Pět let dávala malířka a grafička Klára Stodolová dohromady knihu Akvarel VY-HRA-ZEN, která je zároveň uměleckým dílem a průvodcem akvarelu. Ráda by inspirovala k tomu, dívat se kolem sebe a kontrolu v procesu tvorby zaměnit za spolupráci. Ostatně na svých stránkách má autorka napsáno: „Voda si dělá, co chce.“
Malovala jsem odmalička?
Hodně mě ovlivnili rodiče. Původně se věnovali malbě, ale co jsem se narodila, vrhli se na užité umění. Až někdy ve třiatřiceti mi došlo, že jsem svým způsobem převzala štafetu. Maminka se připravovala na AVU, ale nemohla se na ni hlásit, protože otěhotněla se mnou. Byly to jejich nesplněné sny, ale mě do malování nikdy netlačili. Naopak. Něco jsem namalovala a máma to šupla pod postel. Oba byli zamlada plenéristi. Prý už v šesti měsících jsem s nimi byla na plenéru a z kočárku jsem si měřila okolí.
Našla jste se v akvarelu s motivy přírody.
Vyrostla jsem na tom, že se maluje venku. Nejdřív jsem kreslila pastelem. Až časem mě pohltil akvarel. Člověk při něm musí být v pozoru, ale zároveň je uvolněný. Je to takový zenový vzrušující stav. Moje akvarely vlastně začaly stát za to, až když se mi narodil starší syn. Protože spal jenom hodinu, maximálně hodinu a půl. Až díky němu jsem se dostala do zkratky, využití vody a toho, co sama udělá. Svým založením jsem byla pečlivá, ale potřebovala jsem časové omezení, abych se dostala k esenci a akvarel neutahala.
Umělec se ale spíš asi potřebuje dostat do flow. Ne vždycky je v tom správném rozpoložení, aby to šlo.
Čas nestačí. Já jsem si to hledala dlouho. Vždycky jsem měla pocit, že je tu něco jiného, důležitějšího. Že bych se měla věnovat dětem nebo dělat nějakou „normální“ práci za peníze. Ale nakonec mě vždycky život dostrkal k tomu, že mám malovat.
Nejsem typ malíře, který v osm vstane, dá si kafe, jde do ateliéru a je tam do večera. Tohle neumím. Chodím dlouho po lese a musím se „usadit“. Když do toho musím vyřizovat maily nebo něco, co mě zatěžuje, stane se i to, že týden nenamaluju nic. Měla jsem období, kdy jsem půl roku nic nevytvořila, ale to už jsem cítila opravdu fyzickou potřebu malovat. Do té doby jsem si myslela, že je to jen nějaká moje zábava, ale tohle byl objev. Sáhla jsem tehdy po jablku z chaty u babičky a musela jsem si ho namalovat. Byl to tak báječný pocit, že jsem jich nakonec namalovala devět.
Teď jsem měla hodně zařizování kolem knížky, na malování nebylo tolik času a jednou jsem šla po lese a rozbrečela se. Jenom mě dojalo, jak v mracích modrá přechází do bílé. Hlavou mi projelo: „Tak proč to nemaluješ?!“ Cítím propojení s nádherou venku a prostě to musím malovat. Ale potřebuju tím být opravdu „zmámená“. Musím chodit ven.
Lesknou se vám oči, vy jste se dojala.
Pořád se dojímám, jsem dojímací typ. Nekoukám na filmy, nekoukám na televizi, skoro nikam nechodím, sice maluju málo, ale cítím, že mám úplně naplněný život.
Nemalujete jenom stromy, rostliny a věci, které zůstávají na místě, ale i živé tvory. Pták přiletí, odletí. To je zvládnete po paměti?
Někdy si ho pamatuju, někdy se sám vrátí. Když jsem začala malovat ptáky, malovala jsem jednoho podle knížky. Ale říkala jsem si, že dělat podle knížky je trapný. (směje se)
Byla jsem třeba malovat v zoologické zahradě, kde je ptáků spousta a pořád se vraceli do pozic, které jsem potřebovala. Volavky jsou v přírodě plaché a hned uletí, když se k nim člověk přiblíží, ale v zoo se nebojí. Nejsou tam jako exponáty, hnízdí u pelikánů a lítají si, jak chtějí. Jdou až k ohradě a klidně si mě prohlíží. Takový potvory! Pelikánům žerou večeři a já musím zaplatit vstupné, abych si je namalovala. (směje se) Nedávno jsem byla u nesytů, to jsou takoví čápi. Zůstala jsem u nich, protože mělo pršet a u nich zrovna byla stříška.
Kam chodíte pro inspiraci kromě zoo?
Do okolí Hrusic, kde teď žiju, a k Sázavě. Taky hodně maluju u maminky v Šemanovicích na Kokořínsku. Tam rostou krásné zkroucené borovice. Na jaře je nádherné, když do toho kvetou plané třešně.
Kde si můžeme prohlédnout vaše díla?
Do konce července budou obrazy k vidění na chodbách polikliniky Health plus na Andělu, kde se pořádají výstavy ve spolupráci s Galerií Havelka, což je moje domovská galerie. Od června do půlky října příštího roku budu mít výstavu v GASKu, v říjnu bude výstava v Bubci s Petrem Stibralem a v listopadu 2025 mě čeká společná výstava v Hollaru. Na tu se těším, protože bych tam chtěla vystavit zmrzlé akvarely.
Co je zmrzlý akvarel?
Maluju venku na mrazu a tak vznikají na papíře zmrzlé květy. Je fascinující, že voda mrzne do tvarů, kterým se zrovna věnuju. Když maluju jalovec, opravdu mrazem vznikají větvičky. Když maluju růže, vytváří to šlahouny. Když maluju borovici, mrzne do tvaru jehliček.
Vaše nedávno vydaná kniha není typická učebnice. Můžeme říct, že je to spíš autorské umělecké dílo?
Raději používám slovo průvodce, učebnici jsem rozhodně dělat nechtěla. V každém případě má kniha víc úrovní. Jednak jsem chtěla vést lidi k tomu naučit se dívat. Být ve spojení s věcmi, kolem kterých jinak procházíme úplně automaticky. Jedna studentka, která se mnou maluje, vždycky končí úplně nadšená, že si prohlédla něco, čeho by si před tím vůbec nevšimla. Myslím si, že když se lidi naučí dívat, už nikdy nemůžou své okolí ničit. Můžou je akorát adorovat. Druhá věc je práce s vodou a s barvou. V knize představuji akvarel v divoké, nespoutané podobě.
Co to znamená?
Akvarel se dá využít různým způsobem. Někdo si motivy třeba předkreslí, pak už jenom vybarvuje a proces je hodně kontrolovaný. Podle mě je ale dobré naučit se spolupracovat s vodou a barvou, protože spoustu efektů vytvoří samy. Třeba přechody. Barva nezateče vždycky tam, kam člověk chce, ale když to přijmu, je to hra. Něco udělám, ono to reaguje a na to zase reaguji já. Techniky a procesy v knize proto nenazývám cvičeními, jsou to opravdu hry. Nad některými můžete strávit hodiny meditací a jenom sledovat, co voda dělá.
Zájemci o malbu se ale podle ní mohou učit…
To je další rovina. Kniha obsahuje mnoho postupů, které jsem koncipovala velmi přístupně pro kohokoli. Je tam i kapitola o barvách, o kompozici, o tazích štětcem… Na konci, ani nevíte jak, ale malujete, je vám to vlastní. Nicméně bych nechtěla, aby byla kniha vnímaná jen jako průvodce akvarelem, protože má širší přesah, možná až do wellbeingu. Když budu říkat, že je to kompletní průvodce akvarelem, zavadí o ni jen lidé, kteří chtějí malovat. Ale myslím, že i někdo malbou nepolíbený si může k akvarelovým hrám večer po práci sednout, ponořit se do přítomnosti a pustit všechny starosti.
Texty v kapitolách nemají formu technických popisů, jsou poetické. To je také vaše práce?
Ano, můj jazyk je obrazný. Nechtěla jsem, aby si lidé četli únavné popisy, ale aby je úsporné, esenciální texty inspirovaly a pořád směřovaly k potřebě si všechno vyzkoušet. Aby je to vtáhlo a vedlo k tomu vzít štětec a zkusit si to. I obsah je obrazový. Kdyby byl psaný klasicky, vyvolávalo by to dojem, že kapitoly mají své pořadí, ale tady je důležité všechno a je těžké určit, čím začít.
Knihu jste nabízela přes platformu Donio, je i v běžné distribuci?
Zájemci si ji předkupovali na Doniu, abych vůbec měla peníze na tisk. Teď je kniha k dostání v pražské Galerii Havelka, v Trigonu, Kosmasu, v prodejnách s uměleckými knihami a především na mém webu.
Ještě mi prosím dovysvětlete název Akvarel VY-HRA-ZEN.
Je to slovní hříčka. „Vy“ znamená, že je to o vás a pro vás a vaší autentičnosti, protože každý vnímá a vidí v různých chvílích různým způsobem.
Chtěla jsem v názvu mít, že je to hra, ale ne náhoda. Vidím na svých studentkách, jak akvarel už po nějakém čase pracuje pro ně. Zpočátku obraz někdy vypadá jako bitevní pole: kdo s koho. Ono se to rozpije, ale zrovna jinde, než chtějí, tak to vysuší, pak něčím překryjí… Člověk zápolí s živly, ty přitom nabízejí spoustu nádhery, když tomu dáte čas. Čas představuje zásadní element. Když je obraz mokrý, hned se rozpije, ale zase vznikne velejemný, krásný přechod. Když přidáte barvu později, barva se tolik nerozpíjí, protože je papír sušší. A když je úplně suchý, vytvoří se ostrý okraj. Pokud s tím budete bojovat a budete to chtít mít ostré, zatímco je papír ještě mokrý, samozřejmě z toho budete frustrovaní. Je potřeba se s živly propojit a vnímat ten proces. Když se člověk snaží obraz příliš ovládnout, přichází o spoustu momentů, které se dějí mimoděk a mohou ho přivést jinam.
Je to jako s kaňkou, která mi skápla na papír. Nikdy bych neměla odvahu na obraz udělat obří kaňku, ale bez ní by to vlastně vůbec nebylo ono. Je dobré být otevřený a dát slovo živlu, počasí i místu. To naplňuje slovo „zen“. Má to přesah i do života. Myslím, že je na škodu, když chce člověk všechno moc kontrolovat, není už pak tolik místa na to božské. V malování to mám. Teď to ještě aplikovat do dalších oblastí života. (směje se)
