Filip Krampla lepí nábytek lepidlem z rýže. A sklízí úspěchy

Student Fakulty umění a designu v Ústí nad Labem Filip Krampla měl k práci se dřevem blízko už od dětství. Jako malý kluk totiž chodil pomáhat do truhlárny svého otce, kterou měli za domem. „S prodejním designem  jsem vlastně začal už v páté třídě. V naší truhlárně totiž bylo spousta zbytků a odřezků dřeva, takže jsem si tam našel třeba takové šestihrany a březové větvičky, ze kterých jsem vyráběl krmítka pro ptáky a ty pak prodával po vesnici, nebo třeba tetičkám,“ usmívá se Krampla, kterého jsme si odchytili pár dní poté, co se vrátil ze studijní stáže v Belgii.

Přestože chodil i na střední školu zaměřenou právě uměleckým směrem, měl vždycky i spoustu jiných aktivit a designu se začal naplno věnovat až na vysoké škole. Právě ve svojí bakalářské práci se totiž pustil do projektu, v němž odstartoval své experimenty s přírodními způsoby lepení dřeva. A to hlavně z toho důvodu, že většina běžného nábytku je spojována průmyslovými lepidly, která jsou mnohdy velmi škodlivá. „Přítelkyně mi otevřela oči a já se díky ní začal mnohem víc zajímat o udržitelnost, kterou jsem začal propojovat s věcmi, co znám. Ono totiž není správní říkat, že dřevěný nábytek je přírodní, když se v něm nachází spousta anorganických látek, které mohou být dost často problematické,“ svěřuje se s tím, že právě o dřevě začal číst velké množství knížek. Nejvíce ho ovlivnila ta od rakouského lesníka Erwina Thomy, který v devadesátých letech začal kácet a zpracovávat dřevo tradičními postupy a kvůli vlastní špatné zkušenosti rezignoval například na OSB desky.

„On totiž bydlel s rodinou ve srubu a  později se přestěhovali do domu postaveného moderními technologiemi. No a najednou začaly mít jeho děti potíže, jako například dušnosti. Thom pak hledal, v čem se skrývá příčina a nakonec zjistil, že jde především o materiály. Na základě toho pak začal vyvíjet stavební technologie. Vytvořil například panel, který je jen z dřevěných desek a z takových panelů se pak vyrobí moderní srub, což je teď docela populární záležitost,“ říká Krampla, pro něhož bylo právě i dílo Erwina Thomy velkou inspirací k vlastnímu projektu, se kterým nyní sbírá úspěchy.  Když totiž začal připravovat svou bakalářskou práci, vzpomněl si na kapitolu v Thomově knize, kde psal lesník o problému sehnat řemeslníky, kteří by mu do jeho staveb, jež jsou bez jakýchkoliv škodlivých  materiálů, vyrobili nábytek. „Když jsem pak viděl ty nádherné domy a naprosto nehodící se nábytek – vizuálně i filosofií, řekl jsem si, že ho zkusím vyrobit,“ vysvětluje.

No a tak začal experimentovat s různými druhy ekologických lepidel, jako je například klih, který se skládá z rozvařených kostí a kopyt,  nebo kasein, což je zase mléčná bílkovina. Jenže pak našel zmínku o tom, že Japonci k lepení dřeva používali techniku, v níž se pracuje s rýží. „ Oni Japonci mají spoustu vizuálně efektivních technik, ale na druhou stranu taky hrozně pracných, kdy vytvořit jeden spoj trvá i několik hodin. Což se nedá moc propojit se sériovou výrobou,“ vysvětluje Krampla, který pak ve spolupráci se Strojní fakultou udělal i zátěžové testy na výdrž spojů, z nichž před rýží vyšel nepatrně lépe klih. „Jenže s ním se strašně špatně pracuje, je náročný na přípravu a ještě hrozně smrdí, takže se ukázalo, že právě rýže bude nejvhodnější, co se týká uživatelské přívětivosti a i smysluplnosti s ohledem na sériovou výrobu,“ říká.

Celý proces výroby probíhá tak, že se rýže nejprve uvaří a nechá se odležet, aby se v ní rozležel škrob. Nakonec se z ní pak udělá pasta. Ta se používá jako lepidlo maximálně dva dny, protože když je v kontaktu se vzduchem déle a neodsaje se z ní voda, začne plesnivět. Jenže Filip Krampla je prvním Čechem, který se do této techniky pustil, takže se jako největší problém nakonec ukázal nedostatek informací, které by mu celý proces usnadnily. Musel tak zkoušet všechny možné druhy rýže i poměry, než zjistil, že tou nejefektivnější je ta na sushi. „Snažil jsem se najít jakékoliv informace. Na internetu mi pomáhaly hledat i dvě Japonky a stejně to nemělo moc velký úspěch. Japonská kultura je totiž taková, že se s nikým moc nedělí, nikam jejich postupy nevyvěsí, protože mají se Západem jiný vztah. Snažil jsem se i kontaktovat Česko-japonskou společnost, jestli třeba nemají v okolí nějaké řemeslníky, ale ani tam nic nezjistili,“ vysvětluje designér, že cesta za tou správnou hmotou nebyla rozhodně otázkou několika dní a nakonec také zalitoval, že si jako téma bakalářské práce nezvolil místo kolekce ekologického dřevěného nábytku něco jednoduššího, kde by mohl jen demonstrovat celý vývojový proces a pak předvést hmotu třeba na dvou slepených kusech dřeva.

Ani okolí ale na Filipa Kramplu a jeho nápad ze začátku nekoukalo příliš důvěřivě. „Vždycky, když mi lidé říkali, že je to úplná kravina a nikdy to nebude držet, odpovídal jsem, že Japonci jsou mistři práce se dřevem, že se jejich technologiím dá věřit a mají třeba nejstarší dřevěný chrám postavený v 6. století,” svěřuje se s úsměvem. Jak moc se nakonec Filipu Kramplovi povedlo všechny překážky překonat, jsme mohli vidět i na loňském Designbloku, kde svou kolekci minimalistického nábytku a doplňků s názvem Sokui představil. Kromě dvou typů židlí a stolů z bukového dřeva, na nichž jsou zvýrazněna místa, kde se spoje lepily, v ní můžete najít také zrcadla, jejichž tvar je inspirovaný japonskými vějíři. Ty vznikaly ve spolupráci s designérem Huy Phanem. „Huy je můj kamarád a přišel jsem za ním s tím, že bych na Designblok potřeboval něco malého a dostupného, co si můžou koupit i ti, co nás chtějí jen podpořit. Nábytek je totiž  hodně pracný a odpovídají tomu i ceny,“ říká Krampla s tím, že židle z jeho kolekce vyjde něco okolo třinácti tisíc korun. V budoucnu by ale chtěl zapracovat právě na doplňcích a například i dětských hračkách. A to právě kvůli neškodnosti všech materiálů, které jsou k výrobě použity.

Osvětu o škodlivosti průmyslových lepidel se talentovaný designér sice snaží dělat, ale občas je to podle jeho slov spíš marný boj. „Když k tátovi přijdou řemeslníci, říkají mi, abych se na to už vykašlal. Mají naučené svoje postupy a nechtějí na nich nic měnit, protože na to nemají tolik času a zdá se jim to moc pracné. A pak taky samozřejmě argumentují tím, že jeden člověk nic nezmění. Prostě je pro ně jednodušší vzít tubu s lepidlem, použít ji a vrátit zpět na poličku,“ myslí si Krampla, který ještě s vývojem svých postupů není u konce.

V budoucnu by ho pak lákalo nedělat nábytek jen ve své dílně, ale dostat ho do sériové výroby. „Moje ambice je ale hlavně propojit zapomenuté věci se současnými technologiemi tak, aby vznikly krásné kousky, co budou zdravé, udržitelné a za hezké peníze,“ uzavírá Filip Krampla, který si už nyní odnesl prvenství ze soutěže Grand Prix Mobitex, byl nominovaný na prestižní mezinárodní ocenění Elle Decoration International Design Awards v kategorii Mladý talent a ocitl se i ve výběru soutěže We take you to Milan, díky níž může jednadvacet talentovaných začínajících evropských designérů vystavit svá díla v rámci Milano Design Week.