Na jednu českou ženu v průměru nevycházejí ani dvě děti. Nebýt matek, které na svět přivedou čtyři a více potomků, by byl daný průměr ještě horší. Jak vidno, i rodičovství můžete pojmout ve velkém stylu a rozhodně toho nelitovat!
Petra Misechová: Jsem tryskomyš a spím jen pět hodin
Naši nás se sestrou měli ve dvaceti, takže pořád ještě pracují. S vyžadováním dalších sourozenců jsme je nemořily, ale já jsem dělala sbírky pro děti z dětských domovů, bavilo mě vozit sousedovic miminka a po střední škole jsem jela jako au pair do Anglie. Ovšem kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu mít pět dětí, myslela bych si, že se úplně zbláznil.
Hodně mě to táhlo k přírodě, vystudovala jsem krajinářství a ochranu životního prostředí, pokračovala na vysoké škole zemědělské a přidala doktorát zaměřený na dendrologii. Po škole jsem toužila jet do Austrálie, ale neměla jsem peníze, tak jsem se vydala na Nový Zéland, kde jsem si na Austrálii vydělala. Byla to nejúžasnější jízda mého života!
Po návratu jsem si našla skvělou práci na pražském pozemkovém fondu. A taky manžela Michala, s nímž jsem jako malá byla na táboře a už tam se mi líbil. Musela jsem ho uhnat, trochu se mě bál. Ale jsme spolu dvanáct let a pořád to mezi námi nevyprchalo.
Michal je jedináček, takže chtěl dětí víc. Měli jsme vzor v kamarádce, která má čtyři, a panuje u nich neuvěřitelná pohoda. Naše čtvrté i páté bylo neplánované, ale jsme za ně všichni rádi. Skvěle se spolu zabaví, já vařím, ony si hrajou, chodí k nám i jejich spolužáci, takže dům je pořád plný dětí. Dělám pro ně tvořivé dílničky, kdy se učí zacházet třeba i s vrtačkou. S navlékanými dřevěnými korálky mají úspěch i na trzích.
Manželovi říkáme externista. Pracuje v IT, ráno odjede, večer se vrací… Navíc dělá dobrovolného hasiče a nedávno jsme svépomocí dostavěli dům. Předtím jsme bydleli v domečku o dvou místnostech, vůbec nechápu, jak jsme se tam vešli.
Známí na nás nevěřícně koukají, že asi žijeme v jiném časoprostoru, když všechno stíháme. Ale mně už v dětství říkali Fretty a každý se ptá, na čem jedu, že vedle pěti dětí učím ve školce angličtinu a večer, když odpadnou, dělám scrapbooking a renovuju nábytek. Chodím spát kolem jedné a vstávám v šest. Nikdy jsem nebyla velký spáč. Naopak si neskutečně užívám, že po letech, kdy jsem vstávala několikrát za noc, spím pět hodin v kuse.
Samozřejmě mi vůbec nezbývá čas na televizi ani na sociální sítě. Co potřebuju vědět, mi řekne Michal, nebo se to dozvím z rádia v autě. Radši jdu s dětmi na kolo nebo na brusle. Starší hrají hokej, Terka a Šimon chodí na gymnastiku a Tereza ještě na housle, kytaru a klavír. Myslím, že bude tryskomyš po mně. Finančně se to dá zvládat, děti po sobě plno věcí dědí včetně sportovního vybavení a hodně si toho vyměňujeme s kamarádkami Za celou dobu jsem nikdy nebyla bez nich. I když jsou to samozřejmě raubíři, působí vyklidněně, jsou zdraví a jsme na sebe neskutečně navázaní.
U všech jsem aplikovala bezplenkovou metodu a brzy se naučily dorozumívat znakovou řečí, přestože ještě neuměly mluvit. Tím jsme krásně překlenuli vztekací období, i beze slov mi totiž dokázaly říct, co potřebují. Nejsložitější to vždycky bylo s miminky, ale nosila jsem je v šátku, tak se to dalo zvládnout.
Na podzim půjde Tadeášek do školky a já bych chtěla aspoň na částečný úvazek do práce. Věřím, že když je člověk do něčeho zapálený, všechno zvládne, limity jsou jen v naší hlavě.
Andrea Vaníčková: Od IVF ke čtyřem porodům
Pocházím z klasické čtyřčlenné rodiny. S mladším bratrem jsme byli vedeni ke sportu. Já začínala s krasobruslením, a i když jsem měla slušně našlápnuto, přesedlala jsem na atletiku. Tam jsem „doběhla“ až do dorostenecké a juniorské reprezentace. Po zranění nohou při autohavárii jsem se však už do formy nedostala.
Po ukončení studia práv jsem se stejně usilovně pustila do vrcholové advokacie. Na oslavě kolegových narozenin jsem potkala Dana. Pracoval v IT a oba jsme trávili v práci 12 až 14 hodin denně. Náš vztah byl jedním z důvodů, proč jsem po pěti letech vyčerpávajícího nasazení opustila přední velkou advokátní kancelář a s kolegy založila svoji. Záhy jsme chtěli děti, uvažovali jsme o dvou s tím, že bychom se případně nebránili třetímu, ale možná kvůli dlouhodobému užívání antikoncepce jsem nemohla otěhotnět.
Ve 33 letech jsem absolvovala první nezdařené umělé oplodnění. Když jsem měla jít na druhý cyklus, zjistila jsem, že jsem otěhotněla přirozeně, a narodila se Karolína.
Jako advokátka jsem ke všemu přistupovala analyticky, i dětskou kosmetiku jsem podrobila zevrubnému zkoumání. S kamarádkami jsme pro děti hledaly něco opravdu netoxického. A tehdy mi vstoupil do života stoprocentně čistý anglický Inlight, který mě natolik ohromil, že jsme díky tomu víceméně nad kočárky založily firmu biOrganica specializující se na dovoz kosmetických bio značek.
Byl to vlastně jediný rok, kdy jsem byla na klasické mateřské. V té době jsem úplně změnila mindset a došlo mi, že jsem většinu života strávila úplně odpojená od sebe a od přírody. Hodně jsem si to uvědomila při dalším zamlklém těhotenství, k dalším třem jsem přistupovala vědoměji. Esterka přišla na svět až čtyři roky po Káje předčasně císařským řezem ani ne dvoukilová. O Štěpánka si Kája napsala Ježíškovi. I když jsem jí vysvětlovala, že Ježíšek děti nenosí, u nás udělal výjimku. První porod byl hodně náročný, druhý císařem a třetí naprosto úžasný přirozený. Čtvrté těhotenství byl šok. Ale ani vteřinu jsme nepřemýšleli o tom, že bychom Andulku neměli. Kvůli komplikacím se také narodila císařem, patřila jsem k nejstarším rodičkám v Podolí.
Lidé obdivují, jak zvládám firmu s tolika dětmi, když jedna babička je daleko a druhá je už starší. Mám zajištěnou pomoc s logistikou a hlídáním a všechna miminka jsem v klidu nosila do práce. Atletika mi dala cílevědomost a odpovědnost a k tomu mám velmi nízký práh bolestivosti. Právě to mě v advokacii utavilo – byla jsem dříč bez ohledu na své potřeby a ve firmě jsem si to zopakovala. Dnes už ale sama sebe i svoje děti učím myslet také na vlastní blaho.
Myslím, že je mnohem náročnější mít pouze jedno dítě. U prvního jsem chtěla mít vše perfektní podle příruček, s přibývajícími potomky jsem začala víc dávat na vlastní zkušenosti a pocity. Také práh trpělivosti se posouvá. Děti jsou skvělá smečka, společně se od sebe učí a fungují jako parta. Po své zkušenosti u nich na výkon nijak netlačím. Mám za to, že k tomu, co je bude přirozeně bavit, si postupně najdou cestu samy. Nejstarší je už na gymnáziu. Měla jsem velké štěstí na fantastickou školku, která podporuje a rozvíjí děti, aniž by v nich zavírala touhu se učit. Díky tomu Ester a příští rok i Štěpán pokračují jako domškoláci ve skupině mimo systém, získávají úžasné vzdělání a zároveň je to baví. To je pro mě obrovská pomoc.
Kateřina Suchánková: Jak jsem k tolika dětem přišla
Když mi bylo náct, vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jestli a kolik budu mít dětí. Ale díky třem mladším sourozencům u mě péče o ostatní, zejména mladší děti, přetrvávala do dospělosti. Bohužel se později přidalo přesvědčení, že muži nejsou k životu použitelní, a že tedy nezbývá než žít sama a bez dětí. Maminka by tehdy dala cokoliv za to, abych byla už konečně „normální“. Nutila mě chodit aspoň na rande a hledat kluka, který v mých očích nebude nepoužitelný hlupák. Když jsem se konečně opětovaně zamilovala, nebyla maminka překvapivě nijak nadšená – v poměrně mladém věku jsem totiž celkem záhy zcela dobrovolně otěhotněla. Bylo mi jednadvacet let, když se narozením prvního syna začala naplňovat má nová životní role matky.
Po skoro pěti letech jsme mu pořídili sestřičku a za necelé tři roky přibyla další dcera. Jenže krátce po jejím narození se nám začal bortit vztah. Už pár let žijeme každý po svém, letos jsme se šťastně rozvedli. Můj exmanžel je ale báječný člověk a dobrý rodič a já cítím vděčnost, že jsem dětem vybrala kvalitního tátu. Ve výchově stojíme stále při sobě a děti v nás mají oporu. Kdybych si neprošla zkušeností rozchodu, zřejmě bych neměla čtyři děti a neposkládala se do ženy, jakou jsem teď. A rozhodně bych nenapsala knihu o mateřství!
Mé čtvrté těhotenství přišlo nečekaně. Před čtyřmi lety jsem se nezhojená a nepřipravená pustila do milostného románku, který skončil rychleji, než začal. Syn nám z něj ale zůstal a mně přetrvávající dobrý pocit, že i on má skvělého otce. Čtvrté těhotenství skončilo stejně jako všechna předchozí císařským řezem. Bylo mi třicet jedna let, když jsem si nechala odstranit vejcovody, abych už nikdy nemusela řešit dilema, jestli půjdu na potrat, nebo se na hraně života a možná smrti pokusím odnosit páté dítě.
Mateřství tvoří ohromnou část mého každodenního života. Bydlíme v obci blízko hlavního města, a tak dělám dětem hlavně taxikáře do školy a na kroužky, kam se nemohou dopravit samy. Mimoškolních aktivit moc nemají, nejsem sebevrah a ani nepotřebuju vyplnit každou volnou minutu řízenou činností. Domnívám se, že je třeba mít čas jen tak bloumat. A trvám i na tom, že mateřství je jen jednou z mých životních rolí.
Vztah s dětmi mě ale nejvíc ze všech zkušeností v životě naučil všemu důležitému. Důvěře. V sebe. V život. Ve svébytnost dětí. Každý den se znovu snažím s nimi hezky vycházet, učit je správně komunikovat a budovat dobré vztahy, které jim snad poslouží jako kvalitní základ do budoucna.
Kniha Mnohamámy aneb rodičovství beze slupky vznikla proto, že jsem potřebovala zjistit, jak se dá rodičovský úkol dobře zvládnout nebo aspoň přežít. Během jejího psaní mi ještě více došlo, že naším hlavním úkolem je zůstat autentičtí. Před sebou i před dětmi. V tom je podle mě celé kouzlo rodičovství a díky tomu se děti učí orientovat v životě.
