Říjen je měsíc věnovaný prevenci rakoviny prsu, jejíž výskyt u nás dle Národního onkologického registru stoupá. Ročně se objeví zhruba 7650 nových případů, každý rok na následky karcinomu prsu 1710 českých žen zemře. Prevence je přitom snadná: samovyšetření. Osvětu šíří organizace „Bellisek“, k nimž patří i bývalá onkologická pacientka Linda Převrátilová.
Bellisky jsou ženy, které spojuje stejná zkušenost – všechny si vyslechly diagnózu rakoviny prsu. Vzájemně se podporují v náročném období a v procesu léčby a také se věnují osvětě o tomto nejčastějším typu rakoviny u nás. Pořádají akce, kde společně tráví čas, nebo workshopy o samovyšetření. Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu je pacientským neziskovým projektem Aliance žen s rakovinou prsu, o. p. s. Stojí za podcastem Bellis Pink Talks a knihou Nejsi na to sama – průvodce rakovinou prsu, kterou zdarma distribuuje pacientkám. Když se Linda Převrátilová dozvěděla svoji diagnózu, Bellisky jí dost pomohly. „Hodně mě držely a drží nad vodou. S Belliskami se navzájem podporujeme, když je nám ouvej,“ říká Linda. „Budu ráda, když se další ženy, kterým byla stanovena diagnóza rakoviny prsu, dozví, že na to nejsou samy.“
Diagnózu jste si vyslechla před třemi lety. Jak se na to přišlo?
Díky samovyšetření. Ve sprše jsem si nahmatala zduřelou žílu pod prsem. Cítila jsem, že je něco špatně, a objednala jsem se k lékařce. Je důležité poslouchat svoje tělo a intuici, ale taky nepropadat strachu z lékařů. Čím dřív přijdete na vyšetření, tím je větší šance nemoc porazit.
Lidé, které žijí zdravě, můžou mít pocit, že jim se nic takového stát nemůže. Jak to bylo u vás?
Dodržovala jsem zdravou životosprávu, moc jsem nepila, nekouřila, snažila jsem se sportovat. Genetické testy jsem měla v pořádku, a přitom mi objevili hned třetí stadium rakoviny ze čtyř. Jsem vnitřně přesvědčená, že za tím byl stres. Poslední roky jsem měla hodně náročné období. Rodiče mi málem umřeli na covid, všechno se na mě hrnulo. Pořád jsem se obětovala druhým a nevěnovala jsem se sama sobě.
Nemoc to změnila – já chci být na prvním místě, abych tady pak mohla být pro ostatní. Asi jsem potřebovala tuhle životní facku, abych si to uvědomila. Pořád se učím mít se ráda a být pro sebe důležitou. Když jsem unavená, jdu si odpočinout. Dřív bych hned skákala. Naučila jsem se říkat ne. Snažím se žít jinak, abych si život užívala, abych ho nežila pro někoho jiného, ale pro sebe. S Belliskami chodím na různé akce, chodíme plavat, cvičíme onkojógu, teď jsme třeba jely spanilou jízdu na motorkách.
Věřila jste vůbec na začátku, že to může mít pozitivní výsledek?
Absolutně ne, už jsem se viděla v hrobě. Mám dvě děti a hlavně jsem se bála, co budou dělat, až umřu. Nepřipouštěla jsem si, že bych se mohla pozitivně změnit. Měla jsem obrovský strach a nikomu bych to nepřála. Nejhorší je čekání na výsledky screeningových vyšetření a nejistota, jak vážné to je a co se bude dít.
V jaké fázi jste se dozvěděla o Belliskách?
Asi měsíc po tom, co mi sdělili diagnózu. Když jsem podstupovala chemoterapie, už jsem měla v ruce jejich knížku a uklidňovala jsem se čtením příběhů Bellisek, které byly velmi podobné těm mým, rozuměla jsem jejich pocitům. Je to nepřenositelná zkušenost a najednou jsem viděla, že nejsem jediná na planetě, komu se to děje. Někdo to měl podobně, dostal se z toho, tak já to zvládnu taky. Knížku četli i mí blízcí. Je vtipně napsaná a přijde vám, že ji psala vaše kamarádka. A Bellisky opravdu jsou všechny kamarádky. Je to skvělé společenství žen. I mužů.
Rakovinu prsu mohou mít i muži?
Je to vzácné, ale máme v Belliskách i muže. I muži mají prsní žlázy a mohou mít rakovinu prsu, což se málokdy ví. Naše workshopy o samovyšetření jsou zaměřené spíš na ženy. Muži se tomu většinou smějí, ale je fajn to nepodceňovat, a pokud se v rodině vyskytnou genetické predispozice, měli by si i muži provádět samovyšetření prsou. Není to nic, za co by se měli stydět.
Samovyšetření se doporučuje ženám provádět po menstruaci. Proč?
Před menstruací se bouří hormony a můžou se utvořit hormonální bulky nebo cysty, ale pět až osm dní po menstruaci jsou hormony v klidu. To je nejlepší čas, kdy se můžete samovyšetřit. Ženy, které nemají menstruaci, si vyberou jeden den v měsíci. Je fajn obětovat tomu pět minut, může vám to zachránit život. To se snažíme předat i mladším ženám, které nenapadne jít na mamograf nebo ultrazvuk. Bohužel spousta pacientek onemocní i ve velmi mladém věku.
Některé ženy mohou mít strach právě z mamografu.
Koluje spousta mýtů, třeba že vám naopak rakovinu způsobí, ale je to nesmysl. Mamograf není nebezpečný. Doporučuje se ženám nad 45 let. Do 40 let věku je dobrý ultrazvuk, protože tkáň je hutnější a líp se ultrazvukem probádá. Uzltrazvuk je taky lepší na uzliny v podpaždí, ty mamograf neodhalí.
Jaké další mýty se objevují?
Rakovina se ženám nevyhýbá, ani když jsou těhotné nebo kojí. I tehdy je dobré provádět si samovyšetření, opravdu každý měsíc. Říká se, že kojení je prevencí rakoviny prsu, ale myslím, že to není tak úplně pravda. Já jsem kojila dva a půl roku.
Během kojení se ovšem mohou v prsních žlázách běžně tvořit zatvrdliny. To může ženy zbytečně vystrašit.
Intuice vám napoví, že je něco špatně. Zatvrdlinku z mléka jeden měsíc máte a další měsíc už tam není. Když ji tam ale máte stále dva tři měsíce, je vhodné se objednat na vyšetření.
Další zažitou představou je, že chemoterapie připraví člověka o vlasy, ale slyšela jsem, že to tak být nemusí.
Vlasy jsem hodně řešila, protože jsem vždycky měla husté, krásné, dlouhé. Nepřišla jsem o všechny, protože jsem měla při chemoterapiích chladicí čepici. Není to úplná novinka, už se nějakou dobu používá. Při kapání chemoterapie vám čepice zmrazí kořínky vlasů, tudíž vypadá třeba jen čtvrtina nebo půlka. Někdo by třeba ani nepoznal, že chodím na chemoterapii. Ale byla jsem taková „vypelichaná“ a byla jsem naštvaná, že mi rakovina vzala veškeré ženství – řasy, obočí, prsa… Měla jsem kila navíc, po kortikoidech jsem byla celá oteklá…
Přišla jste o obě prsa?
Ano. Teď v prosinci mě má čekat rekonstrukce, mají mi udělat nová, ale pořád přemýšlím, jestli do toho jít. Po ozařování se mi speklo podkoží na jedné straně a na plastické chirurgii mi řekli, že budu potřebovat minimálně dvě operace a možná to nebude vypadat dobře. Navíc narkóza, rekonvalescence… Úplně se mi do toho nechce. Na druhou stranu mi to třeba zvedne sebevědomí, i při seznamování. Když řeknu, že nemám prsa, všichni muži odpovídají, že to nevadí, a pak už se třeba neozvou. Je to frustrující. Ale chci to dělat hlavně pro sebe, ne pro někoho jiného. Nejradši bych si hrudník nechala upravit dorovna a třeba si ho dát potetovat.
Co bylo z celého procesu léčby nejhorší?
Nejnáročnější byla asi chemoterapie. Když jsem se dívala na fotky z doby, kdy jsem ji nastupovala, a pak z poslední chemoterapie, byl vidět velký rozdíl. Napřed v očích vidíte odhodlání jít bojovat a na konci naprosté vyčerpání a únavu. Dost nepříjemné byly taky injekce na tvorbu krvinek. Tvoří se pak v kostech a hodně to bolí. Nejsem cimprlich, ale opravdu jsem brečela bolestí. Představte si porodní kontrakce v kostech, v celém těle, které neustávají ani v noci a nic na ně nezabírá.
Měla jste v té době kromě Bellisek někoho, kdo vám pomáhal?
Sama bych to nezvládla. Pomáhali mi rodiče a maminka mého expřítele. Přijela za mnou vždycky na týden, navařila mi, postarala se o mě. Hodně mi pomohla i kamarádka, které zemřel muž na rakovinu. Vozila mě na bioléčbu do nemocnice, přivezla kytku, zeptala se, jestli nepotřebuju nákup… Prostě hmatatelná pomoc, žádné utěšování. Chovala se ohleduplně, ale normálně.
Lidi se často bojí komunikace s nemocnými, aby se jich třeba nedotkli. Jak s nimi vůbec mají mluvit?
Bavit se s nimi přirozeně jako s normálním člověkem. Místo zlehčování klidně říct: No to je fakt na nic. Hlavně nelitovat. A někdy by stačilo jen obejmout a nic neříkat. Jenom být, aby nemocný člověk viděl, že vám na něm opravdu záleží. To bych ocenila nejvíc.
Dá se říct, že už jste zdravá?
Jsem ráda, že je to za mnou, a doufám, že už se to nevrátí. Ale nikdy nevíte. Proto mám občas psychické propady. Ale fyzicky už se teď cítím dobře, i imunita se mi zlepšila. Beru betaglukany, což jsou medicínské houby, hodně mi pomohla i akupunktura, čínská medicína. Ještě dva roky budu brát hormony a chodím co půl roku na kontroly, kde mi berou krev, dělají sono a hlídají, jestli se někde něco neobjevilo.
Jaké teď máte plány?
Chtěla bych se věnovat výrobě memory šperků, které fungují jako památka na zvířata. Napadlo mě třeba zalít do prstýnku do pryskyřice drápek. Zvířata považuju za členy rodiny. V průběhu léčby mě doma léčil můj černý kocour, on mi nemoc i diagnostikoval. Když jsem si nahmatala bulku, kouknul na mě a olíznul mi prso a podpaží v místech, kde jsem měla nádory. Bylo to zvláštní, nikdy před tím to nedělal. V průběhu léčby pak byl pořád u mě, ležel na mé nemocné straně a nasával to do sebe. Potom se začal měnit, byl hodně nemocný, měl mrtvice, kašlal krev, veterináři si s ním nevěděli rady. A minulý rok umřel. Semlelo mě to, protože jsem si říkala, že umřel místo mě. Věřím, že zvířata jsou našimi ochránci a průvodci v nemoci. Stýská se mi po něm, proto chci jít cestou memory šperků na jeho počest. Naplňuje mě to. Musím dělat něco, co mě baví. Snažím se odpíchnout ode dna a věřím, že na to sílu mám.
