Denisa Lhotová se odmalička věnovala potápění, sbírala úspěchy v soutěžích a žila svůj sen. Právě díky tomuto sportu se ale nakonec dostala i k založení vlastní značky Soul of Travel, pod níž na Bali vyrábí léčivé šperky, které sama navrhuje. Kromě celé řady influencerů tyto stylové doplňky, z nichž je jedna celá řada vytvořena ve spolupráci s nadací Kapka naděje, nosí například i Simona Krainová, Nikol Štíbrová nebo Veronika Arichteva. V čem jsou náramky výjimečné a co chystá do budoucna? To nám prozradila v rozhovoru.
Vzpomínáte si na moment, kdy jste si řekla, že potápění je sport přesně pro vás?
Pamatuju si to naprosto přesně, protože to byl můj úplně první ponor. Bylo mi deset let. Skočila jsem do vody, otevřela oči, nadechla se a věděla, že potápění je věc, kterou chci v životě dělat. Ale musím říct, že trvalo dlouho, abych rodiče přemluvila vzít mě pod vodu. Strach je vlastně nepřešel dodnes a upřímně byla i jedna hodně nebezpečná situace, po které celá rodina přemýšlela, jestli bych se měla potápět dál. Ale to bych raději nerozváděla.
Nakonec se vám ale roky dřiny vyplatily a před čtyřmi lety jste se umístila druhá na prestižní soutěži The Best Dive Job in the World. Čím jste tehdy zabodovala?
Ze všech lidí, kteří tehdy na Bali jeli, já byla tou nejmladší, a ještě ze země, které nemá moře, takže mi dávali i nejmenší šance. Vzpomínám, že když jsem se rozhodla na soutěž vyrazit, koukali na mě všichni jako na blázna, včetně rodičů. Myslím, že jsem nakonec uspěla díky svojí vytrvalosti, jelikož já tomu vážně obětovala úplně všechno. Když se ostatní po večerech bavili, já se připravovala, pracovala na sobě. Ta soutěž byla hlavní zlom ve mém životě a já si uvědomila, že když člověk něco opravdu chce, tak toho dosáhne.
Navíc jste díky soutěži získala i kontrakt jako potápěčský průvodce na lodi Markísa. To asi musela být pro mladou holku velká zodpovědnost…
Vždycky mi přišlo vtipné, když někdo řešil můj nízký věk. Jenže během práce na lodi pro francouzskou společnost jsem se začala velmi často setkávat s nerespektem. A to právě kvůli tomu, kolik let mi je. Najednou se mě zmocnil pocit, že vlastně asi nebyl úplně dobrý nápad vést skupinu sedmi lidí, kteří vás neposlouchají a pod vodou si dělají, co chtějí. A vy to stejně nemůžete ovlivnit. Takže to sice byla práce snů, jenže taky měsíc a půl bez odpočinku se třemi ponory denně, které se přirovnávají šesti hodinám běhu. Trpěl můj organismus i ušní bubínky. Každý den jsem začínala v pět ráno a končila o půlnoci, ale nakonec se stejně staly ze čtyř plánovaných měsíců dva roky. I když jsem pak pracovala v jiném intervalu a po třech týdnech s lidmi mě vždycky čekal týden jen pro sebe, ve kterém jsem se ale nakonec samozřejmě také potápěla a mapovala pro sebe jiné oblasti.
Během let na Bali jste si našla i spoustu přátel, kteří vás vlastně nakonec přivedli i na myšlenku vyrábět léčivé náramky pod vlastní značkou Soul of Travel…
Je to tak. Na poslední chvíli jsem se totiž tehdy rozhodla, že poletím domů. Rodiče slavili ten týden narozeniny a já neměla koupený ani jeden dárek. Místní kamarádi se mi snažili pomoct tím, že mi nechají přímo pro ně na míru udělat náramky. No, a tak se vyptávali, s čím mají problémy, jestli mají nějakou nemoc nebo například trpí nespavostí. Když jsem pak náramky dovezla domů, měly strašně dobré ohlasy, jelikož opravdu fungovaly a pomáhaly. Takže jsem okamžitě začala zjišťovat víc a objevila, co se u nás prodává za strašnou kvalitu podobných šperků a za jaké peníze. Byl to tedy nápad z minuty na minutu. Bohužel mi ale někdo vykradl účty, takže jsem měla docela štěstí, že byl zrovna prosinec, já si mohla o letenku na Bali napsat Ježíškovi a v lednu tam odletět pro šperky. Mezitím už se tvořil e-shop.
Zdroj: archiv Denisy Lhotové 
Zdroj: archiv Denisy Lhotové
A jak jste svoji první kolekci náramků dávala dohromady? Přeci jen jste s ničím podobným neměla žádné zkušenosti…
Už v letadle jsem si tehdy formovala, jak bych chtěla, aby šperky vypadaly. Šlo mi o to udělat vizuálně hezké kousky, které by ale dávaly smysl po stránce účinků a samozřejmě také o kvalitu materiálu. Na Bali jsem šla hned po příletu s kamarády na polodrahokamový trh, kde mají ohromně široký výběr kamenů, a navíc je vám k tomu někdo schopný říct i všechny potřebné informace. Tam jsme tedy vybrali materiály a přímo přede mnou se pak začaly zpracovávat náramky. Rodiče mých kamarádů totiž měli obchod, kde také vyráběly své vlastní šperky, ale ta kvalita jejich kousků nebyla příliš dobrá. I když tedy moje první kolekce vznikla v jejich prostorech, chtěla jsem ji pojmout jinak, šla jsem po prémiových kamenech, i jiném zpracování. Ono i v Evropě se totiž roztrhl pytel s céčkovou kvalitou, přičemž většina prodejců navíc vlastně ani neví, co prodává. Proto se nedivím, že lidé na léčivou sílu moc nevěří. Když pak byla kolekce, která tehdy obsahovala asi šedesát druhů náramků, hotová, ještě jsme ji nechali pokřtít v chrámu.
Kvůli čemu?
Pokud je totiž kámen čistý a v kvalitě, jakou má mít, tak v kontaktu s kýmkoliv okamžitě nasává energii dotyčného člověka. To znamená, že když si koupíte náramek, který vám má pomoct, může v něm být už něco, co vám předá jiné věci, než byste chtěli. Když se šperk dokončí, má totiž už pochytanou energii od jeho výrobců. Já sice lidem, kteří mé náramky tvoří, věřím, ale nechci, aby někdo musel přemýšlet nad tím, kdo je dělal.
A jak rituál probíhá?
Hotová kolekce se vezme do chrámu, kde máme připravenou ceremonii. Kněz ji pokropí svěcenou vodou, vysuší se, proběhne rituál a všechny náramky visí na velké stojanu. Kolem něj jsou lidé, kteří se na kolekci jakkoliv podíleli, a také duchovní. Zpívá se, tancuje se. Klidně až do rána.
Z čeho všeho tedy v současné době náramky vyrábíte?
První kolekce byla z polodrahokamů, druhá obsahuje ochranné kabbalahy. Kabbalah pochází z izraelské tradice, v níž se věří, že člověk přijímá energii zápěstím levé ruky. Tahle speciální šňůrka navíc funguje jen tehdy, když ji nasadí někdo, kdo vás má opravdu rád, nikdy se nesundává a čeká se, až odpadne sama. My spojili tuto tradici s novodobým pojetím a přidali jsme k ní i komponenty z broušeného stříbra a zlata.
Právě kolekce kabbalhů vznikla ve spolupráci a nadací Kapka naděje. Jak jste se dali dohromady?
Bylo to minulý rok. My strašně dlouhou dobu přemýšleli nad tím, kde pomoct, aby to dávalo smysl a peníze šly tam, kam mají. No, a když jsem viděla, že už si u nás Vendula Pizingerová poněkolikáté objednala šperk, napadlo mě ji oslovit. Vznikla z toho kolekce, ze které jde celá částka právě na konto Kapky naděje. Loni jsme za období od března do listopadu vybrali 300 000 a letos chystáme kolekci novou. Několik kusů bude z polodrahokamů a zapojili jsme i nějaké nové prvky, abychom oslovili širší veřejnost, která nechce ani kabbalah a ani polodrahokam. Můžete se tedy těšit na kousky ze zlata a stříbra. V létě se pak spustí ještě jeden e-shop, kde budou šperky na ještě vyšší úrovni. Budeme je navrhovat my a vyrábět přední čeští šperkaři.
Vaše náramky nosí ale i spousta celebrit…
Musím říct, že jsem z toho byla strašně mile překvapená, protože se jich zapojilo opravdu hodně, jako například Simona Krainová, Martina Pártlová, Nikol Štíbrová, Veronika Arichteva, Daniela Šinkorová, Václav Kopta a spousta influencerů. Letos plánujeme oslovit pár dalších známých osobností a měly by vzniknout i propagační fotky.
Když se ještě na chvíli vrátíme k Bali, jak vnímáte tuny odpadků povalující se po plážích?
Upřímně, když jsem na Bali, tak se vůbec nezdržuji v turistické části, kde je tento problém největší. Vyhledávám spíš místa, kde si můžu vyčistit hlavu a jsem sama. Jenže i sem už se začíná vyplavovat bordel, takže samozřejmě také plasty z pláží uklízím. Aktivně jsem se navíc už několikrát podílela na přednáškách ve škole, kde dětem i učitelům vysvětlujeme, že je mezi plasty a přírodními obaly rozdíl a že se samy nerozloží. Je až vtipné, že méně tyto věci chápou dospělí, jelikož mají odhazování na zem úplně veškerého odpadnu zažité. Mimo to jsem pořádala tzv. clean-up, při kterém se sešlo několik set lidí a sbírali odpadky do pytlů na pláži, ve vodě i pod hladinou. Ale je to globální problém v Indonésii, takže musí dojít k nějaké větší změně. Jeden den totiž odpadky odklidíte a druhý den ráno je tam vidíte znova.
