O Dejvickém divadle nebo seriálech jako Comeback a Čtvrtá hvězda už toho bylo řečeno hodně, herečka Simona Babčáková se ale věnuje také osobnímu rozvoji a duševnímu zdraví. Proto jsme se v rozhovoru zaměřili na tuto část její životní dráhy. Simona vede přednášky a workshopy o komunikaci a prevenci syndromu vyhoření a svoji lektorskou roli propojila s divadelní improvizací a hudebními čísly v originálním představení o psychické kondici One Human Show. Vystoupí s ním 11. září ve Francouzském institutu v Praze a 70 procent ze vstupného půjde na podporu znevýhodněných dětí z Domu tří přání.
Vaše One Human Show kromě zábavy přináší informace o tzv. vědomé komunikaci. Co si pod tím máme představit a jak nám může pomoct?
Vědomou komunikaci potřebujeme, hlavně když jsme v konfliktu. A v konfliktu jsme vždy, když máme rozpor mezi tím, co cítíme a co se děje venku, čili velmi často je to konflikt vnitřní, sám se sebou. Pak je fajn mít nástroje na to, jak si zmapovat, co je zdrojem tlaku a jak to vykomunikovat ve svém vnitřním světě a následně ve vnějším světě tak, aby došlo v ideálním případě ke spokojenosti nebo aspoň ke stabilizaci či alespoň k začátku hledání řešení. Tedy vykročit na cestu odvážného setkání se sebou i druhými. Věřím, že tímto způsobem můžeme kultivovat svou komunikaci a tím i celou společnost, minimálně ta společenství, ve kterých se ocitáme.
Co všechno děláte pro lepší duševní zdraví?
Myslíte mé duševní zdraví? Momentálně se to hodně mění, jak se já měním v rámci svých velkých životních změn. Od toho, že děti už mě nepotřebují jako mámu na plný úvazek, přes změnu zaměstnání, až po změnu potřeb a hodnot. Pro udržení duševního zdraví daleko víc odpočívám, už si dávám i šlofíčka přes den, když to jde. Nejvíc si odpočinu v tichu, když čučím do lesa nebo se hrabu v zahrádce (aby nedošlo k omylu, již jsem se hrabala v zahrádce dvakrát), když si čtu, když si dám horkou vanu, když vidím skvělé představení, zazpívám si na koncertě, zatančím si na festivalu. Dvakrát za rok jedu do lázní vyhřát se do morku kostí, medituju, setkávám se s přáteli, vyvenčím své exibicionistické já na svých představeních a improvizacích. Vidíte, že na tom odpočinku fakt hodně makám.
To zní jako usilovná práce. Jak jste se dopracovala k tomuto výčtu aktivit?
Mám výhodu zvýšené citlivosti, takže se začnu hroutit poměrně rychle a řeším věci včas. Díky tomu mi zatím nestihly přejít do psychosomatiky a všemi svými vyhořeními jsem prošla relativně zdravá. Ale při každém vyhoření jsem udělala velkou inventuru svého způsobu života. Ostatně díky tomuto mapování se cítím být kompetentní k tomu dělat přednášky a workshopy na téma prevence syndromu vyhoření. Rozhodně o tom více a snad i vtipně pohovořím i na své One Human Show 11. září.
Herecká práce a obecně práce s lidmi je psychicky náročná. Jak se třeba koncentrujete před představením?
Před standardním divadelním představením se nijak speciálně koncentrovat nemusím. Tam potřebuji akorát energii a na to mám pár nabíjecích fíglů. Třeba psychowalkmana nebo vizualizace. Prostě si představuji zdroj energie a na ten se nabodnu. Před One Human Show je to jiné, protože v tom je velký kus improvizace. Vím zhruba, o čem chci mluvit, ale nikdy nevím, jak a kudy a co všechno stihnu a nestihnu. Ladím se v prostoru a mám různé techniky, kterými si pomáhám. Ale stejně většinou s Tony (hudebnice Antonia Nyass – pozn. red.) předtím děláme v šatně blbinky, takže mi na koncentraci zbyde pár minut. Stejně se na to ladím průběžně v podstatě celý den a už sbírám materiál, čím setkání otevřu, aby to bylo autentické a přítomné.
Máte potřebu zpracovat emoce i po představení?
Mám potřebu zpracovávat emoce neustále. Něco si odžiju, něco zažiju, to vygeneruje emoce a s těmi potom komunikuji, prohlížím si je a doptávám se. Po představení si s Tony vždy sdělujeme zpětnou vazbu, jak jsme to vnímaly a co si o tom myslíme. Často to doprovázejí velké záchvaty smíchu. Baví mě zvědomovat si fascinující procesy, které se v lidské bytosti odehrávají, takže mě nikdo nemusí přemlouvat. Jdu po téhle stopě již pětatřicet let.
Jak to děláte?
Někdy si emoce personifikuji a komunikuji s nimi jako s vnitřní postavou. Jindy je analyzuji a někdy je mapuji s průvodkyní. Dvakrát měsíčně chodím na MFK, psychosomatickou fyzioterapii, kde si vždycky utřídím a vstřebám vše, co jsem za těch čtrnáct dní prožila. Také mám mezi přáteli spoustu skvělých terapeutů a průvodkyň a každý náš rozhovor je zpracováváním emocí. To je pro mě hodně vyživující. Neumím si představit, že bych tu intenzitu prožívání neměla s kým sdílet a nedozvídala se, jak to prožívají ostatní.
Proč jste se rozhodla vystoupit ve prospěch ohrožených dětí z Domu tří přání?
Protože cítím, že za stav duševního zdraví našich dětí nese moje generace zodpovědnost. My jsme vytvořili společnost plnou tlaků, my jsme je do té situace dostali a my bychom měli dělat všechno pro to, aby se to nejen zlepšilo, ale hlavně aby nedocházelo k obrovskému duševnímu kolapsu. A to nejen dětí.
