Pořád u sebe nosí fotoaparát, zrovna je to Yashica T4, kterým zaznamenává svůj život. Stejně jako to dělá už od šestnácti let. Uznání se dočkala až po šedesátce. Dlouho byla neviditelná. Za totality fotila v hospodách, v poloilegálním LGBT+ klubu, v tiskárně, kde pracovala, než se jí na několikátý pokus podařilo dostat na FAMU. Fotila autoportréty, své milence i milenky, romy nebo Vietnamce, které učila češtinu. Pracovala v Japonsku, žila v Berlíně, kde zachytila pád berlínské zdi. Její fotky jsou syrové, autentické, intimní a třeba i technicky nedokonalé. Pro řadu lidí byla jako fotografka nečitelná, nezapadala do žádné škatulky. Ani její životní cesta nebyla přímočará a nedá se jednoduše popsat. Empaticky ji zprostředkovává celovečerní dokument Ještě nejsem, kým chci být, který sbírá nadšené ohlasy na festivalech a právě přišel i do našich kin. Upřímný příběh vystavěný z fotek doprovází hlas Libuše Jarcovjákové, která čte ze svých deníků.
Ve filmu říkáte, že jste v začátcích fotila lidi z dálky, protože jste se styděla a bála se jít blíž. To je pro fotografku docela handicap.
Byla jsem opravdu velice plachá. Na FAMU jsme dostávali cvičení jako reportáž z ulice, měli jsme oslovovat cizí lidi a to bylo pro mě naprosto neřešitelné. Mám desítky negativů, na kterých jsou lidé malincí, zdálky. Naštěstí i to jsou hezké fotky. Zlomilo se to až v době, kdy jsem pracovala v tiskárně, kde jsem se najednou cítila součástí prostředí. Taky jsem tam začala fotit až po necelých dvou letech.
Nepomáhal vám fotoaparát, za který jste se mohla schovat? Byla jste v roli fotografky a nemusela tam být tolik za sebe.
Problém byl právě postavit se před někoho s fotoaparátem nebo fotit někoho na ulici. Vlastně nevím, z čeho jsem tenkrát měla takovou úzkost, protože plachá v tom slova smyslu, že bych se bála někam jít nebo promluvit, jsem nebyla. V tiskárně se to změnilo i díky tématu ‒ fotila jsem něco konkrétního a lidi, které jsem dobře znala.
Proč jste se tedy vůbec rozhodla být fotografkou?
Na začátku jsem nevěděla, že ten problém mám. A ptáte se přesně jako moje maminka, která z toho byla naprosto zděšená. Pamatuju si ten moment, kdy jsem jí řekla, že se budu hlásit na grafickou školu a budu fotografka. „Tak to v žádným případě, nemáš na to lokty!“ reagovala. Já jsem si to prosadila a nevěděla jsem, že budu trpět. Ale docela brzy jsem zjistila, že je to můj nativní nástroj, který mi umožňuje zaznamenávat život a věci, které pro mě byly důležité.
Pak jste neměla problém fotit lidi, ale neměli s tím někdy problém oni? Fotila jste je v momentech, kdy byli bez masky, velmi autentičtí…
Nezapomeňte, že se pohybujeme někde na začátku 70. let. Tehdy o tom lidi nepřemýšleli a neříkali „ne“. Ani v Japonsku, v podstatě ani v Berlíně jsem nezažila negativní reakce. Teprve někdy v pozdějších 90. letech to najednou začalo být velké téma. Nikdy jsem ovšem nefotila lidi tak, že bych je třeba „ukradla“ na dálku teleobjektivem. Vždy jsem s nimi komunikovala. I dnes se zeptám, jestli jim nevadí, když si udělám fotku. Ale už je to jiné, ochrana naší osobní bubliny se značně zvětšila a lidi už to nemají rádi.
V jednom rozhovoru jste říkala, že jste tehdy ani neuvažovala o tom, že takové fotky budete publikovat.
Ano, to byla další věc. Fotky byly určené v podstatě pro privátní sféru, pro mě. Neměla jsem žádnou publikační platformu, s výjimkou významné výstavy v Plasech v roce 1981, kam mě přijala doktorka Anna Fárová. Jinak ale fotky vznikaly z hluboké vnitřní potřeby a fungovaly pro mě jako navigační systém. Pořád jsem podstupovala sebeanalýzu, osahávala jsem svět kolem sebe a na to byl fotoaparát ideální. Nezkoumala jsem, že to jednou bude někoho zajímat nebo to někde vystavím.
Letos vyšla kniha T-club s fotkami, které jste pořídila v 80. letech v pražském gay klubu. Řešila jste před publikací, že by to někomu ze zúčastněných mohlo vadit?
Poprvé se fotky objevily až někdy v roce 2014, velice dlouho do žádné větší společnosti nepronikly. S kým jsem mohla mluvit, s tím jsem mluvila, ale spousta lidí z fotek pro mě zůstala anonymních nebo je nebylo možné dohledat nebo už nežijí. Nevylučuju, že to někomu dnes může začít vadit, ale je to čtyřicet let, kdo nás pozná? Vždy jsem fotila se souhlasem lidí, vždy jsem fotila s bleskem, abych byla vidět. Je to historický materiál, který má význam svou jedinečností.
Koncept filmu Ještě nejsem tím, kým chci být, tedy propojování fotek s deníky, u vás není nový. Objevil se už v knížce Černé roky.
Pořád je to můj život, ale každá z autorek, Bára Baranová a Klára Tasovská, pracovaly s mými texty úplně jinak. Na knihu jsem neměla žádný vliv, zato film vznikal ve velké shodě, proto je mi mnohem bližší. Velice brzo jsem pochopila, že jsme s Klárou naladěny na podporující se vlnu, nejde jí o bulvarizaci mého příběhu a můžu jí naprosto důvěřovat. Úplně jsem jí otevřela dveře, bez cenzury. Měla k dispozici 70 až 100 tisíc fotek, ze kterých se ve filmu použily tři tisíce. I proto taky film vznikal čtyři roky.
Mrzí vás, že se tam něco nevešlo?
V zásadě ne. Často se ozývají názory, že film končí brzo a nepokračuje minimálně do dvoutisících let. Ale to už by nešlo. Mám pocit, že se filmu povedlo to, co mělo. Je to kompletně hotový útvar a můžeme jít dál. Pořád pracuju, třeba období 2000+ ještě nemám úplně zpracované. Něco ze současnosti je teď k vidění na výstavě ve Veletržním paláci, která poběží do března 2025.
Nakolik se retrospektiva v Národní galerii překrývá s filmem?
Považuju to za úžasnou kombinaci. Četla jsem nějaký komentář k filmovému traileru, který zněl: „No fotky nic moc, paní si jen tak cvakala.“ Má pravdu, protože v trailerech jsou vidět úplně obyčejné fotky. Ne ikonické snímky, které by měly někoho přesvědčit o kvalitách mé práce. Je to ilustrace každodenního života, šeď, která plyne. Ano, já jsem si jen tak cvakala. K tomu funguje jako protipól výstava, kde jsem představená jako fotografka, a životní příběh se trošku ztrácí do pozadí. Kurátorka Lucie Černá výstavu pojímá nesmírně zajímavě vizuálně a v souvislostech. Dřív jsem měla malé výstavy, kde jsem ukazovala třeba jeden segment, ale takovou celistvost nezná nikdo.
Vyhodila jste někdy nějaké fotky? Spousta je jich neostrých, přeexponovaných… Uchovávala jste si je záměrně?
Absolutně programově. Fotografickou chybu jsem milovala od úplného začátku, naopak jsem ji považovala za přidanou hodnotu. Dnes fotím malými kompakty na filmy, v noci, bleskem a často už je to jenom pocitová záležitost. Do značné míry jde o estetiku snapshotu, kde chyby prostě přijdou. Omylem otevřete fotoaparát, špatně vyvoláte film, ale to je součást procesu. Neexistuje přece jen jedna fotografie, dokonalá a čistá. Asi 80 % fotografií, které vidíme, fungují jen jako přenosy krásných věcí na fotku, od krásných holek, západů slunce, přes kytičky na dovolené. Většině lidí to stačí, protože mají pocit, že si tu krásu berou domů. Pro mě je to mrtvý obraz. Viděla jsem nádherný film o muzikantovi Eno, kde říká, že ten, kdo považuje vyjádření pocitu za málo ambiciozní, se hluboce mýlí. Snažím se zprostředkovávat svoje pocity a to je dostatečně velká emoce, protože je to tady a teď. Buď to někoho osloví, nebo ne. To je celá moje ambice.
Od 90. let učíte fotku, ale to, v čem jste jako fotografka silná, vaše vidění, se přece naučit nedá.
Smyslem každé školy je, že potkáte skvělé spolužáky a dostanete dobré úkoly. Mým úkolem je vymyslet dobré, inspirativní úkoly. Myslím, že mou nejsilnější zbraní je motivace, takové jemné pošťouchávání a diskuze. Snažím se ve studentech vyvolat vášeň. Existují tisíce fotografů, kteří nemají žádnou školu a dělají to dobře. Člověk musí mít co říct.
V Japonsku jste fotila módu, což je opak toho, čemu se běžně věnujete. Četla jsem, že z těchto fotek jste byla hodně nervózní.
Odjakživa jsem měla totální paniku z jakékoli zakázky, počínaje rodinnými fotkami, které ze mě dostali za rok, přes ryby mého táty, které byly vždycky moc malé. Dostávala jsem za ně jenom kritiku. A v Tokiu to byl pro mě najednou způsob přežití. Měla jsem horší foťák než každý stylista v místnosti, ale nevadilo to, protože se jim líbilo, jak k focení přistupuju. Pro mě to přitom bylo docela traumatické, protože jsem měla fotit ve filmovém studiu, kde mě sledovalo celé představenstvo firmy, měla jsem čtyři asistenty, vůbec jsem nevěděla, jak pracovat s lampami, a jako modely jsem dostala pět motocyklových závodníků. Ani nevím, jak jsem přežila. Moje fotky ale byly přijaté s velkým zájmem. Možná tomu pomohla moje nevědomost a totální nezkušenost, která mě dovedla k experimentování. Ale dlouhodobě bych to nevydržela.
Od začátu se věnujete autoportrétům. Dnes sledujeme fenomén selfíček, který se rozmohl i díky digitálním technologiím. Fotíte se taky telefonem nebo digitálem?
Pořídila jsem nějaké autoportréty telefonem, ale není to nic moc. S digitální fotografií jsem se moc nespřátelila, přijde mi moc dokonalá. Nejraději fotím pořád na analog. Mám takovou komunikaci se zrcadly. Blesk a zrcadlo. V podstatě na každém záchodku ve vlaku, v každé kavárně udělám přesvícený autoportrét. Někdy je povedenější, někdy ne. Ale nejde mi o estetiku tváře. Sleduju postupný proces stárnutí, což je pro mě taky důležité. Letos jsem na art rezidenci v Mikulově kromě fotografického deníku vytvořila sérii polaroidů, autoportréty a akty, které budu vystavovat v prosinci v Lisabonu. Polaroid je skvělé médium, ke kterému se budu vracet.
Fotíte i ve snech?
Měla jsem nádherný sen, ve kterém jsem viděla překrásné fotky, modifikované portréty lidí, a v tom snu jsem strašně žárlila na to, že někdo takové fotky vytvořil. Když jsem se probudila, byla jsem šťastná, že to byl jen sen a ještě můžu potenciálně takové fotky udělat.
Máte nějaké fotografické sny? Co byste chtěla fotit?
Moc ráda bych jela do Vietnamu a našla kluky, dnes staré pány, které jsem u nás fotila v 80. letech u stromečků a aut, aby fotky mohli poslat domů rodině. Chtěla bych s nimi tyhle snímky po letech zopakovat. A můj hlavní sen je mít chuť a vidět. Dokud budu mít potřebu se hýbat, divit se a objevovat, budu úplně nejšťastnější.
