Dětem radši doma nedáváme do ruky nůž nebo pilku, aby si neublížily. Pak se ovšem nemůžeme divit, že si méně často vybírají ke studiu řemeslné učební obory a průmyslovky. Děti nadané ve sportu nebo hudbě mají možnosti, jak se rozvíjet. Pro technické talenty ale moc takových míst není, a když už, těžko se na tyto aktivity shánějí peníze, protože věda a technika nejsou na rozdíl třeba od fotbalu nebo hokeje tak marketingově zajímavé. Přitom ve firmách existuje velká poptávka po technicky zaměřených lidech. Jiří Rudolf má řešení a už třináct let motivuje děti k lásce k činnostem, které propojují tradiční řemesla s moderními technologiemi.
Jiří Rudolf momentáně vykonává funkci ředitele Institutu technického vzdělávání v Litoměřicích zdarma. „Máme zatím peníze jenom na dva lidi na full time a na mě už peníze nezbyly. Já chodím do práce jen tak ,se bavit‘,“ vtipkuje aktivní čerstvý sedmdesátník, který se stará o chod institutu, veškeré papírování a vedle toho se v dílně věnuje dětem, především nadšeným modelářům. Sám od šesti let stavěl modely letadel. Když v deváté třídě navzdory dobrým známkám nedostal doporučení studovat na střední škole, šel se učit na truhláře-nábytkáře. Naštěstí narazil na dobrého třídního učitele, který ho přesvědčil, že na studium má. Díky tomu Jiří Rudolf po vyučení absolvoval uměleckoprůmyslovou školu. „Tam jsem měl zase pár dobrých profesorů, kteří mě motivovali dál. Asi jsem měl to štěstí, že vždycky přišel někdo, kdo mi ve zlomových situacích ukázal cestu,“ zamýšlí se.
Dnes je to on, kdo motivuje nadané děti. Když vidí, že jeho odchovanci dál pokračují v daném oboru, je to pro něj velká satisfakce. „Letos jeden kluk, který k nám chodil do laboratoře Heyrovského, což byla fyzikální chemie pro děti, odmaturoval s vyznamenáním na chemické průmyslovce a vzali ho na VŠCHT. To jsou naše cíle. Neděláme to kvůli medailím nebo aby nás někdo plácal po ramenou, ale děláme to primárně kvůli dětem, protože v technice nikde podporu nemají,“ říká zakladatel projektu Technického klubu, který se přetransformoval v samostatnou neziskovou organizaci Institut technického vzdělávání, kam aktuálně dochází asi stovka malých vědců a techniků.
Za třináct let Technickým klubem prošly tři a půl tisíce dětí. Občas se přidávají i jejich rodiče. Vztahy jsou tu mezi všemi spíš neformální. Děti i lektory spojuje nadšení a zájem o obor. „Musíte děti nadchnout, aby je práce bavila. Aby jim lektor jenom neřekl: ,Tak si tady hrajte a já si jdu udělat kafe.‘ Takhle to u nás nefunguje. Lektoři jsou spíš průvodci. Ale my máme tu výhodu, že k nám chodí děti, které chtějí. Většinou jsou to talentované děti a my se snažíme v nich jejich nadání rozvinout,“ vysvětluje.
„Už se objevují další podobné projekty a jezdí se k nám dívat z celé republiky, jak to děláme. Málokdo jde ale stejnou cestou otevřené platformy jako my,“ doplňuje. Tady se totiž nechodí na kroužky, jak to známe z volnočasových aktivit pro děti. „Opustili jsme zažité zvyklosti, kdy se něco dělá pořád stejně, v tomto případě jednodruhové kroužky. Pojal jsem to tak, jak to chodí v životě. Lidi se potřebují naučit spolupracovat, fungovat v týmech a mít i možnost přecházet mezi jednotlivými odbornostmi,“ popisuje unikátnost svého projektu. Dílny zaměřené na kutilství, modelářství, elektrotechniku, robotiku nebo třeba šití tu sice fungují podle harmonogramu, když si ale například modeláři potřebují vyrobit nějakou součástku, zajdou si do skupiny, která se zabývá 3D tiskem. Děti se tak líp připravují na praxi, ve které se potkávají různé přístupy a technologie.
Radši děti učit, než jim něco zakazovat
„Když jsem byl kluk, neměli jsme mobily a další vychytávky, takže jsme se spíš snažili dělat něco rukama, vyrobili jsme si prak a pak jsme po sobě stříleli. I doba byla trošku jiná. Rodiče nás až tak nehlídali, takže jsme přišli domů, práskli jsme taškou do kouta a šli jsme ven, kde jsme dělali skopičiny,“ vzpomíná. „Dnes jsou rodiče daleko úzkostlivější a nedávají dětem tolik prostoru. Dřív měl každý kluk rybičku, dnes je doma pomalu ani nepustí k tomu, aby si zkusili uříznnout chleba. Podle školských předpisů dokonce ani nesmíte mít špičaté nůžky, abyste se nepíchli. Podle mě panuje obecná nechuť nést nějakou odpovědnost a je lepší dětem něco zakázat, než je to naučit. My se jim naopak snažíme ukázat, jak to správně dělat a že je v dílně třeba respektovat pravidla, aby si neublížili.“
Probouzet v dětech zájem a dodávat jim odvahu k dalším profesním krokům se Jiřímu Rudolfovi daří, s jednou věcí ale celých třináct let bojuje: „Všichni mluví o tom, jak je nutné podporovat kreativní průmysl, že nám chybí technické mozky, a když už nějaké jsou, odcházejí do ciziny. Ale když pak někam přijdete a řeknete, tak nám dejte peníze, ať můžeme vyhledávat talentované děti, posílat je na soutěže a zaplatit odborníky, kteří se dětem budou věnovat, najednou je to problém. Když budete chtít přidat peníze na hokej, zdroje se vždycky najdou. Nic proti sportu, sport je potřeba, ale finanční prostředky se podle mě přidělují neproporcionálně. My, myslím to obecně, přitom nepotřebujeme desítky milionů. Bohužel u nás neexistuje systémová podpora technických talentů a aktivit. Zatím se nám to zásadně nepodařilo zlomit a přesvědčit politiky, že přidaná hodnota sportu není tak velká, jako když vychováte inženýra, který pak svojí prací společnost někam posune.“
Není neštěstí, že upadnete. Neštěstí je, když se nezvednete
Kromě praktických dovedností předává dětem taky důležité poselství. „Moje životní cesta nebyla jednoduchá a přímočará. Teprve v šedesáti jsem si udělal bakaláře na technice v Praze a v osmašedesáti jsem promoval na pedagogické fakultě. Ale vždycky říkám, že když má člověk cíl a své cestě se věnuje, nakonec cíle dosáhne,“ říká. „Snažím se dětem ukázat na mé životní cestě, že cesty k cíli jsou různé – rovné, vyasfaltované, jsou i prašné, musíte do kopce a z kopce, ale nakonec je možné do toho cíle dorazit. A to ty děti potřebují slyšet. Pořád se mluví o tom, jak jsou děti frustrované, kolik jich třeba ani nedokončí školu… Jenže jim nikdo neřekne: ,Není přece neštěstí, že jsi upadl. Neštěstí je, pokud se nezvedneš.‘ Když se mi něco nepovede? To přece není žádný problém. Když něco vyrábíte, spousta věcí se nepovede, ale je potřeba to zkusit znovu a jinak. Stejně jako v životě.“
Navzdory svému věku i překážkám, na něž při práci naráží, má pořád dost sil ve své misi pokračovat. „Potřebuju kolem sebe mít lidi a hlavně ty děti. To je moje motivace a radost. Co bych dělal doma? Nejsem ten typ, co by krmil holuby na náměstí. Mohl bych dělat něco jiného, ale mně to naplňuje a vlastně mě to malinko omlazuje,“ říká Jiří Rudolf, který byl letos posledním z řady oceněných Laskavců. Je to titul, který uděluje Nadace Lilie & Karla Janečkových lidem, kteří dělají něco pro druhé a usilují o pozitivní změny ve společnosti. „Všude říkám, že to přece není moje ocenění, to ocenění patří i mým kolegům. Bez nich by to nešlo.“
Optimismus ho rozhodně neopouští. „Nevím, jak dlouho to ještě budu dělat, ale mám to naplánované do 99. A dělám si legraci z kolegů, že když mě budou štvát, budu ještě rok přesluhovat.“
