyrobit také sérii papírů z rozemletých zbytků ze šití kostýmů pro Balet Národního divadla a pro letošní ročník festivalu Jeden svět dodala sešity z recyklovaných festivalových ročenek.
Prodej dílnu neuživí
Přestože si výrobky na e-shopu lemniskata.cz nebo na trzích jako Mint Market a Papír Fest nacházejí nadšené zákazníky, prodej dílnu neuživí. „Vlivem energetické krize papír zdražil v průměru o 60 procent, my ale cenu výrobků o tolik zvednout nemůžeme,“ povzdechne si ředitelka. „Měli jsme sen osamostatnit se. Bylo mi líto, že odčerpáváme peníze ze sociálního budgetu, když jsme tak šikovní. Jenže to nejde. Naše výroba není z personálního hlediska efektivní. Máme tady dvacet lidí, přitom bychom zvládli vyrábět v šesti. Naším cílem není profitovat, ale nabídnout lidem zaměstnání. Dvacet je strop, abychom je měli kam posadit.“ Raději zaměstnají více lidí, kterým tak dají možnost socializovat se a pocítit ocenění jejich práce. „Moc bych si přála, aby u nás neměli jen minimální mzdu, ale na to, abychom jim zaplatili víc, bohužel nemáme,“ říká Vlasta Urbanová, která jako ředitelka bere 25 tisíc korun. „Už jsem v důchodu, ale kdybych byla samoživitelka, vůbec bych takovou práci nemohla dělat.“
Hlavně neztrácet naději
Přiblížit se soběstačnosti by Lemniskátě pomohly firemní zakázky. Každá firma, v níž pracuje 25 lidí a víc, musí dle zákona zaměstnávat jednu osobu s handicapem. Není-li to možné, mohou absenci chráněného místa kompenzovat nákupem výrobků pro své zaměstnance nebo dárků pro obchodní partnery v jiné chráněné dílně. „Firmy o tom ale často nevědí. Dostat se ke společensky odpovědným podnikům, které by si u nás nechaly vyrobit sešity na konference nebo školení či vánoční přání, je pro nás stále velmi těžké,“ vysvětluje ředitelka situaci. „Potřebovali bychom najít jednu dvě firmy, které od nás budou pravidelně odebírat sešity během celého roku. Naše práce je totiž nárazová. V období před Vánocemi a v květnu, kdy začínají objednávat školy, máme napilno, ale jinak často děláme na sklad.“
Lemniskáta nechce být jen závislá na pomoci zvenčí a snaží se zvýšit příjmy také prostřednictvím benefičních aukcí a dalších akcí. „Je to náročné, ale neztrácíme naději,“ uzavírá Vlasta Urbanová.
Myslet na druhé i na přírodu
Lemniskáta vyvrací stereotypy, které se s chráněnou dílnou obvykle pojí. „Naši zaměstnanci přirozeně potřebují jinou pozornost než ti běžní, ale u nás se učí myslet i na druhé a zajímat se o své okolí.“ Další ne zcela běžnou složkou fungování dílny je totiž ekologický přístup. Dřevo použité na papír pracovníci vracejí do přírody tím, že sázejí stromy. Akce se účastní i ti, kterým to jejich handicap dovolí. Vedení bere zaměstnance na výlety a exkurze, a naopak veřejnost nebo školy zvou do dílny na workshopy, aby bořili bariéry z obou stran.