Překvapí! Tím, jak přemýšlí o světě i o sobě samém, jak se vymyká, a přitom je typickým představitelem generace mileniálů, které začíná patřit tahle doba. Choreograf, tanečník a podnikatel Yemi A.D., za tři roky čtyřicátník, který ukazuje, že hranice je jen slovo. Povídali jsme si o jinakosti.
Jsou opravdu mileniálové tolik jiní v porovnání se zbytkem populace?
Jsou jiní. Já se třeba považuji taky za mileniála, i když na okraji věkové hranice. Když jsem začal vnímat svět, internet už byl, ale měl ještě omezení. Generace Z, tedy narození po roce 2000 už mají zase mnohem míň limitů. Začali hned používat smartphony a jedou v jiném matrixu. Mileniálové jsou první generace, která musí učit svoje děti a zároveň svoje rodiče. Dosud to bylo tak, že starší učil mladšího. Stali se z nich architekti druhého, tedy digitálního světa. Ti starší měli vždycky vnitřní a vnější svět. Četli a představovali si, zavřeli oči a snili. Dnes je svět postavený na platformě, kde nemusí nikdo nikomu nic vyprávět – já teď něco říkám vám a vy mně, ale každý si pod tím můžeme představovat něco jiného – dnes lidi spojují obrázky a děje, které společně vidí na internetu. Starší sice říkají, že být na sociálních sítích je ztráta času…
… a není?
Není to tak jednoduché, čas, který tu trávíte dává základy pro veškeré algoritmy a pochopení digitálního světa. Podívejte se schválně, kolik hodin denně jste na mobilu, je to taková klíčová dírka do druhého světa. A teď si představte, až bude digitální svět přímo v čočkách, budeme v něm reálně fungovat, nebudeme muset u práce sedět, budeme diktovat ve stoje, přesouvat složky mácháním rukou, bude se nám líp žít. Uleví se srdci, kterému dává sezení zabrat, kdy musí pumpovat krev přes pravé úhly nohou.
Ale stejně, škarohlídi říkají, co z těch mladých bude, nemají skutečné kamarády, nejsou připravení na reálný život.
To tvrdí lidi, kteří se nedokážou vyrovnat se změnami. A není to úplně jejich chyba. Změny se totiž v dnešní době množí exponenciálně. Vždyť jaká byla doba mezi vynálezem kola a parního stroje? Velmi dlouhá! A mezi objevem elektřiny a internetu naopak krátká. Lidé si ještě nezvykli na jednu změnu a už jsou tu dvě další. Mozek se zacyklí, neví kudy kam a přijde regrese, návrat do doby před první konflikt. Psychicky se pak obrací k archetypům a bezpečí. Proto ta obliba extrémních stran či despotických prezidentů… U mileniálů k tomu navíc přistupuje křehkost.
To znamená?
V roce 1999 jsme měli asi pětadvacet interakcí denně. Neznám dnešní statistiky, ale já mám za den kolem pěti tisíc interakcí, kromě těch fyzických i prostřednictvím svého avatara. Většina lidí má nějakou sociální síť. Děti a mladí mají v tomhle prostoru pocit, že se musí vyumělkovat, aby obstáli v konkurenci a byli dokonalí. Srovnávají se se svými stejně vytuněnými kamarády. Pak vyjdou ven, chtějí dostát svému avatorovému image, ale to nejde. Do toho jim třeba někdo vynadá v práci. A oni se rozsypou. Neuvědomují si, že se pod tlak dostává většinu času jen jejich avatar, ne oni sami. V době bezdotykovosti hůř manévrují v mezilidských vztazích. Starší si proto o mileniálech myslí, že jsou k ničemu, ale to není pravda, jen jsou pod extrémním tlakem změn, ve kterých musí vyšlapávat úplně novou cestu.
Jak je podle vás v Česku přijímaná jinakost obecně?
Nemyslím, že je to špatné. Špatné by bylo, kdybych nemohl jít po ulici, bál se tam o své zdraví. Ale to neznamená, že je to u nás skvělé. Ale celkově se to zlepšuje a posouvá. Bohužel politici během kampaní zneužívají strachu z toho, co se děje v jiných zemích, a to v lidech budí dojem, že odsuzovat jinakost na první pohled je legitimní a racionalní. Narodil jsem se tu, považuji se za Evropana a vnímám sebe jako takový barometr. Není to u mě přecitlivělost, stojím nohama na zemi a navíc žiju ve své přívětivé bublině, ale často jezdím po republice i na venkov, potkávám se s různými lidmi na sociálních sítích včetně statečných anonymů, kteří třeba napíšou, jak může Yemi reprezentovat ve světě Českou republiku, když není Čech. Třeba tohle byla vtipná přestřelka: jeden napsal – prosímtě když se myš narodí ve stáji, taky to není kůň, jiný odpověděl -dítě, které se narodí v nemocnici, taky není doktor… Snažím se budovat své jméno, aby mělo stejně jako moje barva význam, který jim dávám.
