Osázela lány země levandulí lékařskou v bio kvalitě a její podnikání představuje nejen v Česku, ale i ve světě naprostý unikát. Nepěstuje totiž bylinku pro kosmetické účely, ale k vnitřnímu i vnějšímu užívání, kde se uplatní mimořádné léčivé vlastnosti pravé levandule. Mění tak životy mnoha lidí k lepšímu. Nic z toho jí však nespadlo do klína samo. Naopak, jak říká, je to vykoupené potem, krví a slzami. Nejen proto je Helena Neumannová, majitelka a zakladatelka Levandulového údolí ve středočeské Chodouni na přirovnávání k francouzské Provence trochu alergická. Když si přečtete její příběh, celkem záhy pochopíte proč.
Představa vlastních levandulových polí v člověku navodí pocit určité naivní romantiky. Zasadíte semínka, koukáte, jak to roste, procházíte se fialovými lány… Je mi ale jasné, že realita vypadá úplně jinak.
Úplně! (směje se) Zasadíte, ale nekoukáte, pak už jen dřete! Je to obrovské pole o rozloze 3,5 hektaru, které vám neustále zarůstá plevelem. Vy ovšem jako certifikovaný bio zemědělec nesmíte používat stroje, nesmíte hnojit, nesmíte chemicky odplevelovat, takže vám ve výsledku zůstává jen tvrdá manuální dřina. Než jsme přišli na to, jak to dělat, aby nás neustále nedusil plevel, probděli jsme hodně nocí. Navíc na některých místech se levanduli prostě nelíbilo, vůbec se tam nechytila. Takže někteří návštěvníci Levandulového údolí bývají zklamaní, že před sebou nevidí takové ty dokonalé magazínové fialové lány bez jediné chybičky. Čekají českou Provence, ale my to neděláme na efekt. Pěstujeme léčivou bylinu v bio kvalitě a takových polí, jako máme my – tedy s původní odrůdou levandule lékařské –, existuje v celém světě jen deset. Nikdo z nich se ale nevěnuje zdravé výživě, všichni dělají kosmetiku. Takže jsme svého druhu unikát, ovšem za cenu neustálé dřiny. Kromě toho narážíme i na obrovskou neznalost a nedůvěru. Lidé jsou zahlceni informacemi, ale nedokážou se v nich příliš dobře orientovat. Těžko odlišují, co je pravda, co je lež, co je marketing.
Češi patří k velkým milovníkům levandule. Mnoho z nich o vás skutečně rádo mluví jako o „středočeské Provence“. Proč je tohle označení úplně mimo?
Ta fialová pole, která si většina Čechů spojuje s Provence, to je všechno až na jednu výjimku lavandin, což je hybrid vyšlechtěný z levandule lékařské. Na rozdíl od ní ale neléčí, je vhodný maximálně na mýdla nebo na výrobky proti molům. I proto plno lidí tvrdí, že má na levanduli alergii, ve skutečnosti ale reagují na lavandin, protože většina výrobců z ekonomických důvodů nepoužívá původně léčivou variantu, která je navíc velmi vzácná. U olejíčků za stovku zbystřete, ty šly kolem pravé levandule velikánským obloukem. Vždycky, když to lidem vysvětluji, tak se na mě zlobí. Mají pocit, že ušetří a „plácají“ si na tělo nebo do aroma lamp olejíček plný pesticidů, hormonů a jedů, a diví se pak alergickým reakcím nebo problémům s dýcháním. Ale bylinky mají léčit. Ne škodit. Nazývat květinu bylinou je trestuhodné.
Jste vystudovaná pediatrická sestra. Odkud pramení vaše láska k bylinkám?
Celý život miluju babičku Jarmilu, což je 94letá maminka mého táty, který se nás hodně nazlobil. Utápěl komunistické bezpráví v alkoholu, byl velký společník a velmi ho bavily i ženy, a tak si maminka užila hádek i trápení stejně jako my se sestrou. Krátce po revoluci ale vyhrál výběrové řízení na pracovní pozici ve Venezuele a to byla pro něj i pro nás svým způsobem spása. Dalo by se říct, že se našel. Konečně mohl tvořit. Něco dokázat. No a právě jeho maminka, která měla strašně těžký život, mě přivedla k bylinám, tradicím a zvykům. Ráda vzpomínám i na moji prababičku Růžu z tátovy linie, která byla tvrdá katolička a měla doma truhlu plnou růženců a modlitebních knížeček, nechyběl v ní ani tradiční kroj. Babička i prababička mi vyprávěly různé příběhy, říkanky, pověsti, legenda pranostiky a já to milovala, i když jsem kvůli tomu byla jako dítě dost vysmívaná. Všichni kolem mě nosili pionýrské šátky a nám se sestrou babička na Zelený čtvrtek máchala pusu v trávě, abychom byly zdravé. Tehdy jsem se za to styděla, ale později mi došlo, proč to vlastně dělala. Až když jsem pak cestovala po Venezuele a Africe, pochopila jsem, jak extrémně důležité je být spjatý s přírodou i s rodnou zemí.
