Je známé příjmení skutečně vstupenkou k lepším zítřkům, nebo je spíše přítěží, která vás nutí neustále dokazovat, že na úspěch máte právo především pro to, kdo jste, co děláte a sdílíte se světem? Jaké to je veřejně komunikovat o svých pocitech a prožitcích s otevřeností, na jakou nejsme v našich končinách dosud zvyklí? Nejen o tom jsme si povídali s bohyní a influencerkou Emou Müller, dcerou známého slovenského zpěváka Richarda Müllera a moderátorky Soni Müllerové.
Začnu otázkou, na kterou už můžeš být trochu alergická, ale nedá mi to. Vnímáš známé příjmení jako přínos, nebo je to v nějakých ohledech naopak nevýhoda?
Má to svá pro i proti – záleží na tom, z které strany se na to podíváš. Já jsem své známé jméno v minulosti brala spíš jako přítěž, teď bych ho za nic neměnila. Jsem hrdá dcera svých rodičů.
Poměrně intenzivně jsem tě studovala a z tvých otevřených zpovědí ke mně nejvíc ze všeho promlouvalo to, jak umíš být sama k sobě přísná… Myslíš si, že to může mít určitou spojitost právě s tím, že ses narodila do veřejně známé rodiny?
Čím jsem starší a čím víc na sobě pracuji, tím jsem k sobě laskavější. Vždycky, když mám tendenci se za něco soudit, uvědomím si, že kámošce bych nic takového neřekla. Naopak! Kdykoliv se mi někdo s něčím svěřuje, zahrnu ho nekonečným množstvím něhy. Sama sobě zatím tolik lásky dát neumím, ale učím se to. Krok za krokem. Vždycky jsem na sebe měla velké nároky, velká očekávání. Možná je to opravdu dané tím, že jsem se narodila dvěma velmi úspěšným lidem. A zcela nevyhnutelně jsem nejspíš chtěla jim i všem kolem sebe ukázat, že i já dokážu velké věci. Ne díky nim a slavnému jménu, ale sama za sebe. I proto jsem v šestnácti letech odešla ze Slovenska, mimo stín veřejně známých rodičů. Tehdy jsem vůbec neměla jasno v tom, kdo vlastně jsem, a jestli je tvář, kterou ukazuji veřejnosti, pravdivá, nebo jsem si ji vytvořila s cílem se nějak ochránit. Nechtěla jsem, aby lidé věděli o tom, jak moc jsem citlivá a zranitelná, a že se mě cokoliv negativního, co se kolem mě děje, silně dotýká.
Vzpomeneš si, jestli jsi na sebe měla velké nároky už jako malá holčička?
Jako malá ne. Podle mě to přišlo až v dospívání. Ve čtrnácti jsem se pustila do modelingu a začala jsem s dietami. A myslím si, že tam někde jsem sama sobě začala měřit přísným metrem, protože jsem si zakazovala jíst. Když jsem to porušila, strašně jsem za to samu sebe týrala. A pak už se to se mnou táhlo i v těch ostatních věcech, ve škole, v kariéře. Měla jsem pocit, že na sebe musím být nejpřísnější, aby se mi dařilo. Naštěstí mi pak postupem času došlo, že dělání chyb je svým způsobem osvobozující. To, že si dovolím mýlit se, mi dává velký pocit lehkosti a svobody.
Když už zmiňuješ omyly, prozradíš, jaký byl tvůj největší fuck-up?
To nedokážu říct, ale mimo jiné mě dvakrát vyhodili z práce. Tehdy jsem se snažila prorazit v módním PR byznysu, jenže mě v mé pozici bavilo tak 10 procent pracovní náplně, což bylo potkávání se s lidmi během nejrůznějších akcí. Zbytek úkonů zahrnoval papíry, čísla, excelové tabulky a vyžadoval výborné organizační schopnosti a systematičnost, což nejsou moje nejsilnější stránky. Měla jsem ale tehdy mylně zafixováno, že práce tu není od toho, aby člověka naplňovala, že zkrátka není běžné živit se tím, co miluješ. Kdyby mě nevyhodili, možná si to myslím dodnes. Takže to nevnímám jako fuck-up, i když poté jsem si připadala naprosto zbytečná.
Byla jsem deset měsíců nezaměstnaná a nikde mě nechtěli vzít. Když mě pak z práce vyhodili podruhé, byla jsem zoufalá. „To se mi vážně nikdy nebude dařit?“ plakala jsem v metru cestou domů. Pak jsem si ale řekla, že dokud si nenajdu novou práci, budu se plně věnovat věcem, které miluju. Budu mnohem více tvořit, mnohem víc psát… Investuji hodně času do budování naší komunity „som bohyňa všetky sme“, která v tom období už pomalu rostla. Do „bohyňovského“ oblečení, do podcastů témy emy, které jsem tehdy začala nahrávat. No a postupně jsem si uvědomovala, že pokud v tom všem budu pokračovat i nadále a stejně naplno, jednou se může to, co miluji, stát mojí obživou.
Fungovat v běžném světě s mírou vnímavosti, kterou ve svých podcastech a na sociálních sítích popisuješ, není úplně lehké. Natož s ní vstupovat do veřejného prostoru, v němž se lidé nezdráhají ostatní takřka neustále za něco kritizovat a soudit. Jak tenhle nápor zvládáš?
Tím, že jsem většinu času v Paříži, tak se ve veřejném prostoru vlastně tolik nepohybuji. Tady žiju úplně odlišný život. Mám tu dvě blízké kámošky, přítele a pár dalších přátel. Často se mi stane, že celý den na nikoho nepromluvím, protože tvořím z domova. Přítel je v práci a já trávím většinu času sama se sebou. V tomhle uzavřeném prostoru pak vznikají všechny ty upřímné věci, které vycházejí ze mě a které sdílím se světem. Cítím se tu v klidu a uzemněná. Jakmile se vrátím domů, můj život se diametrálně promění. V Bratislavě běžně vycházím v osm ráno ven a vracím se až pozdě večer. Celý den jsem mezi lidmi. Včera v noci jsem přiletěla ze Slovenska a ještě teď cítím, jak mi z té přemíry vzrušení bije srdce! Doma mám tolik impulzů, tolik práce, potkávám tolik nových tváří! Vždycky, když tam jsem, čerpám všechny ty vjemy, emoce, příběhy, slova… A tady v tom pařížském klidu pak ze všech těch podnětů žiju a tvořím.
