Jana Máchalová: Móda už pro lidi často nemá žádnou hodnotu

Vydrželi byste ji poslouchat klidně celé hodiny. Jana Máchalová, uznávaná módní historička, publicistka a jedna z nejmilejších žen, které jsem kdy poznala, dokáže totiž své semináře nejen okořenit neznámými zajímavostmi, ale také vás během nich naprosto uhranout zaujetím, vášní i pečlivostí, s jakými ke své profesi přistupuje. Po skončení vyčerpávající přednášky „Život legendy Coco Chanel“ nám prozradila, jak módu ovlivňují sociální sítě, kterého z „udržitelných” návrhářů má ráda, i proč si neumíme s oblékáním tolik pohrát. 

Vaše přednáška byla neuvěřitelně zajímavá a podrobná. Život Coco Chanel už studujete asi hodně dlouho…

Ano. Již od počátku 90. let, hned poté, co jsem se dostala ke všem zajímavým materiálům od jednoho mého francouzského kamaráda. Víte, mě totiž baví také celá francouzská kultura, takže jsem se zajímala i o spoustu lidí, se kterými se Coco Chanel stýkala, ať už z oblasti umělecké, nebo politické. Ty osobnosti mne zajímají též po psychologické stránce, jak se chovají v určité době a v určitých situacích. Vytvářím si k nim vztah, a nakonec si mnohdy zdůvodním i jejich selhání, což právě u Coco bylo dosti složité. Hlavní pro mě je neklouzat po povrchu. Ponořit se do doby, ve které umělci pracovali, najít souvislosti. Pracovala jsem v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK), kde byla velká, perfektně vybavená odborná knihovna a já měla k dispozici materiály v různých jazycích. Bez internetu bylo hledání obtížnější, ale člověk si zase daleko více pamatoval. 

A je něco, co vás i po stém převyprávění příběhu Coco Chanel na její osobě fascinuje? 

Fascinuje je asi silné slovo, ale je na ní určitě obdivuhodná její odvaha i to, jak rozpoznala opravdové umělce a dokázala se s nimi spřátelit. Možná mě vlastně fascinuje to, kam až byla v některých okamžicích života schopna zajít. Vyprávěla lži o svém životě i původu. Když o ní ale někdo něco doopravdy věděl, chtěla se ho zbavit. Byla posedlá svou vlastní legendou a nesnesla, aby někdo odhalil pravdu. Spotřebovala na to zbytečně mnoho energie.  Ale soucítím s ní, když si uvědomím, co ji potkalo. Po smrti matky ve dvanácti letech se za ní zavřely dveře kláštera-sirotčince, kam ji poslal otec. Samota ji provázela v dětství i ve stáří. Nikdy nevdala, nemohla mít děti.  

Je vidět, že svou prací žijete, ale jako malá jste asi historičkou módy být nechtěla, viďte?

Já jsem chtěla psát, točit filmy. Na filmu mě fascinovalo to, jak spojuje obraz, slovo, hudbu. K módě jsem se dostala náhodou, což ale samozřejmě neznamená, že bych se nerada hezky oblékala. Ale pouze o tom móda zdaleka není. Je součástí našeho života, je to vrstevnatý fenomén. Ale k tomu oblékání: Před revolucí se v obchodech prodával omezený sortiment, všichni nosili stejné, a ne příliš půvabné šaty, tak jsem si opatřila látku v Tuzexu – samozřejmě byla drahá, tak opravdu jen nezbytné množství – a šla s mámou šít. Doma jsme také materiály barvily, fantazijně jsme tvořily. Po humanitním gymnáziu jsem ale nakonec skončila na Vysoké škole strojní a textilní a říkala si, že se z toho asi zblázním, protože jsem ty fabriky nesnášela. Pak jsem pracovala ve Výzkumném ústavu textilním v Liberci a při zaměstnání mi dovolili studium estetiky na Filosofické fakultě v Praze. Nakonec jsem se dostala do již zmíněného ÚBOKu. Chtěla jsem ale konečně začít dělat něco, co mě opravdu baví, a tak jsem se pustila do studia dějin. Co se týká mých přednášek, stálo mě to v začátcích strašné energie a sil, měla jsem obrovskou trému. Ale postupně jsem to zvládla. Přednášela jsem na seminářích v ÚBOKu, a po jeho zrušení v roce 2002 pořádám trendový seminář sama. Externě jsem učila na univerzitě ve Zlíně, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM), na katedře psychologie Univerzity Karlovy. Studenti byli úžasní a já jsem se snažila předat jim co nejvíce. Dojalo mne, když při zkoušce doslova citovali z mé knihy o módě. Říkala jsem jim, ukradli jste mi život a oni mi odpovídali, že se jim to tak dobře četlo, že si to pamatují. To mi dodávalo síly a zbavovalo trémy. Psala jsem také texty o historii módy, i o současných trendech, světových veletrzích, o uměleckých výstavách v Paříži. Zmapovala jsem již v 90. letech subkulturní styly spojené s muzikou. Populární muzika a móda jsou spojené nádoby. 

Co se týká právě pouličních subkultur, jaký mají v dnešní době vliv na aktuální trendy?  

Styly ulice a subkultury se začaly v módě naplno rozmáhat v 80. letech, když se přestěhovaly z ulice do klubů, kde se kde se mezi sebou začaly mixovat a tlačit se do hlavního módního proudu. Kluby se staly jakýmisi výzkumnými laboratořemi. Největší boom pak nastal v 90. letech, kdy se prvky jednotlivých subkultur dostaly do komerční módy. Dneska už je to jinak, protože móda přijímá úplně všechno, a vyjadřovat svůj názor pomocí oblečení je čím dál tím těžší. Člověk musí vynaložit velkou energii, aby na sebe upozornil. Když se tedy podíváme, jaké styly mají velký vliv, jsou to třeba 70. léta, kde se hodně objevoval punk a jeho odnože. Dnes se nejvíc drží 80. a 90. léta spojená s hiphopovou muzikou a s break dance.  Okrajově se objevuje i grunge nebo psychedelici a právě s nimi přišla móda rozřezaných a vyšisované kalhot. Vivien Westwood například na začátku devadesátých let předvedla kolekci s názvem “Řízni a roztrhni”, kdy se údajně inspirovala procesem pánského holení, které měla ta potrhanost znázorňovat. Dala tomu stylu sice jinou pohádku, ale bylo to převzato od psychedelies. Všechny ty subkultury se samozřejmě v čase vyvíjely, zmodernizovaly se výrobní procesy i materiály. 

Prvky punku budou asi i díky určitému vzdoru a rebelství, které znázorňují, v kurzu už navždycky….

Punk je úžasně nápaditý, a tak je neustále vykrádán. Měla jsem na toto téma i přednášku, kde jsem srovnávala ony údajně originální nápady s těmi původními. Například Karl Lagerfeld ozdobil modelku visacím zámkem a šaty pokryl cvočky po vzoru Teda ze skupiny Sex Pistols. Punkerské harampádí využíval Versace a celá řada dalších slavných značek. Zajímavý je ale zavírací špendlík, ten zase použil Johnny Rotten podobně jako surrealistická návrhářka Elsa Schiaparelli na sklonku 30. let. Ona totiž celkově reagovala na svět hodně punkersky. No, vždyť punkeři se pokládají za surrealistické desperáty. Tenhle styl totiž není jen o muzice, ale i o postoji k životu. 

A jaký máte vy postoj k módě jako takové? Co pro vás znamená? 

Móda je i pro mě svým způsobem postoj ke světu, protože vypovídá o tom, kým jsme, nebo kým bychom chtěli být. Je to kulturní metafora těla. Sice se jako žena ráda hezky obléknu, ale současně mě zajímá i podstata módy, což znamená pochopit hlubší souvislosti. Když jsem chtěla nastudovat něco o punku, musela jsem se seznámit s filozofii Guye Deborda, což byl francouzský provokativní situacionista, jehož myšlenky pak převzal Malcolm McLaren. Všechno v módě má své důvody a při hlubším pohledu lze najít spojitosti s kulturní situací doby. Móda tedy rozhodně není povrchní. Povrchně bývá často představována. V dnešní době se navíc neustále vykrádají kulturní skříně minulosti, trendy se opakují, všechno už tady bylo. Ale jsem ráda, že mladá generace alespoň konečně přišla na to, že nemůžeme donekonečna zaplavovat svět bezcennými hadry. 

I přes určité uvědomění je ale stejně naše společnost hodně konzumní a lidé nakupují stále nové a nové oblečení v levných řetězcích…

Mládež má totiž sklon ke dvěma extrémům. Na jedné straně chtějí mít věci, které jim vydrží do konce života, na druhé straně si je chtějí vzít jednou-dvakrát za život. Studuji tu situaci z odborných časopisů, jezdím do světa na veletrhy a musím říct, že mi dělá obrovskou radost, že se konečně alespoň trošku pohnuly ledy a že se mileniálové začali bouřit proti plýtvání. Ale když procházíte obchodním domem, vidíte, že všechno je přeplněné, trh přesycený, lidé nemají po čem toužit a většina věcí nemá žádnou hodnotu. Již zmíněná Elsa Schiaparelli psala své dceři: pamatuj, laciné věci jsou drahé, lepší je mít jedny kvalitní šaty než padesát levných, nekvalitních. Musím ale říct, že mě zaráží ještě další věc, a to, jak je móda podvodná. Když tenkrát došlo ke katastrofě v Bangladéši, kde se zřítil strop velké dílny a zahynulo tam i mnoho dětí, začaly firmy používat cedulky „Na tomto produktu se nepodílely děti”. Jenže často to nebyla pravda. Jen na tom bohatli ti, co vyráběli ty visačky. Teď jsou zase cedulky s nápisem „Chovám se ekologicky” nebo „Jsem bez viny”, ale kdo tomu má věřit?

Jednou z průkopnic udržitelné módy je například i návrhářka Stella McCartney. Které další značky nebo návrháři se podle vás chovají opravdu ekologicky? 

Stela McCartney je skvělá. I ona používá ony visačky, ale u ní to není pokrytecké, jelikož se opravdu chová ekologicky. Myslím, že o řemeslo se snaží pečovat i Hermès. Vychovává své řemeslníky, školí je, každou kabelku tam například celou vyrábí jeden člověk a je na ní podepsán, což je naprosto výjimečné. Některé značky se také snaží propojovat módu s uměním a dávají tak šatům další rozměr. Je ale spousta značek, které se za ekologické jen vydávají a musíte si dávat pozor, abyste nenaletěli, což je docela smutné. 

 Co vás vlastně za ta léta v módní branži ještě zklamalo? 

Třeba to, že když se v době poslední hospodářské krize začala otáčet pozornost k tradici a dbalo se na to, aby všechno mělo za sebou nějaký příběh, najednou se začaly na značky a produkty příběhy montovat naprosto uměle. Vadí mi i to, že spousta výrobců hlásá, jak jsou jejich kousky vysoce kvalitní, a vy si v domnění, že budete mít unikát, koupíte drahou kabelku, která se vám zanedlouho rozpadne, protože to s kvalitou není zas taková sláva.  Dalším zklamáním pro mě bylo to, jak se zachází s neprodaným zbožím. Například firma Burberry spálila kolekce za několik milionů, protože je prostě nechce prodávat s větší slevou než třicet procent. Vlastně mě mrzí i fakt, když to takhle půjde dál, budeme v roce 2050 naprosto zahlceni a s tou záplavou věcí nic neuděláme. Víte, mě móda baví, protože se mi líbí zkoumat ji do hloubky, hledat souvislosti, dívat se na dějiny. Když pak přijde nový trend, poznám, kdy v minulosti se to už nosilo a odkud to přišlo. Móda je sice nevypočitatelná, ale dnešní svět médií a sociálních sítí ji velmi ovlivňuje. 

A jakým způsobem? 

Lidé se pořád potřebují předvádět. V Anglii si dokonce chodí nakoupit oblečení, aby se v něm jen vyfotili a šli ho zase vrátit. Nemají k němu žádný vztah, jen se jím vytahují na Facebooku.  Teď je v kurzu také demokratizace luxusu, což znamená třeba to, že si zaplatíte měsíčně nějakou částku, a pak si zavoláte, že chcete tu a tu kabelku a šaty, někdo vám je doveze, vy se jdete předvést na večírek a druhý den je zase vrátíte. No, a to všechno děláte jen proto, abyste obstáli ve společnosti. “Ovlivňovači” módy na internetu zase bohatnou na tom, že propagují určitý výrobek nějaké značky. Pamatuji, že třeba Hermès, ještě když jsem tam jezdila na přehlídky, neměl ani webové stránky – vedení myslelo, že když jsou nóbl, internet k propagaci nepotřebují. Jenže ten, kdo to neudělal včas, nakonec strašně prodělal. 

Každý rok navštěvujete světové veletrhy, kam jezdíte nejraději? 

Miluju veletrh pánské módy ve Florencii. Koná se v historické pevnosti v centru a město navíc událostí žije, pořádají se nejrůznější párty a tím, že tu módě rozumějí, je všude mnoho krásy, renesanční i současné. U nás muži absolutně nemají na to, aby si s oblečením takhle pohráli. Do Florencie jezdím pravidelně od roku 1992. Seznámila jsem se historií města, s renesancí a rodem Medici. To mě nakonec přivedlo na myšlenku, začít zkoumat renesanční vily v okolí Florencie. Začala jsem o nich psát příběhy nejprve pro časopis Art & Antiques. Později se o ně se mnou začal zajímat i filosof Ivan Chvatík, který vily fotografoval a vznikla kniha „Příběhy slavných italských vil“, která zahrnuje renesanční skvosty z celé Itálie. Letos by měla vyjít kniha o renesančních vilách v Římě, který jsme v minulé knize záměrně vynechali.  

Zmínila jste, že u nás si s módou nedokážeme tolik pohrát, proč to tak je? 

Myslím, že to vycházelo i z výchovy v rodinách. Za komunismu stačil šátek na hlavu a la Anna proletářka a jedlo se z papíru. Musím ale říct, že dneska už je samozřejmě situace mnohem lepší než dřív. Spousta mladých návrhářů je šikovných, ale je prostě těžké se ve světě prosadit, protože potřebujete mít obrovské štěstí, a především peníze. Když se podíváte třeba na Diora, tak ten by nikdy v životě nebyl slavný, kdyby neměl svého bohatého milence Boussaka, který vlastnil továrnu na látky. Všechno je záležitostí peněz. Zviditelnit se na světové scéně je pro naše návrháře téměř nemyslitelné. 

Potkala jste se i s mnoha významnými návrháři. Jaké setkání bylo nejpříjemnější? 

Když měl Gaultier v Praze přehlídku na Hradě, vedli jsme spolu moc příjemný rozhovor, pro mne plný poznání. Zajímavá je například i Vivienne Westwood, ale bohužel jsem s ní mluvila v době, kdy už byla dost vyfetovaná. V rozhovoru mne zaujal i Malcolm McLaren, jeho postoje, tvorba i to, jak byl neuvěřitelně vtipný. V roce 2004, právě ve Florencii, předvedl jako recesi svou „osmibitovou“ muziku, což se ovšem nedalo poslouchat. Byl to dokonalý rebel.